Tak, a je to v prdeli, napadlo mě, když jsem ve zpětném zrcátku uviděl v závěsu samohyb připomínající rozblikaný vánoční stromeček.

„Vaše doklady, pane řidiči! Vystupte si z vozidla… A rychle, nebo vám pomůžeme!!“ Obořil se na mě muž zákona poté, co mě donutil k zastavení.

Dneska jsou nějak akční. Jel jsem slabejch deset kilometrů přes limit, a takhle jančej?

„Na místě vám bude odebrán řidičský průkaz a podána žaloba pro trestný čin obecného ohrožení,“ zahučel na mě, jeho pravá ruka zmizela v pouzdře, které mu viselo u pasu hned vedle pistole. Po vteřince z něj vylovil něco jako nůžky, a než bys řekl „švec“, přestřihl můj úřední doklad na dvě půlky a hodil za sebe!

„Co to… co to děláte, člověče? To je policejní zvůle!“ vyjelo ze mě v rozčilení.

„Tak zvůle, říkáte? Vám asi nic neříká kodex přiměřeného chování k úřední osobě… že ano, pane řidiči? Z tunelu jste vyletěl snad druhou kosmickou. Jako zločinec na útěku!“

Zbláznil se? Co to plácá ten špekoun? Nebo jde o blbej fór? Točí se tady „Skrytá kamera“?

Nenápadně jsem se rozhlédl po okolí ve snaze vypátrat televizní štáb.
Řeč byla o „slavném“ Klimkovickém tunelu. To bylo slávy, když ho ministr otevíral. Pár lidí si nejspíš namastilo kapsu… po půl roce do něj začalo zatékat. Jsou tam všude kamery a taky radar. Jen blázen by v tomhle dálničním úseku spěchal.

„Tak… a teď zkontrolujeme tu vaši obstarožní káru,“ ušklíbl se ten hubenější, a vlezl bez svolení do mého zánovního BMW.

„Co dělá ten pes vzadu, pane řidiči? Vy nevíte, že převážení vyšších savců v osobním automobilu je přísně zakázáno? Navíc jde o severské plemeno! To je další trestný čin! Budete muset vysvětlit soudu, jak se vám ho podařilo propašovat pod šedesátou rovnoběžku!“

Nechápavě jsem zíral na svého huskyho, který si zrovna dával šlofíka na zadním sedadle.

Co se to tady, kurva děje? Jaká šedesátá rovnoběžka? Jaký pašování? Koupil jsem ho normálně od jednoho mushera z Ostravy. Vždycky jsem ho takhle vozil. Na zadním sedadle. Otevřel jsem mu okno a on čuměl na ubíhající krajinu, luftoval si mordu a náramně se bavil. Nikomu to nikdy nevadilo a kolikrát jeli policajti přímo za mnou. A teď tohle…

Blázni! Jasně, jsou to blázni na útěku z Opavy! Sehnali si někde policajtský mundůry a teď si hrajou na důležitý. Ježíšmarjá… voni ty pravý benga možná někde zamordovali!

Vířily mi hlavou děsivý myšlenky. Jiný logický vysvětlení mě bohužel nenapadlo.

Budu muset přistoupit na jejich šílenou hru, jinak jsem ztracenej. Ufiknou mi hlavu, kristepane… nebo mě uškrtí! Dyť maji pistole! Mozek začal pracovat na plný obrátky v režimu pudu sebezáchovy.

„Prezervativy máte?“ vyděsil mě další ujetinou tlusťoch.
„Co? Cožéé?“ Zalapal jsem po dechu.
„Ve voze jich máte mít alespoň pět…“ začal se mi suverénně přehrabovat v příruční skříňce.
„Paragraf dvě stě dvacet sedm, odstavec jedna, článek třetí, o prevenci pohlavně přenosných chorob. Porušení se trestá až pěti lety vězení!“ vychrlil na mě, jako kompjůtr.
Nevěděl jsem, jestli se smát, nebo spíš brečet.

„Já… já, já jsem totiž impotentní, pane strážníku. Nepotřebuju prezervativy,“ napadla mě spásná myšlenka.

„Tak impotentní, říkáte? Dobrá… následujte nás!“ odvlekli mě do karavanu, kterého jsem si všiml až nyní. Na penis mi navlíkli nějaké „udělátko“ a musel jsem sledovat erotické obrázky. Do půl minuty jsem selhal… jestli je možné kvalitní erekci takto označit.

„Ani se nehněte, nebo vás okamžitě zastřelíme!“ Řvali na mě oba současně, tasili kolťáky stejně rychle, jako svého času Buth Cassidy se Sundance Kidem.

„Jste lhář a nebezpečný zločinec. Zatýkáme vás pro spáchání několika závažných trestných činů!“

„A co bude s mým psem? Kdo se o něj postará?!“ Pípl jsem ustrašeně...

„O vašeho bývalého psa se postaráme. Bude transportován do některé ze záchranných stanic severských zvířat nad šedesátou rovnoběžkou. Třeba do Helsinek. Tam si počká na adopci. Na vaše náklady, samozřejmě.“

Spadla mi čelist… z bezmoci proti evidentní zvůli mi bylo do breku.
Jeden někam volal, druhý mi držel u hlavy pistoli. Během deseti minut přijela zásahová jednotka. Řvali na mě, jako na vraha, srazili mě k zemi, svlékli donaha. Jeden z nich si nasadil gumovou rukavici, a s gustem se mi šťoural prstem v zadku.
Nasadili mi pouta, přes hlavu přehodili kuklu. Než jsem ztratil přehled o okolí, všiml jsem si neznámého přístroje se svítícím displejem.

Od samého začátku této podivné kauzy jsem nechápal nic, a doufal, že se každou chvíli odněkud vynoří třeba Leoš Mareš, nebo nějaký jiný potřeštěnec z televizní reality show… a začne se strašně smát.

Přísahal jsem sám sobě, že mu odpustím. Nebudu se na něj zlobit… zasmějeme se této ptákovině společně. Jen ať už to proboha skončí!

V porovnání s tím, co jsem snad omylem nyní zahlédl na vlastní oči, se stalo dosud prožité jen čímsi bezvýznamným. Stále totiž existovala naděje logického rozuzlení.

Pointa tohoto bláznivého příběhu na mě blikla z monitoru právě ve chvíli, kdy přecházel do úsporného režimu.
Zíral jsem na potemnělou obrazovku, po které přecházelo už jen pár čísel, a s pocitem mozku zalitého kapalným dusíkem četl:

„Dvanáct dvacet čtyři, pětadvacátého září dva tisíce třicet pět…“