Téměř sto dvacet kilometrů se táhne napříč severní Británií jako kamenná jizva protínající tvář krajiny. Místy se sice už podobá zídce oddělující pastviny pro ovce, ale v časech největší slávy se tyčil do výše pěti metrů a tvořil nejzazší hranici římského impéria. Hranici, za kterou končila civilizace a začínal chaos. Hadriánův val dodnes vydává svědectví o dávno zmizelé době.


Prší. Už zase.
Nenávidím ten věčný déšť, který ustává jen na pár chvil, a ani tehdy mraky nedovolí slunci pohlédnout na promáčenou krajinu. Nenávidím to nepřetržité šumění, jež se zadírá do mozku jako neúprosné drápy Fúrií. Nenávidím celou tuhle zem. Ale jsem tady, protože mi to přikázal můj císař. I císaře lze nenávidět, ne však neuposlechnout. Ano, jsem jeden z nejlepších stavitelů, ale oč raději bych dohlížel na stavbu akvaduktu nebo pořádné silnice, to by mělo alespoň nějaký smysl –... ale tohle... zeď, která má oddělit bohy zapomenutou výspu římské říše od barbarského zbytku země... připadá mi jako nejzbytečnější věc na světě.
A přece... mám-li být upřímný, přivítal jsem tehdy Hadriánův příkaz jako dar z nebe a zároveň jedinou možnost, jak zapomenout na Flavii. Byl jsem hlupák.

Náhlý poryv větru nadzdvihl závěs na okně a skoro zhasil už beztak slabý plamínek mé lampy.
Odložil jsem psací náčiní, opatrně svinul pergamen a vsunul ho do tajné skrýše. Dopis, který si Flavia nikdy nepřečte, protože já nenajdu nikdy odvahu jej odeslat.
Bolest v kloubech se ozvala jako každý večer, ostře a nesmlouvavě. Tělo mám ztuhlé a chlad, pronikající až do morku kostí, nezahnalo ani teplo z ohřívadla, ba ani několik pohárů horké medoviny - jediné věci, kterou stálo za to naučit se od zdejších barbarů. Takže zbývají už jen lázně.

Přehodil jsem přes sebe plášť a vyšel ven. Kamenná budova na břehu řeky je malá a postrádá velké bazény i obvyklou bohatou výzdobu. Přesto je tím jediným, co aspoň trochu připomíná domov. Horká pára, vůně drahých olejů a pečlivé ruce otroků dokáží osvěžit nejen tělo, ale také mysl a dovolí na chvíli zapomenout na službu, která je sotva víc než vyhnanstvím.
Nechávám šat v jednom z výklenků apodyteria a chvátám se ponořit do blaha koupele. Je tu prázdno. Teprve až v tepidariu, v místnosti tak plné páry, že není vidět na dva kroky před sebe, matně zahlédnu známý obličej.
Centurio Catullus.
Mírně pozvedl ruku – to je jeho způsob pozdravu. Šetří slovy i gesty – a přesto má u vojáků autoritu jako málokdo.
Usadil jsem se vedle něj a nějakou dobu jsme odpočívali, svorně ponořeni do horké vody a mlčení. S úlevou jsem cítil, jak se bolest zvolna rozpouští, zmenšuje a mizí.
„Psí počasí,“ pronesl znenadání Catullus. K tomu nebylo co dodat. Jsme stejně staří a já věděl, že ho trápí podobné potíže jako mě. Naše bezmála padesátileté kosti si nezasloužily zmrzat na tomhle nehostinném místě.
„Naprostý nesmysl,“ odfrkl znechuceně centurio po delší odmlce. I teď mi bylo jasné, o čem mluví, ale s počasím to už nemělo nic společného. To ta dnešní práce – začal se budovat další z mnoha průjezdů valem.
„Ty bys přece takovou hloupost nenavrhl nebo snad ano, Marku Licinie?“
Pokrčil jsem rameny.
„Víš stejně jako já, Catulle, že plán valu je dílem samotného Hadriána. Já jen dohlížím na to, aby byl proveden přesně tak, jak to císař stanovil.“
A císař stanovil, že každou míli má být vztyčena obranná pevnůstka a taky brána, kudy by se dalo projet na druhou stranu. Co na tom, že ta nejnovější brána se otvírá nad srázem, z něhož se dá leda střemhlav spadnout. Plán musí být dodržen, protože Hadrián známý svou cestovatelskou vášní klidně mohl znovu vážit cestu až sem, aby se o tom přesvědčil. A běda těm, kdo by nevykonali, co přikázal. Já bych byl na řadě jako první.
„Já přece vím, co je to rozkaz,“ zabručel Catullus, „ ale rozkazy - zejména ty císařské - by měly být prosty pošetilosti,“ dodal a zvedl své mohutné tělo z vody. Počkal, až ho otrok omotá prostěradlem a odkráčel s důstojností senátora na masáž.
Po pravdě řečeno, plány valu byly tím posledním, co mě trápilo. Prohřátý a uvolněný jsem se vrátil zpět do svého pokoje. Ačkoliv čas již pokročil, spát se mi ještě nechce. Nechal jsem si tedy přinést další džbán se zkvašeným medem a opatrně sahám do své skrýše. Ale svitek, který jsem položil na stůl, není týž, na který jsem předtím psal.
Stačí se ho pouze dotknout a jako kouzlem mě vrací zpátky - do onoho večera před mým odjezdem sem...

