Pomalu ztrácím barvu
u kořenů improvizace;
soumrak se rozprostírá
po prázdné čtvrtce.

Svými sny opila jsem Lunu,
je to ještě dítě,
a ona teď vzhůru nohama
za cíp se potácí.

V prázdnotě jsem poznala
filosofa bez očí,
který viděl svět tak,
aby v něm mohl žít...

Utíkám za ním
od plného popelníku
a zmuchlaných nákresů
pokřivených portrétů...

Jsem jen epigon člověka.