Jsou prožitky, které se nedají vysvětlit rozumem, které se vzpírají fyzikálním zákonům, které se vracejí ve snech a zanechávají po sobě hořkosladkou pachuť pochybností a nejistoty.
A přesto byste za jejich pravdivost dali ruku do ohně. Jako já tenkrát…

Stála jsem v hloučku historie chtivých Čechů a spolu s nimi obdivně zírala na patrový autobus italské cestovní agentury. Necelé tři roky po sametové revoluci se cizina ( donedávna zvaná kapitalistická) nacházela pořád o pěkný kus napřed. Stačilo porovnat naši Karosu s tímhle brčálově zeleným štíhlým krasavcem. Už samotná představa jízdy v něm činila z poznávacího zájezdu zážitek. Rozhodla jsem se vydobýt si sedadlo nahoře, abych si tu nádheru užila pěkně z nadhledu. Stejný nápad měla bohužel většina mých spolucestujících. Za pomocí nepatrně ostrých loktů se mi podařilo dostat se mezi ty, co vyhráli, ovšem brzy se ukázalo, že to bylo vítězství vpravdě Pyrrhovo.

Hned za mnou se usadil postarší manželský pár. Paní vytáhla z kabely ilustrovaného průvodce a jala se obšťastňovat všechny kolem historickými fakty s takovým zápalem, že jsem si nemohla nevzpomenout na svou dějepisářku ze základky. Její manžel ovšem stejné nadšení nesdílel. Polohlasně funěl a přepočítával peníze investované do výletu na množství pizzy a vína, které si za to mohl pořídit.
„Všechno v čudu… kvůli nějakým ruinám,“ mrmlal otráveně. „Když tak miluješ zříceniny, proč si nevylezeš na Cimburk? Máš to pět metrů za barákem a zadarmo!“
„Jak tohle můžeš srovnávat?!“sykla manželka a přidala břitkou poznámku o kulturních barbarech.

Vyrazili jsme. Temperamentní řidič si hvízdal nějaký italský šlágr a bravurně řezal serpentiny – a že jich na Gargánu je...
Záhy nabyl můj obličej barvy shodné s karoserií autobusu a kdesi v zapomenuté komůrce paměti se ozval hlas mojí babičky:
„Jenom trouba musí mít hned všechno, co vidí,“ řekla onoho prázdninového dne, kdy jsem si jako pětiletá doslova vydupala, že musím ochutnat nádherně vonící dobrotu, kterou právě vařila. Pak trochu nabrala na lžičku a se slovy: „Je to horké, nespal si jazyk,“ mi ji podala. Z vytoužené mňamky se vyklubala obyčejná cibulová zásmažka, která chutnala hnusně a ten jazyk mi pochopitelně spálila. Jestli si myslíte, že mě to poučilo, jste na omylu.
Takže jsem se - jako obvykle - zase chytla do vlastní pasti. Vydobyté sedadlo se totiž nečekaně proměnilo v palubu lodi zmítané bouří a poctivě přenášelo každé sebemenší zhoupnutí do mého žaludku. Krajina za oknem, kterou jsem hodlala obdivovat, se změnila v barevnou šmouhu, na niž jsem se odvážila pohlédnout pouze periferním viděním.

Itálie je dlouhá a úzká „holínka“, přesto i tak - přejet ji napříč k Neapolskému zálivu trvá víc než dvě hodiny. Když jsme konečně zastavili na parkovišti, bylo ze mě roztřesené klubíčko nervů s jedinou utkvělou myšlenkou – nepozvracet se přímo před zraky ostatních. Skoro se to nepovedlo. Dlažba se sice nevlnila a neujížděla mi pod nohama, zato vedro, do kterého nás autobus vyplivl z milosrdného blaha klimatizace, bylo doslova vražedné. Odbila jedna hodina a všichni věci znalí obyvatelé se už dávno ukryli za zatažené žaluzie svých domů, aby při siestě přečkali to nejhorší. To jen blázniví čeští turisté se jdou rozplácnout na pláži, aby si za své těžce vydělané peníze pořídili popáleniny druhého stupně nebo nutí svoje polouvařené mozky polykat kvanta informací o historii, aby je díky pudu sebezáchovy zase v příští minutě zapomněli.

