V sobotu jsme slavili. Trochu jsem se tam nachladil. Celou neděli mě škrábalo v krku a v pondělí jsem lehl úplně. Skoro jsem nemohl vstát z postele. Pokojík se se mnou točil a v pravidelných intervalech mě sužovaly záchvaty kašle. Dopoledne jsem prospal. Krátce po dvanácté za mnou přišla Katja. Nevím, proč jsem jí za ty roky ještě nenechal udělat klíč. Doplazil jsem se ke dveřím a otevřel jsem jí je.
"Ty jsi blbec, Matti"
"Taky tě rád vidím"
"Do telefonu skuhráš, jak je ti špatně a chodíš si tu jenom v trenkách"
"Byl bych rád, kdybych si tu mohl chodit..."
"Okamžitě se obleč, aspoň ponožky a šátek"
Protočil jsem oči.

"Došli" jsme do pokojíku. Rezignovaně jsem sebou prásknul na postel a řekl jsem jí, že jestli mám mít ponožky a šátek, tak ať mě do toho obleče sama. Nečekal jsem, že to skutečně udělá... Zapátrala v šuplíku, vítězně dohopsala ke mně a během chvilky jsem byl navlečený, jak na severní pól.

Ale i přesto Katja musí být anděl. Starala se o mě jako matka a naslouchala jako správná kamarádka. Natřepala mi polštář, uvařila čaj, poklidila stůl a sedla si za mnou.
Vyprávěl jsem jí každou minutu toho veleúspěšného zápasu, popisoval jsem, jak jsem se cítil, když mě vyhlásili hráčem dne, líčil jsem každou událost sobotní akce.
Samiho jsem si nechal na konec. Na té párty se ke mně choval odtažitě a mě to mrzí. Zklamal jsem se v něm. Jak se mu člověk nehodí do party, radši se s ním přestane bavit. Nebo že by se bál, že ho budu chtít znásilnit? ... Dobře, je hezký, a kdyby měl zájem, košem mu určitě nedám, ale...
Tak jsem si Katji postěžoval.
Řekla, ať se na takového vola vykašlu, že k životu záporné charaktery patří.
A začala povídat ona. Rozvádí se jí rodiče. Prý jim to neklape už několik let. Tutlali to a snažili se spolu zůstat co nejdéle. Kvůli ní. A matka má jiného. Oba do ní teď hustí, jak je ten druhý špatný.
Schoulila se mi do náruče. Nevěděl jsem, jak ji utěšit. Nenacházel jsem vhodná slova. Pevně jsem ji objal. Celé to drobné tělo se mi třáslo pod rukama. Mlčeli jsme. Její slzy stékaly po mé hrudi a nechávaly za sebou černou cestičku.

Otec se vrátil z práce. Šel se podívat, jestli ještě žiji. Zaklepal a nakoukl do pokoje. Zmateně si prohlížel Katju. Nečekal u mě nikoho, natož pak holku. Pohledem jsem mu naznačil, aby odešel. Když za sebou zavřel, zvedla se Katja. Omluvila se za to, že mě zašpinila, a že nemá kapesník.
Dala se dohromady, rozloučila se, nasadila úsměv a odešla...