Skoro celou cestu do Třeboně bylo zataženo a pršelo. Stěrače měly co dělat. Den,jako stvořený na výlet svých blízkých,příbuzných.
Počasí se na to opravdu hodilo.Nemám ráda dušičky a všichni,jak 2.listopadu pejskují,zapalují svíčky a pokládají věnce na hroby. Z principu tam jezdíme pokaždé v jinou dobu.

Fotila jsem novým mobilem Sony. Má to prý kvalitnější fotoaparát,ale na jeho display mi to připadalo daleko ostřejší,než vložené fotky v počítači. A k tomu ta nešťastná událost.

Manžel přeskakoval kovový plot,když chtěl odnést smetí do kontejneru a přitom se o něj zachytil nohavicí. Svalil se jako pytel brambor na zem. To vám byla žucha. Myslela jsem,že je po něm. Ležel na břichu a nevydával ze sebe žádný zvuk,ani chrapot,nezvedal se. Na chvíli si zřejmě vyrazil dech,jak tam jen tak ležel,s mrtvolně bledou tváří a bez pohybu.

„Tomáši,je ti něco?“ Zvolala jsem na něj vylekaně a pospíchala k němu. Nedostal ze sebe nejdřív ani hlásku,ale po chvíli naštvaně dodal:NEVÍM!"

Pomáhala jsem mu vstát na nohy. Když se vám svalí takový metrák do trávy,je to opravdu znát,ale kromě pár oděrek nad uchem,ušpiněných kalhot a roztrhané bundy se mu naštěstí nic tak hrozného nestalo.Kdyby ovšem spadl na betonovou hranu,mohla se rodinná hrobka znovu otevírat. Škoda jen,že jsem nestihla při té příležitosti zmáčknout spoušť od fotoaparátu. Ale,to by se mu pravděpodobně moc nezamlouvalo. Zřejmě si chtěl v tu chvíli popovídat jenom se svým otcem...

Druhý den ráno si stěžoval na bolest pod kolenem a prý ho bolí celý člověk.
Příště navštívíme raději Františkovy lázně.