Ale, ale… to sou k nám hosti! Pěkně vítám, paní Bc. Kudělková. Nebo tak nějak jste to měla napsaný na dveřích kanceláře. No tak se neupejpejte a oblíkněte si tu slušivou vestičku. Budete se moc divit, do jaký vybraný společnosti jste se dostala.

Tak třeba támhleten plešatej pán vzadu. To sem takhle chodil do poradny. Ta moje hysterčila kvůli každý nevěře, rozumíte… chodili sme tam spolu. Jednou bylo na dveřích tý ordinace napsáno: „Manželská poradna zrušena“.
Jsem si řek, dobrý, pan doktor sbalil kufry a vodjel do Rajchu za lepším, paráda. Na český socky kašle. A vidíte to… Hele, zrovna se votočil, snad mě neslyšel.

Dobrej den, pane doktore, tak jak to de? To je dneska hezký počasí, co? Mlčí… to von skoro pořád. Přitom v poradně byl docela ukecanej. Teď neporadí ani sám sobě. Sem slyšel, že ho vopustila manželka. Vilu měla prej napsanou na sebe…

Jo, vám taky dobrej, pani profesorko. Copak dneska tak pozdě? Jóga po ránu? Aby si vás Ferko nevzal na paškál…

Učila mýho kluka. Na gymplu. Matiku. Dost ztloustla vod tý doby. Oteklej ksicht, to víte, alkohol. Prej pije ligu. Jsem ji nepoznal, sama se ke mně hlásila. Prej, jak se má Petr. Tak sem jí řek, že špatně. Vystudoval vejšku, udělal doktorát, ňákej blbej družicovej vejskum Země, nebo co. Kraviny, co ho neuživěj. Teď je na Akademii věd. Takže neúspěšnej člověk je z něj. Komu neni rady…

Parťák Fero. Teď sem vo něm mluvil. Voni vás ještě nepředstavili? Tak to je támhleten, co stojí vedle doktora. Zrovna mu něco říká. Jo, jo, ten snědej… Ale nebojte se, je docela v klidu. Když víte, jak na něj. Kouříte? Ne? To nevadí. Když pujdete ráno do fachy, zastavte se v trafice a kupte krabičku cigaret. Jedno jakých, stačí levný. Dejte mu je. Máte na čas vystaráno. Až začne bejt nepříjemnej, zopakujte to. Vyplatí se…

Tak, to by bylo jádro naší party. Chybí mi tu ještě pan makléř, ten má nemocenskou, a taky inženýr, jak vidím, nedorazil. Asi zmeškal autobus, oktávku dávno prodal.

Jak vidíte, pani bakalářko, je to tady samá vybraná společnost. Žádní blbci, sociální disent nový doby. Taková polistopadová „kotelna.“ Zvyknete si, nebojte, všichni jsme si zvykli…

Ukažte, nějak vás ta vesta šponuje. Cože? Připadá vám, jako stigma? Jako žlutá páska, kterou fašouni označovali Židy za války? Že si připadáte, jako vyděděnec? Ale no tak, sakra! To víte, neni to, jako sedět v kanclíku a popíjet s kolegyní kafíčko. A brouzdat po netu. Tady ste proto, abyste si udržela pracovní návyky. Nebyla společnosti na obtíž. Co? Tak vy si nepamatujete, co ste sama říkala před půl rokem?

Hergot, nebulte! Hlavu vzhůru. Já vím, že vás to ponižuje, že se stydíte, bojíte se, aby vás někdo známej neviděl. To jsem jednou takhle uklízel sníh před našim barákem. Chápete to? A spratek, kerej fetuje, krade a dělá bordel, na mě pokřikoval z vokna. Prej, přidat sousede. Nebudu živit nemakačenky! Chápete to? Kdybych ho z fleku umlátil tou lopatou, tak dostanu doživotí… V televizi ze mě udělaji krvavou bestii…

A klidně mi tykejte. Sme teď na stejný palubě Titaniku, tak co. Radim…těší mě.
Fajn, Věro. Já vím, že si tenkrát dělala jen svojí práci. Víš, čim si mě nejvíc nasrala? Blbejma kecama! Takovejma těma „komsomolskejma“ řečma. Možná ti to natloukli do hlavy na nějakým školení… to si umím představit, jenže sakra holka, dyť máš snad svuj rozum, ne? A taky nejseš nějakej asociál, nebo úchyl, co onanuje na lidský smůle… ne?

Tak příště, Věrko, jesli se do toho svýho úřadu někdy vrátíš, nevykládej nikomu o příživnictví, o zneužívání sociálního systému. Hlavně ne chlapovi, co celej život makal, platil daně a sociální pojištění a pár let před důchodem měl smůlu. Nic ve zlým, ale snad se ti teď, tady mezi náma, v tý tvý blonďatý hlavince rozsvítí. Snad se konečně všem rozsvítí…