.

…byl celý jako z křišťálu
a v natažené ruce
držel dvě měděná jablka
jen pro mne
měla mi dát křídla…

říkal ať (ti) věřím

…taky řekl ať pláču
že můžu a musím
protože rosa není
jako nic co si nevypláčeme

plakala jsem tedy…

a vyplakala si jen pro sebe
třiadvacet měděných jablek…

pobrals je do náruče
že bych je neunesla
ale já mohla už dřív
když byla ještě průzračná
a svět je neviděl

stojím pod tvým skleněným vrchem
vidím v něm co nikdy nebylo
a možná ještě bude

připravena na sklizeň

ty ještě váháš
ale pomalu se odhodláváš
skutálet všechna ta měděná jablka
na moji zahradu

otvíráš náruč…

víš že umím čekat
.............................. sbírat
........................................... nést

a neodletím
(ta dvě jablka jsem utopila v rose…)

...říkal taky že čím víc rosy
tím dřív budou
z těch dvou měděných jablek
křišťálová křídla…

čert věř andělům

.