.
Stál na kopci a rozhlížel se. Dlouho. Soustředěně. Pak začal ráznými kroky poměřovat půdu pod svýma nohama. Najednou vytáhl z mošny na svém boku dřevěné kolíky, provaz a palici a vždy po pár krocích se sehnul a zarazil jeden kolík do země. S každým kolíkem, s každým úderem palicí slunce zapadalo níž a níž...

Na okraji města pořád postávaly měnící se hloučky lidí, sledujících den co den jeho počínání. Blázen na kopci, tak mu všichni říkali – cizí veřejně, jeho rodina tajně. Přestože nic nechápali a mysleli si svoje, jeho synové mu začali pomáhat a neopouštěli ho.
.
„Zbláznil se“ – povídalo se všude – „dočista se zbláznil... kdo to kdy slyšel stavět něco takového na takovém místě?!“ Slyšel všechny ty hlasy, tiché i neskrývané, ale nedbal jich. Dál dělal, co musel, času nebylo nazbyt.

Stál na kopci a rozhlížel se. Byl spokojený. Unavený, ale spokojený. Najednou zpozoroval pod kopcem postavu, která se k němu rychle blížila a mávala rukama, aby upoutala jeho pozornost. Když se přiblížila, zaslechl, jak na něj jeho žena volá: „Noe, ty blázne stará, pojď už dnes domů, za chvíli začne pršet...“
.