Říká se : „Vidět Neapol… a zemřít.“
Já měla pocit, že naopak umřu dřív, než spatřím to, kvůli čemu jsem se vydala tak daleko – starověké Pompeje. Vlekla jsem se na samém konci naší výpravy a rouhavě nabízela svou nesmrtelnou duši za trochu stínu a studený obklad na zátylek. Nekonalo se ani jedno. K naší průvodkyni se připojila drobná Italka a za oboustranného chichotání a výměny novinek nás prohnaly Mořskou bránou do města, které vstalo z mrtvých. Maria spustila výklad s kadencí kulometu a my poslušně čekali, až bude muset popadnout dech, aby nám její slova byla přeložena do češtiny.
Loudali jsme se od jednoho domu ke druhému, prohlíželi fresky a mozaiky, které dokázaly vzdorovat řádění sopky i zubu času a celou tu dobu nám nemilosrdné slunce pražilo chybějícími střechami na hlavu. Netrvalo dlouho a já jsem výklad (bezpochyby zajímavý) vnímala sotva víc než bzukot včel.

Na ulici Hojnosti jsem to vzdala. Klesla jsem na kamenný obrubník u fontánky, na níž se šklebila tvář Fortuny nebo Pomony, prostě nějaké bohyně, držící roh hojnosti, podle kterého archeologové tuhle ulici pojmenovali. Voda z ní pochopitelně netekla už skoro dva tisíce let, ale mně to bylo jedno. Před očima jsem měla mžitky a nohy jako z hadrů. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout. A tak, zatímco se naše výprava pomalu vzdalovala, já nechala spadnout víčka dolů ...

... Mám žízeň. Opatrně natahuji ruku přes obrubu kašny, u které sedím, dokud se prsty nedotknou vodní hladiny. Nevidím ji, jen cítím – její chlad, který vyvolává slastné trnutí v konečcích, její vůni, v níž se spojuje aroma cypřišových hájů se hořkostí sluncem rozpukané skály. V mém světě už nezbývá žádné místo pro světlo. Namísto obrazů ke mně promlouvají zvuky a pachy. Jako třeba teď. Tiché pleskání sandálů, odér růžového oleje a mužského potu. A nádherná vůně teplých placek.
„Jsou spálené, vem si je a jez.“
Je to Gaius Sotericus, jediný pekař v téhle ulici. Člověk tak málomluvný, že mnozí zapomněli jeho jméno a říkají mu prostě Mutus – Němý. Za den pronese sotva pět slov. Považuji za poctu, že celý svůj dnešní proslov věnoval právě mně.

Beru si jídlo, ale než mu stačím poděkovat, je pryč. Nejspíš z obavy, že by ho mohla zahlédnout manželka Livia. Její výřečnost znají v téhle čtvrti všichni a jen málokdo se ji dokáže v slovním souboji porazit. Dost možná, že díky tomu necítí Sotericus potřebu mluvit, Livia to s přehledem obstará i za něj. Ale placky umí skvělé. Samozřejmě na nich není spálený ani kousek, jsou křupavé a nasáklé olivovým olejem. Chudák Mutus- pilně se zase činí u rozpálené pece a netuší, že Livia právě vyklouzla z domu s hrstí sladkých datlí. Vtiskla mi je do druhé ruky a jako obvykle špitla: „Tumáš - a ne, abys to řekla Gaiovi.“
Neřeknu - proč bych říkala. S lehkým pobavením hraju tu jejich manželskou šarádu spolu s nimi. Už hezky dlouho. A taky vím, že Livia má i přes ten ostrý jazyk dobré srdce, zatímco pekař se spíš chce zavděčit svému bohu, tomu podivnému chlapíkovi, který pohrdá zvířecími oběťmi a mate lidem hlavy povídačkami o jakési rovnosti.