Byl to odjezd kvapný a na Hadriánovo přání i tajný. Žádné velké přípravy, žádné hostiny na rozloučenou. Přesto jsem nedokázal opustit Řím jen tak.
Už se stmívalo, když jsem vstoupil do honosné vily na Palatinu. Domitianus nebyl doma, odcestoval za obchodem, ale já stejně neměl namířeno za ním. Nechoval jsem svého o dva roky staršího bratra nikdy příliš v lásce, zejména pro jeho aroganci a bezohlednost. Bez skrupulí využíval každé slabiny protivníků i vlastních obchodních partnerů, aby po jejich zádech šplhal vzhůru k bohatství a společenskému uznání. Dokonce ani Flavia neznamenala pro Domitiana víc než pouhý stupeň na schodišti ke slávě. Její otec, vlivný senátor Strato, se musel pomátnout, když svolil, aby se provdala za mého bratra. Byla o dobrých dvacet let mladší než Domitianus, útlá dívka, jež by mohla být klidně jeho dcerou.
A tvojí snad ne? ozvalo mi kdesi v mysli poněkud potměšile mé alter ego. Zas o tolik mladší nejsi.
To je něco jiného, odsekl jsem. Já Flavii miluji.
Jestli to není spíš závist než láska, co tě do toho domu přitahuje. Domitianus má všechno – bohatství, vliv, krásnou mladou ženu, která mu nepochybně dá mnoho dětí. A co máš ty? Kromě toho, že jsi uznávaný architekt? Prázdný dům a žádného syna, který by dál nesl jméno a úspěch Liciniů. Ovšem kdyby tvůj bratr zemřel...
Ale já věděl, že to, co mě táhne k Flavii, žádná závist není. A občas jsem měl dojem, že to ví i ona.

Našel jsem ji na lehátku v malém tablinu, obklopenou zářícími olejovými lampičkami. Četla.
„Buď pozdravena, Flavie!“
Nevím, kdo byl překvapený víc, zda ona nebo já. Ne proto, že četla ( Liciniové si vždycky brali vzdělané ženy), ale proto, jak sebou při zvuku mého hlasu trhla a okamžitě zastrčila svitek mezi malé polštářky. Když ke mně vzhlédla, měla ve tváři tak provinilý výraz, až mi zatrnulo. Ani nános líčidla jej nedokázal skrýt.
„Marku! Ráda tě vidím,“ usmála se, ale já si všiml, že úsměv zůstal jen na jejích rtech, k očím nedoputoval.
V těch se odráželo něco jiného, něco, co jsem tam ještě nikdy neviděl... ano, Flavia Justina se bála. Najednou jsem zatoužil vědět, co to bylo za svitek, který četla... možná dopis od milence? Hrdlo mi sevřel pocit, na který jsem neměl žádné právo. Žárlivost. Co kdybych jí (samozřejmě ve jménu cti svého bratra) přikázal, aby mi ten dopis ukázala?
V lepším případě se zesměšníš a v tom horším tě bude do smrti nenávidět, uchechtlo se mé druhé já. A tak jsem neřekl nic.

