Zavoněla...
A duhovou barvu otiskla
do nitra poztrácených myšlenek
Přes zábradlí dešťového jíní

Vodopádem rozvernosti
zatahala za rukáv
a s pusou dokořán
v jazykové hře nervozity

Červenou fixou

Nakreslila ornament,
že ještě neodešla
a stále s hrdostí v hlase
se hlásí o své místo

To střípky z naděje ozářily
tvář a posypaly ubrus,
kde posmutněly city
Od zrnek soli pod kůží