ZAZDĚNÁ

Měsíc se na moři zhoupl,
z bouřlivé oblohy
odvracím tvář
a dávám sbohem.

Den za dnem
obehrávals stejné krabí dotyky.
Útěcha - ukryta v kokosovém ořechu.
Smutek - zaschlá sůl na útesech.
Samota - kdo ví, kdo ještě hledá perly na dně moře.

Na pláži zpívám rackům
o křídlech,
o lodi, jež nemá kotvu,
o dálkách a sirénách, jež volají mě do vln.

Palmovým listem odmávnu den
jako by byl na startu
a běžím na druhou stranu
doufajíc, že uniknu času.
Bosýma nohama prohrabávám písek
a hledám sněhovou vločku,
jež by porušila všechny zákony
a já mohla říct,
že zázraky
se dějí.

***

Pavouk mě polechtal na noze..

Probudila jsem se
a zjistila,
že jsem zazděná zaživa.
Na hlavě boule, v krku suché vzdechy.
Otáčím se kolem vlastní osy.
Kontroluji pevnost zdí bušením zaťatými pěstmi.
Křikem posílám ozvěnu své duši
o trýzni
a tvrdosti kamenů.
Nehty vyrývám poslední prosbu o milost.

Bože!
Může svoboda
být hřích?

***

Z malého zmačkaného papíru
skládám vlaštovku
a posílám jí volnou vstříc vlnám,
kde záhy skončí - já vím.
Ale pro pár krásných vzdušných okamžiků ...