Mezi širými poli stojí jediná stará vrba. Pod vrbou lavička. Na lavičce občas sedávají milenci, drží se za ruce, hledí si do očí, vyměňují si zamilované fráze, možná se k sobě tulí, třeba se líbají. Kdo ví? Dnes tu žádní milenci nejsou. Nakonec; je trochu zavádějící, říkáme-li ‚dnes‘ – není totiž den, nýbrž je docela černá noc.
Místo zamilovaných je tu ovšem kdosi jiný. Člověk, který za celý svůj dlouhý život ničím milencem nikdy nebyl. Ne proto, že by nechtěl. Spíše naopak! Pouze nevěděl, jak se někým takovým může člověk stát. Doufal, že když se bude chovat k dámám slušně a bude k nim upřímný v souladu se svým nejlepším svědomím, dříve nebo později se do něho některá zamilovat musí. Inu, chudák.
Osamělý muž sedí na lavičce a opěrátko lavičky se lehce prohýbá tíhou jeho zad, když přes ně zaklání hlavu, aby si mohl prohlížet hvězdy. Bolí ho za krkem z takového záklonu, ale těch zářivých krasavic je na obloze tolik, že bolesti nedbá: musí si je prohlédnout všechny do jediné!
„Hvězdičky moje!“ šeptá jim se slzou v oku. „Jak vy mně rozumíte! Jak jenom vy dokážete naslouchat mým myšlenkám, aniž bych je musil vyslovit!“
Hvězdám se svěřoval často. A ony na něho v odpověď svítily. To mu stačilo a jejich odpověď ho tolik těšila. Bez nich by nevěděl, co si počít. Komu jinému by se svěřil?
Po chvíli muž svůj krk přece jen narovná, aby ulevil unaveným svalům, a místo po nebi se rozhlíží po ztichlých polích. Pro samou tmu se jeho pohledu nenaskýtá než několik málo siluet polních strašáků. Osamělé stíny jako by mu byly dokonalým zrcadlem; nepatrně se usměje. „Zřejmě jsem mezi svými.“ Zastrčí své dlaně do kapes kabátu – s nocí se ochladilo. Možná by měl již vyrazit k domovu. Ale nechce se mu. Zatím ne.
Dál sedí, vychutnává ticho, tmu, uchvácen kouzlem okamžiku.
V tom vytržení si ani nevšimne, že pod vrbu mezitím přišel kdosi druhý. Teprve když člověk zabodne do země svůj ostrý rýč, pán v kabátě se probudí a příchozího si prohlíží: někdo v čepici, vlněném svetru a prostých pracovních kalhotách.
„Dobrý večer,“ pozdraví muž z lavičky.
„Dobrou noc,“ odpoví druhý, aniž by se na něho podíval; nenechá se vyrušit od práce a dál zabodává do země svůj rýč v očividném úsilí vyhloubit jakousi jámu.
„Tak tedy dobrou noc, pokud na tom trváte. Nicméně já ještě spát nejdu. Vy ano? Nemáte chuť si popovídat?“
„Ehm?“ otočí se konečně k němu a otře si pot z čela. S tím si sundá čepici a uloží ji do kapsy. „Ne. Na nic takového chuť nemám,“ vrací se zpět ke své práci, „ale pokud ji máte vy, klidně mluvte. K takovéhle práci člověk ticho nepotřebuje.“
„A co to vlastně děláte?“ zajímá se muž na lavičce.
„Kopu si hrob,“ odpoví ten s rýčem.
„Hrob? Sám pro sebe?“
„Přesně tak. Pro sebe.“
„Ale vždyť přece ještě nejste mrtev.“
„Ano, to opravdu nejsem,“ povzdechne si pracující, „bohužel.“
„Aha. Nejste, ale chtěl byste být, jestli tomu správně rozumím.“
„Těžko říct, jestli tomu správně rozumíte, milý pane – a já bych o tom velice pochyboval –, nicméně říkáte docela pravdu; ano, chtěl bych být mrtev.“
„Přestal vás bavit život?“
„Jestli ‚přestal‘?“ zasměje se. „Ale nikoliv, kamaráde. To se nikdy nestane, neboť si neumím představit, jak by mohlo někdy přestat, co ani nezačalo.“
„Hmm, dobrá. Koneckonců, je to vaše věc a já do toho nemám co mluvit, ale něco mne přece jen zajímá: vy se tady u té mojí milované vrby hodláte zabít?“
„Bože chraň!“ zděsí se kopáč a znovu pohlédne směrem k černé siluetě muže na lavičce. „Cožpak jsem nějaký sebevrah?!“
„Pokud ne, tím lépe. Ale co tedy máte v úmyslu?“
„Prostě si do toho hrobu lehnu a počkám, až umřu.“
„Ach tak. To se ovšem mnoho načekáte!“
„Nikoli. Udusím se docela brzo.“
„Udusíte?“
„Ano. Udusím se pod zemí.“
„Tomu nerozumím. Vykopat si hrob je jedna věc – to jde snadno. Ale zakopat se do něho, to je kumšt.“
„Ne zas takový, když mi pomůžete.“
„Cože?!!“
„Ale prosím vás! Vždyť o nic nejde, ani se moc nezapotíte. To bude práce sotva na deset minut. Umíte přece trochu zacházet s lopatou, nebo ne?“
„Vy si opravdu myslíte, že… !!!?“
„Neumíte? Ale to nevadí. Není to nakonec nic tak těžkého, na to přijdete hned. Sledujte, jak tu násadu držím, pak to půjde lehce. – Vidíte? Všechno je to v zápěstí a v postavení boků. Důležité je jenom, aby se člověk nehrbil. Z toho pak bolí v kříži, rozumíte? O tom bych vám mohl vyprávět! To tedy ano…“
„Já to ale neudělám!“ zvolá se vší rozhodností a vzdorně se zvedne do stoje.
