Neměl jsem zrovna šťastné dětství. Věčně opilý tatínek mě pravidelně zavíral k čuníkovi do chlívku, školu jsem navštěvoval sporadicky. Rodiče za takovou „péči“ skončili nakonec ve vězení, mě odvedla brýlatá sociální pracovnice do dětského domova, což vyšlo vlastně nastejno. Jako problémového chovance mě po dosažení plnoletosti soudně „převelili“ do psychiatrické léčebny v Opavě. Přijímal mě žoviálně působící pan doktor, který svým jménem bohatě naplňoval latinské rčení „nomen omen“. Jmenoval se… Šviha. Po několika testech a měsíci pozorování se mu podařilo stanovit diagnózu: Těžká debilita říznuta lehkým autismem se sociopatickými sklony. Pozoruhodný koktejl… nicméně, byl jsem spokojen. Mohlo to dopadnout hůř…

Oproti původnímu předpokladu dlouhodobé hospitalizace jsem byl po roce uznán svéprávným, a ve stavu nevinnosti pak vržen z paluby bezpečného parníku, který pro mě léčebna představovala, do vln oceánu života. Za překvapivou změnou, jak jsem se později dozvěděl, stála politicky angažovaná příbuzná, která prostřednictvím soudruha tajemníka okresního výboru strany, přes nesmělé protesty lékařů, vše potřebné zařídila.

Tetička mě musela mít doopravdy ráda. Když vezmu v úvahu svoji diagnózu, podařilo se jí téměř nemožné. Ještě s mokrým razítkem v nově nabytém občanském průkazu jsem se zakrátko hlásil v kanceláři předsedy zemědělského družstva „Rudý říjen“, kde jsem začal pracovat jako pomocný dělník v živočišné výrobě. Na tu dobu se jednalo o poměrně lukrativní zaměstnání.

Katalyzátorem úspěšného začlenění nováčka do pracovního kolektivu té doby se neodmyslitelně stala láhev tvrdého alkoholu jakékoli značky. Čím větší byl její obsah, tím hladčeji vše proběhlo. I když peněz nebylo nazbyt, podřídil jsem se nepsanému pravidlu, za což se mi dostalo od soudruhů zemědělců skutečně vřelého přijetí. Dříve, než byla litrovka rumu dopita, cítil jsem se mezi nimi, jako mezi starými kamarády.
Ženy pečující o kravičky, až na několik výjimek, byly vskutku pohledné a jedna z nich, dojička Hanka, na mě svým neodolatelně živočišným projevem působila více, než kladně… Trápil mě však delikátní problém. S „něžným pohlavím“ jsem neměl dosud žádné zkušenosti, ba co víc, tuto skutečnost se mi nedařilo přesvědčivě maskovat. Traktorista Franta dával k dobru své šťavnaté sexuální zážitky, mě si přitom dobíral hloupými narážkami na téma panictví… a já se jen pýřil, jako trouba.

Jednoho dne slavila Hanka své čtyřicáté narozeniny. Následkem předchozí hospitalizace jsem nebyl na alkohol zvyklý, stačilo vypít dvě sklenice vína, a já se jí svěřil se svým trápením.
„Já ti pomůžu, Honzo, neboj. Ano? Zbavím tě panictví… jestli teda chceš,“ pošeptala mi spiklenecky do ucha tak, aby její nabídku nikdo nepovolaný neslyšel.
Celý rudý jsem okamžitě prchl na záchod dříve, než si náhlé změny barvy mého obličeje všimnou ostatní. Po slabé půlhodince studených obkladů jsem se konečně mohl vrátit, abych Hance chvějícím se hlasem sdělil, že tedy ano, že bych byl moc rád… Zároveň ve mně hlodaly pochybnosti. Vždyť taje ženského těla jsem znal jen z ochmataných pornočasopisů, které Franta propašoval z dovolené v Jugoslávii, a které se nyní, částečně potrhané, volně povalovaly ve svačinárně.

Hanka byla sympatická žena provdaná za jakéhosi Lájoše, kdesi od Prešova, toho času ve výkonu trestu za těžké ublížení na zdraví.
Konečně nastala ta chvíle, a ona se zvedla k odchodu. Opatrně jsem ji, téměř po půlhodince následoval tak, aby ostatní nic nezpozorovali. To by bylo zase řečí!
Nebydlela daleko a cestu jsem již znal. Jednou jsem jí totiž pomáhal s taškami deputátních kuřat, takže mé kroky směřovaly najisto.

