Kostelník Jirsa si nerozuměl se svými sousedy. Po dlouhý čas si ten osamělý člověk nedokázal najít cestu k nikomu ze vsi. Tušil, že je o mnoho lepším člověkem, než prostí pokrytci a zaslepení tupci, co jich je všude tucet do tuctu, nebyl však dost vychytralý, aby se vynasnažil ututlat to tušení všemi silami, co se mu jich dostalo, a tak ho neměl nikdo rád a on žil v rodné obci jako cizinec. Než všechno se změnilo událostmi, o nichž vám hodlám povědět.
Nahoře ve zvonici, kam Jirsa občas chodíval, si postavil hnízdo veliký černý pták. Jirsa ho pozoroval, jak krmí své mladé. Dokázal tam nehnutě stát třeba i celé hodiny, aniž by ho ona prostá podívaná omrzela. Jednou se však do zvonice vloudila mourovatá kočka a ptáčka zardousila. Jirsa to uviděl, mrštil po kočce železným křížem, co na něm i malý Ježíšek zpodoben byl, rozdrtil jí hlavu a dočista ji zabil. Vyšplhal se nahoru ke hnízdu, kde nebohá ptáčata zůstala bez ochrany, a snesl je dolů, že se o ně postará sám.
Krmil je žížalami, co vyhrabal na hřbitově za kostelem, a občas jim dal k chuti i švába, pokud ho doma chytil, nebo dlouhonohou strašilku, vkradla-li se mu zvečera do světnice. A ptáčata rostla. Rostla rychle, až to bylo s podivem. Brzy byla tak veliká, že jejich křídla čouhala z hnízda na dobrý palec vzhůru. Ta ovšem vypadala podivně: chybělo jim peří a spíše se zdálo, že z hnízda čouhají tisíce dlouhých pavoučích nohou než tři páry ptačích křidélek. Přesně takový příměr Jirsu napadl, když to poprvé uviděl. Přesadil ptáčky do větší ošatky a tuto seshora zavřel, aby se na ty ohavy nemusel více dívat. Totiž: čím byli ptáčci větší, tím byli ohyzdnější – hlavy měli oplešalé, zobáky ostré a dlouhé jako ševcovská šídla; a oči – do těch nebylo radno hledět, to nebyly oči ptačí!
Co jen se skrývá v té ošatce? Myslel si pro sebe Jirsa, když tak jednou seděl na kraji své tvrdé pryčny a úzkostlivě pomrkával pod stůl, na ošatku, která se stále chvěla, vydávajíc škrábavé a – pokud jej sluch nemátl – chichotavé zvuky. To ačkoli Jirsa ptáky nekrmil již více než druhý týden v marném domnění, že snad na hlad pojdou, a on se jich konečně zbaví.
Co jsem si prokrista přinesl domů?! bědoval a byl jist, že jde o ďábelská stvoření, kterých se musí co nejrychleji zbavit. Toho večera nemohl usnout, jak ho myšlenky tížily, a ke všemu sebou ti neřádi v ošatce házeli, všelijak rámusíce, až se konečně rozhodl: vezme je k řece a utopí!
Převázal víko košíku silným provazem, aby mu ti raraši po cestě nevyskočili, a vydal se do noci. Venku nebyla zima; přesto se chvěl, neboť myslil: co jestli ti tvorové tuší, co se chystá udělat? Co když jsou mocnější, než se prve zdáli? A navíc: kdo ví, jak vyrostli od té doby, kdy se pod víko naposled odvážil podívat? – Však ten košík je těžký až běda!
Po cestě k řece byl v ošatce klid. Teprve na břehu, nežli se Jirsa odhodlal vhodit košík do proudu, ozval se zevnitř přiškrcený hlas: „Nedělej to, milý Jirso!“
A druhý, kvílivý, prosebný: „Neber nám život, sotva jsi ho zachránil!“
Konečně i třetí hlásek škemral: „Ušetři nás. Dobře se ti odvděčíme!“
„Pro muka Kristova!“ lekl se dobrý muž. „Oni mluví! Takže jsem měl pravdu – satanáše jsem si vychoval!“
„Nezabíjej nás,“ prosili však oni dále. „Nemůžeme za to, že jsme oškliví a pocházíme z čertova semene. A i kdybychom za to mohli: cožpak máš právo vzít nám život?“
Jirsa položil koš na zem a ztěžka si povzdechl. „Myslím, že nemám,“ řekl po pravdě. Utopit je věru nemohl. Bylo mu ze všeho ouzko a nevěděl, co počít.
