Nevěřit nikomu

Prý nevěřit nikomu je patologickým symptomem. Případem pro psychiatry.
Zkrátím to. Věřil jsem veterinářům. Stálo mě to peníze, psa nezachránili. Vyhledal jsem nejlepší chovnou stanici, zamluvil svého příštího pejska. Komunikoval s chovatelkou. Velice nadstandardně… Uvěřil jí. Uvěřil, že je světlým bodem v tomhle marasmu, kde jde každému jen o prachy, přitom morálka jde stranou.

Vybral jsem si štěně. Nebyla přítomna… výstavy jsou důležitější. Zastoupil ji manžel, který tvrdil, že je to jedno, které si vybereme, všechna štěňata jsou prakticky stejná. I jemu jsem uvěřil, i když červíček pochybností hlodal. Doufal jsem však ve své naivitě, že pokud bych nezvolil správně, varovala by mě… jsme přece sousedé, jak sama kdysi konstatovala.

Odebral jsem štěně. Krásné, živé. Bylo pozdě večer, chovatelka se právě vrátila z další výstavy psů. Jen tak mimochodem se zmínila o banalitě, že jedno varlátko není zcela sestouplé, je „na půl cestě“. Jistě bude vše v pořádku, sestoupí bez problémů, je to tak prý běžné. V devíti týdnech… Věřil jsem jí. Nenapadlo mě otravovat s nějakým zápisem do kupní smlouvy… Veterinář pak při očkování mluvil něco zcela jiného. Operace po roku věku pejska bude nutná… nejpozději do tří let.

Varle skončilo v břišní dutině. Pokud se nevyjme, hrozí nádorové bujení. Pes je samozřejmě nechovný… nevystavovatelný. Následovalo pár telefonátů, několik mailů. Prý to není pravda, vše bylo v pořádku… ona mi prodala zdravé štěně, má na to svědky. Ano, další dvě ženy byly tehdy přítomny, jak si vzpomínám. Já jsem svědky neměl, jen manželku, a ta je z právního hlediska podjatá. Jsem u ní za lháře, u sebe za nenapravitelného idiota, který se dopouští stále stejné chyby. Věří lidem…

Už nebudu. Nikomu nebudu věřit. Jen manželce. Je totiž divná. Stejně, jako já…