Probudili jsme se
pevně zaklesnutí,
jako slova,
co mezi námi nikdy nepadla.
A vše,
co by v tu chvíli zaznělo,
by byly jenom
prázdné metafory básníků,
bezradně vykrádajících
sami sebe.

Já, svěží
jako louka po letním dešti,
jako ulice,
jejíž dlažbu zchladil kropicí vůz,
po příliš horkém dni,
teď sbírám
poslední drobky tebe
na svém bílém těle.

A určitě tu nehodlám tančit
očistné divošské tance
nad mršinami svých citů.

Postel,
co byla oltářem i arénou,
se opět mění v klec.
Navlékám svěrací kazajku
prázdna a lhostejnosti,
polykám tabletky
pochopení a trpělivosti
a popřeju ti šťastnou cestu domů...
za ní.