Flavia vstala z lehátka a upravila si oděv.
„Co tě k nám přivádí, Marku? Domitianus odjel...“
„To nevadí, jenom jsem se přišel rozloučit.“
„Rozloučit? Nevěděla jsem, že odjíždíš.“
„To by neměl vědět nikdo, ale nemohl jsem...“
„Daleko? A na jak dlouho?“ vychrlila ze sebe a hlas se jí zajíkl úzkostí.
„Provincie Britannia. Budu až nahoře na severu mezi barbary. Tři... pět... možná deset let, nevím.“
Sklopila oči. „Ale to znamená...“
...to znamená, že už tě neuvidím... doplnil jsem v duchu... a že mi snad čas i vzdálenost vymaže ze vzpomínek něco, co stejně nemá žádnou budoucnost.
Mlčení bylo výmluvnější než všechna slova světa. Vzal jsem její obličej do dlaní a ukazováčky zlehka přejel po jemné linii lícních kostí. Cukla sebou, přísahal bych, že bolestí. To, co z dálky vypadalo jako příliš silná vrstva líčidla, byla umně zamaskovaná modřina. Uhodil ji. Domitianus svou ženu bije. Proč mi to neřekla?
Chtěl jsem ji políbit – poprvé a zároveň i naposled -, ale vysmekla se mi. A magie toho okamžiku byla rázem pryč.
„Chci ti něco dát...,“ sáhla mezi polštáře a k mému údivu mi podala ukrytý svitek. Vypadala odhodlaně a obavy se z jejích očí už úplně vytratily.
„Co to je?“
„Uvidíš sám.“
Rozevřel jsem pergamen a přelétl očima text. A hrdlo se mi sevřelo podruhé. Tentokrát strachem.
Jestli se Domitianus někdy dozví, že Flavia je tajná křesťanka, zabije ji, tím jsem si byl jist. A já tady nebudu, abych tomu zabránil.
„Chci, abys to měl s sebou... a četl to... a pochopil, že nejsou Římané a barbaři, že nejsou oni a my, ale že jsme všichni Božími dětmi...“
„Přestaň,“ skočil jsem jí do řeči, „ s tímhle na mě nechoď. Ano, vezmu si to, budu to číst, ale jen proto, žes mi to dala ty. Nic jiného ti slíbit nemůžu.“
„Tak neslibuj,“ pokrčila rameny. „A ještě tohle,“ zvedla paže v nekonečně ženském gestu a vytáhla si z účesu zlatou sponu. Havraní lokny se jí rozlily po ramenou jako půlnoční závoj.
„ Až se vrátíš do Říma,dovolím ti, abys mi tu sponu připnul zpátky tam, kam patří.“
Až se vrátíš do Říma...
Popadl jsem svitek a sponu a utekl z Domitianova domu jako kluk.
Flavii jsem už nikdy nespatřil...


Nemusím ten text číst, znám jej nazpaměť. Ale jsou to jen slova, která mi nic neříkají, nechápu jejich význam o nic líp než drsnou řeč místních barbarů. Prolétají kolem mne, ale nedotýkají se mysli ani srdce... kromě těchto:
Kdybych mluvil v jazycích lidí i andělů, bez lásky je to jen dunění zvonu, řinčení činelů.
Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic.
Kdybych rozdal vše, co mám, kdybych dal i vlastní tělo, abych se proslavil, bez lásky je mi to k ničemu.
Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje, není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy, všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží...

Náhlý hluk na chodbě mě vytrhl z mučivých vzpomínek. Dovnitř vrazil Catullus doprovázený úplně promočeným a vyčerpaným vojákem.
„Nerad tě ruším, Marku Licinie, ale přišly zprávy z Říma. A jedna prý je určena přímo tobě. Osobně.“
Posel sáhl do kožené brašny a podal mi svitek označený Domitianovou pečetí. Nechuť mě zalila jako přílivová vlna. Můj drahý bratr mi nejspíš oznamuje svůj vstup mezi ctihodné senátory... nebo možná narození syna... nebo nějaký další důkaz svého obchodního talentu...
Nebylo to nic takového. Písmena se mi zakymácela před zraky a země pod nohama.
„Špatné zprávy?“ zeptal se starostlivě Catullus.
Špatné? Ty nejhorší...

Podařilo se mi znásilnit obličejové svaly a usmát se. „Nic důležitého, v pořádku, děkuju.“
Centurio propustil posla a naklonil se ke mně.
„Kdybys něco potřeboval... cokoliv... promluvit si nebo tak, víš, kde mě najdeš.“
A zavřel za sebou dveře.
Už jsem se nemusel dál ovládat. Upustil jsem Domitianův dopis na podlahu a zabořil tvář do dlaní.

Flavia Justina byla mrtvá. Uhořela kdesi v Subuře, špinavé římské čtvrti plné dřevěných činžáků, v nichž bydlela jen chudina a propuštění otroci. Než vigilové požár uhasili, zemřely desítky lidí. Co mezi nimi Flavia dělala, Domitianus netušil. Já ano.
Popadl jsem pergamen, který mi darovala, a hodil jej do ohřívadla. Ze žhavých uhlíků vyšlehli ohniví hádkové a lačně olízli čerstvou potravu.
...všechno vydrží. Láska nikdy neskončí...
To jediné byla pravda.


Pergamen s opisem listu, který Pavel z Tarsu adresoval Korintským, se u Hadriánova valu skutečně nenašel. Zlatá spona do vlasů ano.
Archeologové se domnívají, že patřila některé z manželek či milenek důstojníků.
Marcus Licinius, vy i já však víme své.