„Pro pána! A proč? Co je na tom?! Já si do té jámy lehnu a vy na mne jen naházíte hlínu. To nářadí si pak můžete klidně odnést domů, poněvadž já už ho nebudu potřebovat. Ha, ha.“
„Jak po mně vůbec můžete chtít něco takového?!“ rozčiluje se pán, „jako vtip mi to nepřijde příliš dobré a pokud to myslíte vážně… – zbláznil jste se snad?“
„To nevím,“ řekne druhý vážně a ustane ve své práci. Ta díra už je ostatně, nakolik se dá ve tmě soudit, docela hluboká. „Myslíte?“
„Já myslím, že ano.“
„A jak se to pozná?“
„Že si sem přijdete jako by nic a vyzýváte mne – skoro jen tak mezi řečí –, abych vás zabil.“
„Jak ‚zabil‘?! Chci po vás přeci jen to, abyste přikryl můj hrob.“
„To by ovšem byla vražda! Odporná vražda! Cožpak to nevidíte?“
„Pche,“ odplivne si onen člověk. „Vy jste mi nějaká primadona! Tak víte co? Klidně si tu dál seďte na té své blbé lavičce a dál si tu pod tím měsíčkem onanujte, žmoulejte klacíčka nebo co jste to tady vůbec prováděl za hnus, a já si poradím bez vás!“
„Cože!“ vykřikne pán v kabátě. „Co jste to řekl?!“
„Slyšel jste dobře, myslím,“ vysměje se mu chlap. „Vy půlnoční ONANISTO!“
„Co si to vůbec dovolujete!!! – Přijdete si sem bez jakéhokoli povolení dělat díru v zemi, rušíte harmonii tohoto pietního místa odpornými sebevražednými žvásty a ještě mně nadáváte, že jsem… že jsem… !!! Ihned to odvolejte! Ihned!!!“
„Ha ha há. – Nebo co?! Nic neodvolám a řeknu to klidně ještě jednou, nebo třeba stokrát, když se mi bude chtít, vy ubožáčku. Jak mi v tom asi chcete zabránit? Bezmocný chudáčku! Há há há! Onan! Onan! Onan! Onan! …“
„Ty sprostej pse!“ Pána v kabátě popadne taková zlost, že bez rozmyslu skočí na pána ve svetru. Ten se mu však šikovně vyhne a násadou lopaty ho srazí na zem. Pán si v pádu narazí žebra o pohozený rýč a zaúpí bolestí. „Onan, onan, onan, onan, onan, …“ slyší nad sebou.
Rudá skvrna mu přikryje výhled a jeho ruce se chápou pohozeného rýče. Bezmyšlenkovitě se rozmáchne podél země a tvrdým dřevem přerazí druhému muži obě nohy přímo v kolenou. Jízlivý smích ovšem nepolevuje: „Onan! Onan! Onan! Špinavý onanista! Há há há! Hnusný sebeprzni…“ A třesk! Lebka provokatéra praská pod úderem ostré kovové hlavice – jeho čepice jej toho ani zbla neuchránila.
Šedá mozkomíšní tekutina je ve tmě k nerozeznání od šarlatu krve, ale jedno je jisté: muž ve svetru je dočista mrtev.
Pán využije rýče jako páky a svalí tělo do připravené jámy. Není tak hluboká, jak by snad bylo třeba, ale on nemá chuť ji dále hloubit. Je unaven a chce jít domů. Smutně zahazuje tuhnoucí tělo kyprou hlínou, dbá přitom rad, které mu druhý muž dal – zvláště se nehrbit! –, a vskutku: ani ne za deset minut je hotov.
Posbírá nářadí, rýč, lopatu i motyku – co tu byla celou dobu naprosto zbytečně – a se svěšenou hlavou vyrazí k domovu.