Žvýkám placku, když vtom ke mně mi vítr přinese ostrý závan pižma. Patří k němu hlas, který przní latinu přízvukem, z něhož mě bolí uši. To jde pro vodu Galeta, otrokyně ctihodného Aula Vetuvia. Přivezl si ji odněkud ze severu, z míst, kde neprostupné lesy skrývají tlupy divoké zvěře a neméně divokých polonahých barbarů. Galie tomu říkají. Prý tam v zimě padá sníh. Nikdy jsem sníh neviděla, ale podle toho, co mi o něm Galeta vyprávěla, stejně není o co stát. Ta holka pusu nezavře. Než naplní velký hliněný džbán, semele kdeco. Ale dnes, zdá se, jí do řeči není. Ani mě nepozdravila, jen si pořád cosi polohlasně mumlá v té své příšerné mateřštině. A páchne strachem. Že by ji nechal Aulus zbičovat? Neptám se. Až bude chtít, řekne mi to sama. Ale když Galeta odejde, zůstává po ní ve vzduchu divné chvění. Něco není v pořádku a s bičem Aula Vetuvia to nemá nic společného.

Pozorně naslouchám zvukům kolem. Přestože je krátce po poledni, na ulici je docela rušno.
V protější krčmě se kdosi dohaduje s majitelkou o dva měďáky za pečenou rybu, zatímco z horního patra je slyšet hihňání jedné z těch holek, co obsluhují hosty kromě vína i svým tělem. Před nosítky Junie Octavie, manželky jednoho z dekurionů, běží otroci a nemilosrdně rozhánějí chodce i stádo mezků, jež zabírá celou šířku ulice. Mezkař z plných plic nadává zvířatům, která se podle všeho nechtějí hnout dopředu a zarputile se vracejí zpátky, odkud přišla. Kolemjdoucí z toho mají gaudium, zatímco ten chudák je bez sebe vzteky. Kousek dál prozpěvují opilí vojáci necudnou písničku a hrubě si utahují z koželuha, který vleče na zádech náklad nevydělané páchnoucí hověziny. Je to den jako každý jiný. Anebo ne? Nebo jsem snad zdřímla a jen se mi zdálo, že se dlažba pod mýma nohama zachvěla?

„Paní, nevidělas tu mého kocoura Felixe?“ ozve se najednou u mého ucha jasný dětský hlásek. „Je celý černý a má bílé tlapky. Ještě nikdy se nezatoulal, je pořád jen se mnou, ale dnes ráno se ztratil z naší vily a já ho teď hledám. Třeba tudy běžel.“
Zavrtím hlavou.
„Neviděla, dítě, a neviděla bych ho, i kdyby tudy opravdu běžel. Jsem totiž skoro úplně slepá.“
„Nemůžeš být slepá, máš přece oči – jako já,“ řekne ta holčička. Voní mlékem a santalovým dřevem a z jejího tónu je zřejmé, že je zvyklá poroučet. Bohaté děcko a samo na ulici? Kdepak má asi doprovod?
„Ale před nimi mám jenom tmu. Jako v noci, když nesvítí měsíc ani hvězdy, víš?“
„Julie Sabino! Víš dobře, že se nemáš bavit s cizími lidmi a už vůbec ne s žebračkou!“ Udýchaný hlas patří nepochybně postarší chůvě. Konečně svou svěřenkyni dohnala a teď kolísá mezi zlostí a úlevou, že se dítěti nic nestalo. Prý žebračka... co si to ta ženská dovoluje! Ona je otrokyně nebo možná propuštěnka, ale já jsem a vždycky jsem byla svobodná občanka! Můj muž vedl zdejší gladiátorskou školu. Co na tom, že před dvaceti lety... Než jí stihnu vpálit do tváře nějakou peprnou urážku, vleče už chůva dítě pryč.

Strčím si do úst poslední datli, abych si ta hořká slova trochu osladila, když vtom se rozlehne něčí křik: „Hoří! Hora hoří!“
Ruch na ulici znenadání utichne. Všichni nejspíš zírají směrem k Hoře, která se tyčí nad městem a na jejíž úrodných svazích zraje tak dobré víno. Jak by mohla ale Hora hořet? Co je to za nesmysl? Slyším výkřiky úžasu, vzrušené hlasy popisují dým, který se vznáší přímo nad vrcholem... zbláznili se oni nebo já? A opět to chvění, tentokrát ho cítím docela zřetelně. Znovu a zase. Je to divné, ale zdá se, že otřesy kromě mne nikdo nevnímá.