„Ujmi se nás, Jirso,“ vemlouval se hlas. „Vezmi nás do svého domu, nasyť nás a dej nám pít. Oblékni nás a dej nám jména. – Udělej, jak říkám, a uvidíš: nebudeš ničeho litovat!“
Inu, co mohl Jirsa dělat? Podnes myslil, že ví mnoho – i faráři by často nejradši radil; ale kdo teď poradí jemu? – Může odmítnout tak úpěnlivou prosbu o pomoc? Může se odvrátit od slabých a potřebných, které sám tak neprozřetelně přijal do opatrovnictví? – Ale ukázalo se přece, že jsou to raraši!
„Ujmi se nás, dobrý Jirso! Sami bychom zemřeli.“
S povzdechem tedy zas zdvihl košík a trudným krokem se vydal zpět ke kostelu.
Postavil ošatku doprostřed světnice, posvítil si svíčkou a se zatajeným dechem přeřízl provaz, co poutal víko k ostatnímu proutí. Bál se, jaké zrůdy se zpod něho vyvalí, a jakkoli ho o tom raraši celou cestu ubezpečovali, nebyl si jist, zda mu nechtějí ublížit. Jeho obavy se však brzy rozptýlily: raraši nejenže nebyli nepřátelští, nýbrž dokonce nebyli ani tak ohyzdní – zřejmě z ohledů k Jirsovi vzali na sebe lidskou podobu: vypadali teď téměř jako docela prosté lidské děti.
Jirsa jim dal vše, oč u řeky žádali, kromě jediného. „Napít jste dostali a také jídla jsem vám dal dost,“ řekl, „o střechu nad hlavou se s vámi podělím a nazí už chodit nemusíte. Avšak jména… S tím si nevím rady. – Jaká bych vám měl dát jména?“
„Ano, milý Jirso,“ odpověděl jeden z nich, co měl ryšavou hlavu, mnoho pih ve tváři a odstáté uši, „to není jen tak. Jsme tři jiskry, co odskočily, když kříslo čertovo kopyto. Proto nám nemůžeš dávat křesťanská jména. Ale poradím ti: hned nazítří se vydej na obchůzku po vsi. Navštiv své sousedy. Mluv s nimi, naslouchej a oči měj otevřené. Co se ti nalepí na paty, přišed domů setřeš a odevzdáš nám v podobě jmen. Rozumíš?“
„Hmm…“ zamyslel se Jirsa, „mluvíš v hádankách, mrňavý přítelíčku. Ale věřím, že není třeba, abys vysvětloval víc. Snad na to přijdu.“
Pak se uložili ke spánku.
Druhý den Jirsa učinil, jak mu rarach poradil. Vydal se na návštěvu k sousedovi. Nemohl jít s prázdnou – však by jej sedlák nepřijal –, ale s trochou pálenky, co si ve sklípku schovával, šlo všechno lépe. Po pár štamprdlích se sedlák rozpovídal. Vyprávěl o lidech ze vsi – zvláště o tom, co všechno mají – a Jirsa, jsa poslušen čertovy rady, bedlivě naslouchal. Kolem poledního navštívil Jirsa i kováře. Ježto ten zrovna obědval, chvilku pro něho měl, a kus špeku, co Jirsa přinesl, přišel vhod. Po obědě se napili a povídali si. Příliš si ale nerozuměli, i brzy se rozloučili. Dále Jirsa navštívil ještě několik svých sousedů, a sousedek rovněž. Než nijak dobře se nepobavil a s předvečerem byl natolik znaven, že nemohl pokračovat. Vrátil se tedy konečně domů.
„Tak jak?“ zašklebil se na něho rarach, jakmile Jirsa překročil práh. „Mluvil jsi s lidmi? Máš pro nás jména?“
Jirsa se ztěžka posadil na svou pryčnu a zvolal: „Kéž by vás bylo víc, rarachové moji! Mohl bych pojmenovat třeba regiment – jednoho po druhém z celého tisíce, a přece by měl každý dostatečně odporné jméno! Co mi na patách ulpělo, do tří jmen se sotva vejde!“
„To se dalo čekat,“ zařehtal se rarach. „Ale jak už to bývá: my jsme přesně tři.“
Jirsa je tedy pojmenoval. A potom – od té doby, co je měl tak pod střechou, nemusel se už cítit jako vyvrženec mezi ostatními, neboť získal do domu, co oni všichni měli odjakživa: měl teď doma Závist, měl doma Hloupost a konečně, měl už i Přetvářku.