Smrti už dávno nebojím se,
až jednou přijde, v náruč svou
chytne mne, se mnou zatočí se
a odnese mne v říši svou.

Smrti už dávno nebojím se,
stane se jen, co má se stát,
vždyť také velmi dobře ví se,
že umí bolest odnímat.

Smrti už dávno nebojím se,
v ústrety jít jí nehodlám,
ač o Nirváně krásně sní se,
z života pryč se nechystám.

Smrti už dávno nebojím se,
klidně jí podám ruku svou,
však teprv až čas naplní se,
dřív nebude mou milenkou!