Konečně doma. Ve dvanáct hodin… Když jsem v devět ráno s pejskem vyjížděl, zapomněl jsem v tom stresu na hodinky i mobil, tím pádem ztratil pojem o času. Evidentně zasáhla prozřetelnost osudu, která mě uchránila před svěrací kazajkou…

Můj starý kamarád byl čtrnáct dní po operaci perineální kýly. Když jsem ho vezl do ordinace, posral se mi v autě. Pak v čekárně. Celý čas předtím kálel do pelechu. A taky po bytě…

„Doktorte, je to špatný. Pejskovi evidentně nefunguje svěrač, je inkontinentní.“ Vyhrkl jsem vyčítavým tónem na veterináře, krátce po vstupu do ordinace.

Doktor mlčel.

„Doufám, že se nejedená o konečný stav…“ dodal jsem přiškrceným hlasem.
„Doufejme…“ odtušil.

Pak jsme mlčeli oba. On mu vytahoval stehy ze zašitého zadku, já bojoval s bolestí kvičícím psem, ve snaze udržet jej na operačním stole.
Takhle přece nevypadá pes na eutanazii, do prdele! Napadlo mě, a v zápětí jsem se zastyděl za myšlenku, která mi blikla hlavou, při pohledu na znečištěná sedadla auta.

„Víte, ta kýla byla velmi zanedbaná. Váš pejsek měl všechny svaly v té oblasti potrhané… museli jsme mu dát implantát, který téměř nešlo k čemu přišít. Trošku jsme mu natáhly svaly svěrače… proto je teď volnější…“ po chvíli řekl omluvně doktor.

Kurvy zasrané! Zaklel jsem v duchu při pomyšlení na veterinární polikliniku ve svém městě, kam jsem chodil se svým kamošem do té doby. Bylo to již pár let, co mi sdělili, že perineální kýlu není třeba operovat, pokud pejsek normálně vylučuje. Kokoti! Až vylučovat přestane, je už sakra pozdě… není totiž co šít! Řešením je eutanazie, nebo hóódně složitá operace na klinice, kde to umí.

Kdyby můj kámoš mlel z posledního, přísahám, že bych se povznesl nad vlastní sobectví… a ukončil jeho trápení. Své taky…

Jenže. Předoperační vyšetření ukázalo, že bych mu jeho krevní obraz mohl závidět. Je v podstatě fit. Játra, ledviny, krvinky, slinivka, cukrovka, vše O.K.
Klouby dvanáctiletého huskyho jsou ve stavu, že po vytažení stehů seskočil z operačního stolu, při velkém šoku ošetřujícího lékaře…

Proč to všechno píšu? Asi bych neměl… Taky jsem nechtěl. Jenže, přemohlo mě to…

Nechci psát. Párkrát jsem se o to pokoušel…

Admini mě občas štvou, ale nad to se dokážu povznést, nejsem přízemní. Jenže… existuje jedna jediná osoba ženského pohlaví, kvůli které psát nechci. Drásá mě to a ničí. Ten pocit, že ona čte „za bukem“ mou prózu.

Co říci závěrem tohoto prozaického útvaru? Pejskaře snad dostatečně varuje před podceněním perineální kýly svých čtyřnohých miláčků. Té nejmenované, která dosud straší v mé hlavě a nejspíš si tohle přečte, vzkazuji, že anální svěrač mého psa je pro mě důležitější, než ona…