Je neuvěřitelné, jak má někdy obyčejný člověk blízko k Einsteinově Všeobecné teorii relativity. Příkladem může být taková teorie dilatace času. Čím blíže se ocitá člověk důchodovému věku, tím pomaleji plyne jeho pracovní čas. Posledních několik pracovních let si u něj nijak nezadá s dobou, která uplynula od vyhynutí dinosaurů. Co je to šedesát milionů let, která už zajímají snad jen vědce, oproti třem létům, která musí odpracovat zaměstnanec v reálu?

Měl jsem zvláštní sen.

Zachmuřený šéf mě volá do své kanceláře. Zapadnou za mnou polstrované dveře, a on, s tváří pokerového hráče, ihned vybafne:

„Máš padáka!“

Důkladně si vychutná můj vyděšený pohled, a s úsměvem, který jsem u něj do té doby nezaznamenal, pokračuje:

„Zlatého padáka. Jestli teda máš zájem…“

Koukám na něj, jako myš vyhrabaná všetečným psem uprostřed února.
Když po nutném „natahování na skřipec“ upřesní částku, poklesne mi údivem čelist.

„Beru, šéfe, já to beru!“ Křičím nadšeně, a ihned podepisuji nabízená lejstra. Balím „fidlátka“ a běžííím z fabriky… běžím...

Krásný sen…

Netoužím po milionech. Po vilách, zámcích… po služebnictvu. Pít pravé šampaňské? „Obyčejné“ chutná mnohem líp. Žrát jikry z nějaké blbé ruské ryby, která obsahuje celou Mendělejevovu tabulku prvků? Hnus! Maybach s řidičem? Pozlacený hajzl? To vše s radostí přenechám masturbantům vlastního ega, kteří objevili smysl života v požitcích, v hromadění hmotných statků.

Já bych jen… chtěl vypadnout. Z toho všeho.

Nikdy se nesetkat s doktory a být zdráv až do smrti, která nastane v devadesáti letech pádem do ledovcové trhliny. Do té doby žít na své horské chatě. Když peníze dovolí, pořídit si dalekohled, kterým dohlédnu kraj vesmíru… a když nebudou, nevadí… fantazie přece umírá naposled.

Toužím po lásce. Chtěl bych opět milovat. Někoho, kdo si to zaslouží, kdo mě bude potřebovat, a já jeho. Někoho, kdo nekalkuluje. Chtěl bych milovat, a mít jistotu, že nebudu zrazen.

Chtěl bych si pořídit psa…