„Dědo… dědečku, pověz mi nějakou pohádku. Třeba o zvířátkách. Maminka říkala, že jich znáš hodně. Prosím, prosím,“ žadonil malý klouček. Starý muž - věda, že přání vnuka nelze odmítnout upřel pohled do dáli a chvíli přemýšlel.

„O jakém zvířátku by měla být ta pohádka, Jakoubku?“

„O vlkovi!“ Vydechne malý nezbeda s očima navrch hlavy.

„Hmm… tak ty chceš slyšet o vlku?“ zatvářil se naoko překvapeně.

„Tak dobře. Pěkně se posaď a dávej pozor. Povím ti pohádku o hodném vlku Šediváčkovi.

Jakoubek si přisedl a ani nedutal napětím.

„Byl jednou jeden hustý, černý les. V tom lese velká, bílá skála, pod kterou měla doupě vlčí smečka. Táta vlk s maminkou vlčicí, dva strejdové, jedna teta… a také čtyři malá, chundelatá vlčata. Tři kluci, a jedna holka. Prožívali báječné období svého života, plné her, zábavy a skotačení. Jeden vlček byl ale jiný, než ostatní. Před hrou se sourozenci dával přednost samotě, kde o něčem tuze přemýšlel. Svým zabarvením se trochu lišil od ostatních. Dostal tedy jméno Šediváček.

Vlčci rostli, jako z vody, právě dospívali, když jednoho dne tatínek -vůdce smečky usoudil, že jsou již dostatečně velcí a silní na to, aby je mohl vzít s sebou na lov. Všechna vlčata byla tím nadšena, těšila se na nové, nepoznané zážitky. Až na Šediváčka. Ten pořád zaostával, jakoby jej lovecká výprava ani nezajímala. Když se tátovi se strejdou podařilo skolit srnku, Šediváček smutně sledoval její strachem vytřeštěné oči. Hluboko do srdce se mu zaryl nářek uloveného zvířete přehlušovaný jen tatínkovo vrčením a skučením, kvílením a funěním. Stejná lovecká scéna se pak opakovala ještě několikrát, až do chvíle, kdy Šediváček našel odvahu promluvit si s tatínkem o tom, co jej trápí. Řekl, že jeho počínání není ke zvířátkům spravedlivé, mají přece stejné právo na život, jako oni - vlci. Smečka by se mohla živit jinak, například sběrem hub, malin a jiných lesních plodů. Mohli by pojídat také zemřelá zvířata. Stejně, jak to dělá medvěd.

Tatínek nad jeho podivnou řečí nechápavě kroutil hlavou. Zbytečně mu vysvětloval, jak se mýlí. Mladý, již skoro dospělý vlk si ale pořád vedl svou, až se rozhodl opustit smečku s tím, že bude žít tak, jak sám uzná za vhodné.

Jednoho krásného rána se tedy rozloučil… a odešel.

Několik prvních dnů svítilo Šediváčkovi na cestu k samostatnosti ještě pořád teplé, podzimní sluníčko, bříško měl plné ještě z doby, kdy se naposledy najedl u maminky. Spokojeně se rozvalil na mezi, vyhříval si kožíšek, byl v té chvíli neobyčejně šťastný.

Netrvalo však dlouho, pocítil krutý hlad. Měl štěstí, podařilo se mu natrefit na nemocného srnce, který se již sotva vlekl. Lehce jej dohonil a pravil: „Srnečku, já mám hlad, potřebuju se napapat a ty stejně zanedlouho zemřeš. Byl bys tak hodný, a dovolil mi zkrátit tvé trápení?“
Vylekaný srnec vykulil oči na podivného vlka, a než ten se nadál, kopl jej kopýtkem přímo do čenichu, posbíral zbytek posledních sil… a utekl.

Příštího dne vlk potkal kulhajícího zajíčka a oslovil jej stejně, jako předtím srnce. Zajíc pochopil, že není zrovna moudré hádat se s vlkem, proto mu navrhl:
„Dobře, sněz si mě. Ale počkej napřed, až umřu. Nebude to dlouho trvat, je mi moc špatně.“ Pln radosti a očekávání se tedy Šediváček vydal ihned za ním. Šli spolu jeden den, šli druhý… a zajíček pořád neumíral, dokonce se zdálo, že má stále sil víc, než dost. Vlk tedy svou snahu raději vzdal, nezabije přece zajíce proti jeho vůli!

Měl však takový hlad, že již sotva pletl nohami. V nouzi pojídal žížaly, brouky… vyhrabával ze země kořínky. Jednou natrefil na modré bobulky, které kdysi, ještě jako malé štěňátko sbíral s maminkou. Vzpomněl si, že chutnaly tenkrát náramně dobře. Neodolal… a spletl se. Místo dobrých borůvek snědl jedovaté vraní oko. Té noci bylo Šediváčkovi moc špatně. Bolelo jej bříško, zvracel… myslel, že nastala jeho poslední hodinka.

Ráno si smutně uvědomil, jak velkou pravdu měl tatínek. Maminka taky, i strejda s tetou. Musí se tedy pro příště již chovat, jako opravdový vlk, nechce-li zahynout… uvědomil si smutně.
Když se však příště rozeběhl za vystopovaným zajícem již jako skutečný, „zlý“ vlk, náhle zjistil, že mu nestačí síly. Byl hladem zesláblý, příliš pomalý na to, aby jej ulovil.

Bezradně chodil po hlubokém lese sem, a zase tam. Teskně vyl v naději, že jeho volání uslyší smečka, kterou tak lehkovážně opustil. Zoufale čenichal všude kolem ve snaze nalézt stopy, které by jej přivedly zpět k doupěti pod bílou skálou.
Dva dny bez přestání pršelo, stopy dávno smyl déšť. Pozdě večer se mu konečně podařilo nalézt vhodný pelíšek pod smrkem, kam unavený, hladový a celý promáčený zalezl tak, jako kdysi k mamince do postýlky. Schoulil se do klubíčka… spánek však nepřicházel.

Naříkal a plakal tak žalostně, až by z toho kámen pukl… třásl se vysílením a chladem. Po půlnoci přestalo pršet, a nebe se rozjasnilo…
Když ráno vyšlo sluníčko a svými paprsky ozářilo mrazem postříbřený smrček, pod kterým náš mladý vlk zvečera ulehl, bylo všude zvláštní ticho. Žádný nářek, ani teskné kňučení nebylo slyšet. Nešťastný, hodný vlk Šediváček v té chvíli již snil svůj věčný sen…“

Děda domluvil… rukou si promnul oči dojat vlastním vyprávěním.

„Hm… Tak a teď Jakoubku rychle do hajan, ať se ti něco hezkého zdá,“ udělal tečku za pohádkou.

„A kdy se ten Šediváček probudil, dědo,“ nedal se odbýt malý všetečka.

„Nikdy se už neprobudil, Jakoubku. To se tak říká… když někdo umře. Že sní svůj věčný sen, víš?“ vzdychl děda.

„A proč umřel ten Šediváček, dědo?“ začal natahovat moldánky kluk.

„Protože neposlouchal maminku a tatínka, víš?“

„To je teda smutná pohádka…“

„To není pohádka, synku…“ zašeptal děda pro sebe.