Jak dlouho ještě?

Už jsou tady zase. Predátoři. Hyeny by jim mohly závidět. Povahu i drzost. Absenci svědomí. Zaparkovali vedle mýho auta.

Už lezou ven… hajzlíci. A že jich dneska je. Plná Fábka. Taky by jim mohli dát lepší káru. Dyť na to ta jejich firma musí mít.

Obleky, kravaty… jak na svatbě. Šanony v rukou. No bodejť, nejsou blbí. V montérkách, v ošoupanejch riflích by nikoho neodrbali. Každej by si dal majzla. Nebavil se s nima, nevěřil jim ani „dobrej den“. Takhle buděj dojem solidnosti. Hajzlové jsou to. Specielně školení haj-zlo-vééé!!

Zmizeli v našem vchodě, tak se musím připravit… Jsem zvědav, s jakou kravinou zase vyrukujou. Už zvoněj. Schody museli brát po dvou.

„Dobrý den… vidím, že máte pěkného trhače,“ snažil se o žoviální tón jeden z těch blbečků při pohledu na mé tříměsíční štěně deroucí se zvědavě do dveří.

Ztuhly mi rysy ve tváři - na takovou oprsklost jsem nebyl připraven.

„Za rok bude vážit padesát kilo. Pak přijďte…“ s pohledem boxera těžké váhy jsem před nimi zabouchl dveře, aniž si vyslechl jejich „výhodnou“ nabídku.

Do prčic!! Proč je tohleto možný?! Proč je dovoleno šidit naivní lidi? Kdo to povolil? Jede v tom s nima? Proč krucinál nežiju v jiný době… třeba v patnáctým století? Jmenovat se Vlad Tepeš. S radostí bych ty hajzlíky napíchnul na kůly před svým hradem a pak třeba v dobrém rozmaru vyslechnul jejich ultravýhodný nabídky…

Televizi nesleduji, rádio téměř neposlouchám… znechucen jsem tedy usedl k laptopu s naivní představou odreagování se. Po najetí operačního systému jsem nevěřícně zíral na monitor, který právě sděloval nejnovější zprávu:

„Devítiletý hoch čelí exekuci za dluhy svého otce“.

A já se ptám: Jak dlouho ještě?