Po krátké chvíli jsem stanul u jejích dveří. Očekávala mě prakticky oděna do tepláků, na sobě měla tričko s nápisem „Keep smiling“. Neznaje angličtinu jsem doufal, že to není něco na způsob, „polib mi prdel“.

Na umakartovém stole vkusně prostřeném ubrusem z PVC stála vychlazená láhev rybízového vína, intimitu atmosféry dokreslovala svíčka, nikoliv nepodobná těm, které jsem o Dušičkách zapaloval babičce na hrobečku.
Jako správný džentlmen jsem počal rozlévat víno do připravených hořčičáků. Hanka lačně obrátila dvoudecku do sebe a tajemně pravila:

„Tak co… mladej?! Začneme třeba francouzákem, co tomu říkáš?“ smyslně přitom mlaskla, a mě zachvátila panika, neboť jsem si vzpomněl, jak mě kdysi opilý tatínek mlátil nářadím toho jména přes záda.

„Sakra! Co cukáš? Nebuď tak plachej, hernajs“ vyjekla, když jsem se od ní cudně odtahoval. Poté však, již zcela nekompromisně přilepila svá, rybízákem zvlhlá ústa na má. Vsunula mi jazyk hluboko do úst a rejdila jím tak, až to lechtalo. Nebylo mi to příjemné, a tak jsem instinktivně skousl stejně, jako když se mi neopatrný stomatolog snažil kdysi ošetřit chrup.

„Co blbneš? Nemehlo jedno… dyťs mě kousnul!“ Vykřikla a počala vztekle plivat krev na prošlapané linoleum.

„Co takhle… lízat… chtěl bys?“ Mrkla na mě po chvíli usmířeně, když se jí konečně podařilo zastavit kapesníkem krvácení.
Nadšeně jsem kývl při představě, že nyní zajde do kuchyně, z ledničky vyjme nanuky a budeme si chladit ústa, tak nešťastně poraněna tím zvláštním „francouzákem“.

Místo toho si lehla na postel, sundala kalhotky a roztáhla nohy. Ustoupil jsem o krok, a vyjeveně civěl na její hustě porostlý klín, tak velmi připomínající plnovous kozáckého atamana vyobrazeného v učebnici ruštiny.
„Tak co čumíš, nelíbím se ti snad?“ Zahučela výhružně, jako sopka plná magmatu před erupcí.

„Ale… když v těch Frantových časopisech měly holky své škvírečky vyholené,“ pípl jsem nesměle.

„No jó! Pán si bude vybírat. Jsem holt přírodní. Mojemu vrahounovi se to tak líbí, víš?“ řekla na vysvětlenou.
„A nechtěl bys něco speciálního, Honzíku? Co takhle zkusit fetiš…“ mrkla na mě podezřele.

Mlčení si vzápětí vysvětlila jako souhlas, vstala z postele a odešla kamsi do chodby. Po chvíli se vrátila obuta do gumáků. Polekal jsem se, že již se mnou ztratila trpělivost, a právě odchází okopávat brambory na svůj záhumenek. K mému překvapení se opět položila na postel. Zvedla roztažené nohy vybaveny tou pryžovou ozdobou do výšky… a čekala.

Musím přiznat, že holínky v kontrastu s nahým tělem, ač jsem se tomu divil, působily u mě příjemné pnutí… Bohužel jen do chvíle, než jsem si všiml slepičinců přilepených na podrážkách té zvláštní erotické výbavy.

Musel jsem se přitom tvářit, jako debil, protože Hance evidentně začínala docházet trpělivost. Mrštila vztekle pracovní obuví do kouta, a sykla:

„Pocem, ty jedno vemeno! Tady si lehneš. Vedle mě, jasný? A sundej si ty pitomý kalhoty…“ bez řečí jsem poslechl, nechtěje zbytečně vyostřovat již tak napjatou situaci. S napětím jsem očekával dění věcí příštích.

Hanka se projevila jako zkušená, a především trpělivá žena. Má psychika tehdy nestála za nic, plně funkční tělo však najednou jakoby začalo fungovat zcela nezávisle… a tak není divu, že úspěch na sebe nedal dlouho čekat.

Poté jsme se již scházeli zcela pravidelně, a já si ověřil pravdivost rčení o tom, jak pravidelný trénink z člověka mistra činí. Nastaly pro mě, a jsem si jistý, že pro Hanku také, krásné časy, na které dodnes rád vzpomínám. Časy, kdy jsme se milovali kdykoli to jen trochu šlo. Až do osudné Sametové revoluce.

Komunisté táhli k čertu, Havel se stal prezidentem. Všichni slavili, my dva také. Pak přišla amnestie…