Ten den sprchlo po několikáté. Když už to vypadalo, že se konečně počasí k večeru umoudřelo, vyrazila jsem se svým čtyřnohým kamarádem na procházku. Přehodila jsem přes sebe červený svetr a připnula psa na vodítko.
Obloha byla z jedné strany zatažená. Šedivé mraky se předháněly a jakoby polykaly ty světlé, které tak mizely před očima a já si nechtěla připustit, že by snad mohlo začít pršet. Všude ticho, jen ptáci vyletovali z pod římsy a štěbetali, jako by volali na poplach: "Bude pršet,pršet bude,schovejte se, už to brzy začne!"
To bude jenom nějaká přeháňka a kdo ví, jestli se z toho vůbec něco vyklube, říkala jsem si pro sebe. Nedávno u nás sice padaly kroupy, ale naštěstí ne tak velké, aby způsobily škody, jako vloni. To byl v hlavním městě pěkný poprask. Těch potlučených kapot od aut a polámaných kytek na zahradě mám v živé paměti doteď. Místo silnice, řeka plná bílých ledových míčků. Klidně jsme si mohli jít zapinkat. To mají pak vždycky pojišťovny radost. A nejenom ony.
Jak si tak cestou přemýšlím a každou chvíli se pozastavuji, abych si mohla vyfotit poslední zbytky zapadajícího slunce, které každý den vytvářelo zajímavé a pokaždé jiné obrazce na obloze, zahřmělo. Sice, jen tak zlehýnka, jakoby pes zavyl a zase se schoval rychle do boudy.
Přesto mi do ucha něco neustále našeptávalo, otoč se a vrať, nebo opravdu zmokneš.
Neurazila jsem ani půl kilometru a zahřmělo znovu. To už blesk doprovázel hrom a naopak, bouřka se evidentně blížila.
První kapka mi skočila na nos, odrazila se a rozprskla svoje sliny na všechny strany. Přidala jsem do kroku. Z kroku do klusu, deštník jsem sebou přece jenom neměla. Snad nebudou padat kroupy. Nechtěla jsem zažít takovou melu. Áďa se rozběhl vystrašeně kupředu. Bouřky mě odjaktěživa přitahovaly, ale zároveň odpuzovaly. A matka příroda umí být někdy opravdu nevyzpytatelná. I ten pes to vycítil…