rozezněl smyčec černou strunu
zasténal nápěv dýchavičně
praskaly tence
prstence na Saturnu
mosazné blechy minut
pominutě
prchaly do úžlabin noci

masožravě kroutila se v bocích věčnost-ikona
zápěstí voněla jí po ovoci
minula přítomnost
i budoucnost minula
jen minulost stále byla přítomna

je příliš pozdě na smích
a možná na pláč ještě brzo

měsíční svit prosakuje mračnem
stará rána v těle vadlém
jak krev
co mokvala obinadlem

tak tedy začnem
notak už padej...!

slzo