Přestože město je prázdné a moje
nejsem si jistý tím, co bych měl dělat
chuť mého temna je čím dál tím stejná
tříštivá od klidu do nepokoje.

V ulicích nejezdí kola ani pásy
postava na konci - vyhaslý semafor
bývalo líp, když jsem s požitkem drtil vzdor
rozbíjel hlavy a s krví povídal si.

Pustím si vodu - teplou a silný proud.
Spláchnu svůj odpor. Stejně s ním nejde hnout.
Maso se zprotiví, beze strachu hnije.

Tam uvnitř, hluboko, něco teskně bolí
jsou věci pohřbené v mojí Nekropoli.
Hříchy, co miluji. Chráním. Hýčkám si je.