„Já jsem přišla k vám na rentgen.“

„Máte doporučení od lékaře? Byla jste už u nás?“

„Jo, byla.“

„Vaše jméno, prosím.“

„Dagmara Velecká. Byla jsem s hlavou, víte?“

„No, já vás tu v počítači nemám, paní Velecká. Musíte si zajít napřed k vašemu praktickému lékaři pro žádanku.“

„To je komouš, víte. Ten mi nic nedá, já ho znám. A já chcípnu vod tý bolesti. Tak jsem radši přišla rovnou za váma.“

„To ale takhle nejde, paní Velecká, nezlobte se…“

„Komouši mě mlátili… víte? Sousedka mě udala. Taky můj kluk je na tom špatně. Má vysokou školu a je na pracáku. Pořád vládnou… ti komouši. A já mám nádor v mozku… taky v koleni a v páteři. Nikdo mi nepomůže. Já potřebuju jen vyšetření v tunelu.“

„Já vám rozumím, paní. Ale bohužel musíte mít doporučení od praktického lékaře. Magnetickou rezonanci zde v Karviné stejně neprovádíme, to si budete muset zajít do Fakultní nemocnice v Ostravě. “

„To je furt něco… bábu nechají zdechnout. Oni mě mlátili, víte? A taky mi napsali do posudku, že jsem dementní a že trpím stihomamem. Takhle mě chtěli zlikvidovat…“

Stál jsem v řadě s manželkou, která přijela na rentgen kyčelního kloubu za ní, a chvílemi potlačoval smích. Do doby, než jsem si uvědomil, jak mohu být šťastný. Jak bohatý jsem. Já, manželka, mé děti, celá má rodina je nesmírně bohatá. Když Victor Hugo psal své Bídníky, nejspíš nevěděl, o čem píše. Jean Valjean, ač galejník, nemohl být v žádném případě bídníkem. Stejně tak všichni chudí tohoto světa. Bezdomovci, vozíčkáři… slepci. To přece nejsou žádní bídníci.

Skutečnými Les Misérables jsou duševně postižení lidé…