Znenadání mi někdo položí ruku na rameno. Sotericus.
„Škoda, že to nemůžeš vidět, Tertullo,“ říká rozechvěle. „Z Hory stoupá kouř – jako obrovský černý sloup a sahá až do nebes. Rozpíná se do stran, vypadá... vypadá jako obrovská pinie. Nevím, co to znamená, ale je to – děsivé!“
Ano, musí to být skutečně děsivý úkaz, když přiměl Němého k takové tirádě. Před mým vnitřním zrakem vyvstává obraz černé pinie , jejíž větve stále rostou... a pak to náhle není pinie, ale obrovitá temná chobotnice, která natahuje svá chapadla nad Pompeje a celý záliv, aby je vzápětí pohltila. Pocítím studený závan strachu, ale všichni kolem jsou jen užaslí, zmatení nebo nadšení oním magickým divadlem v dálce. Nejspíš jsem jediná, kdo se tu bojí.
„Nelíbí se mi to, měli bychom vzít nohy na ramena, Gaie,“ řeknu.
“Měli bychom se modlit, Tertullo,“ opáčí Sotericus a má opět v hlase svůj obvyklý klidný tón. „Ať se s Horou děje cokoliv, milosrdný Bůh nás ochrání.“

O bozích si myslím své.
A nepamatuju se, že by Jupiter někdy měl přízvisko Milosrdný. Pekař zřejmě mluví o tom svém bohu. Který ovšem nedokázal ochránit ani vlastního syna před potupnou smrtí na kříži. Tak jako tak, myslím, že jsme až po krk v pěkné bryndě.
A mám pravdu - lidé začínají znovu křičet… protože z oblohy zmizelo slunce. Mrak stoupající z Hory zbarvil oblohu dočerna a do ulic padla tma. A nejen tma.
Začalo pršet, ale není to opravdový déšť, z nebe padají drobné kuličky, šelestí na dlažbě a kutálejí se zpanikařenému davu pod nohama. Několik mi jich přistálo v klíně, jsou lehké a pórovité. Nepotřebuju zrak, abych uhodla, že je to pemza.
Pak mě cosi prudce uhodí do kolena. Tenhle kámen má velikost holubího vejce. Bolestné výkřiky okolo mne potvrzují, že nepřiletěl seshora sám. Lidé se snaží ukrýt v domech, shánějí se po olejových lampičkách, aby zahnali temnotu a strach. Mezci mají konečně volnou cestu a rozbíhají se všemi směry. Moc nechybí, abych skončila pod jejich kopyty, ale to už mě mohutný pekař popadne pod rameny a táhne do svého domu. Nebráním se, jsem vyděšená k smrti.

Pak sedíme všichni tři v bezpečí pod střechou a nasloucháme hlasům zvenčí a zlověstnému chřestění podivného deště. Neustává, spíš zesiluje. Sotericus každou chvíli vyhlédne z okna a komentuje dění venku. Stejně rychle jako se vyprázdnily, jsou ulice opět plné – pemzy, oblázků a také uprchlíků, kteří míří k městským branám v proudech, bez ohledu na to, že mohou být zasaženi padajícími kameny. Vlečou s sebou všechno, co stihli pobrat - otroky, domácí zvířata, vozy plné cenností.
„Gaie,“ říká Livia a její hlas zní nezvykle pokorně, „ měli bychom taky odejít.“
„Odejít? A kam bys tak asi chtěla odejít?“
„Pryč, na venkov, někde se schovat, než ta hrůza pomine.“
„Nemluv hlouposti, ženo,“ odsekne. „ Mám v peci chléb, nemůžu nechat nedodělanou práci a utíkat kdovíkam. Není důvod k obavám - ti, kdo věří v Pána, jsou pod Boží ochranou. Jdi a modli se.“

Hodiny se zvolna vlečou. Sotericus ponořený opět do mlčení se motá kolem pece, zatímco Livia klečí vedle mého lehátka a polohlasně mumlá modlitby, které se ovšem evidentně míjejí účinkem. Země se otřásá stále častěji a z oblohy se bez oddechu sype kamení. Když se pekař pokusí vyjít na ulici, nedokáže otevřít dveře. Jsou zablokované vysokou vrstvou suti a stejná se kupí na střeše a balkonech. Krovy pod tou tíhou začínají sténat a vrzat, konstrukce na něco takového není stavěná. Je jen otázkou času, kdy se zřítí. Jsme v pasti a nezáleží na tom, že jsme do ní vlezli dobrovolně. Odsud není úniku.
Ale to nejhorší má teprve přijít.

Na chvíli upadám do neklidného spánku a ve snu opět vidím… vidím ji – obrovskou vlnu, která se valí po úbočí Hory, stěnu žhnoucího popela a roztavených kamenů… míří přímo na město…
S výkřikem procitnu. Livia sedí vedle mě a konejšivě mě hladí po ruce. Chci jí povědět, co se mi zdálo, ale nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo, protože vím, že tohle nebyl sen, že tohle je skutečnost, že nám zbývá už jen pár okamžiků…
Najednou se mi těžko dýchá…
„Gaie, podívej,!“ vykřikne Livia. „Světlo… lampy zhasínají !“Ale Sotericus neodpovídá, jen odkudsi z chodby se ozývá příšerné chrčení a pak dutá rána, jakoby padlo k zemi něco těžkého.
„Gaie!“ sípá Livia a naříkavě lapá po dechu, stejně jako já. Nos i ústa mám v jednom ohni, jako by je sežehl vroucí olej, a šílená bolest se mi propaluje útrobami až k srdci. Padám na podlahu vedle pekařovy ženy a, ještě než ztratím vědomí, zaslechnu vzdálený hukot… plamenná stěna je tady a země se pod jejím dotykem třese a křičí a křičí….

….Někdo se mnou třese a křičí:
„Hej, ženská, co je s vámi, no tak proberte se!“
„Sotericu, utíkej, zachraň se, slyšíš… už se to blíží…“ spíše skřeky než slova vycházejí z mého vyschlého hrdla. Pokouším se otevřít víčka spečená žárem. Ale není to široká pekařova tvář, která se nade mnou sklání. Je to úplně cizí chlap.
„Jak je vám?“ ptá se a já poznávám onoho nespokojeného výletníka z našeho autobusu.
„Žiju,“ zamumlám a zdá se mi to k neuvěření… já žiju!
„To jsem si oddech´, vypadala jste, že vás ranilo. Můžete vstát?“
Můžu, i když se mi pořád ještě točí hlava. Opodál stojí nadšená milovnice antiky a pozorně sleduje, jak si její manžel hraje na samaritána. Jinak není kolem ani živé duše.
„Jak jste mě tu našli?“
Prošedivělá paní se omluvně usměje:
„Profesionální deformace… za těch třicet let ve škole jsem přepočítávala žáky na výletech tolikrát, že mi to asi zůstalo pod kůží. Jak se octnu někde se skupinou, pořád hlídám, jestli jsme všichni… no a vy jste se nějak vytratila. Takže jsme se s mužem vrátili po vlastních stopách…“
„Díky, nebýt vás, tak bych se tady upekla.“
„To ano, tyhle kameny jsou rozpálené jako pec, člověk chytne úpal, ani neví, jak.“
Nemůžu té dobré duši prozradit, že úpal nebyl tím, co jsem měla na mysli, a tak jen přikyvuji.
„Nate, vylejte si to na hlavu,“ podává mi muž plastovou láhev s vodou. Vypadám jako hastrman, ale úleva je to nepopsatelná. Paní učitelka se mezitím poradila s plánkem Pompejí a vytyčila azimut.
„A teď zkusíme dohnat tu naši grupu, myslím, že nebudou dál než v amfiteátru.“
Byli přesně tam, kde řekla, a nikdo z nich si nevšiml, že jsme se k nim připojili.
Když jsme opět seděli v autobusu, naklonila se zezadu ke mně a nostalgicky poznamenala:
„Takové krásné město to muselo být a nezbylo z něj nic, jen opuštěné a mrtvé ruiny.“
Netušila, jak se mýlí.

To krásné město zde bylo pořád. Stejně jako ti, kdo odsud nikdy neodešli…