Těžký život introverta
Tessa 5.8.2011 | 19:33
Nesnáším kolektiv.
Teď už to můžu říct, a klidně i nahlas. Můžu to zařvat, napsat na plot nebo vyvěsit na web. A vědět, že se neozve pohoršené syknutí: „Ale, soudružko, no, to snad nemyslíte vážně…“
Odborníci tvrdí, že si člověk nepamatuje události ze svého nejrannějšího dětství. Je to blud.
Já si vybavuju svůj první den v porodnici, jako by se to stalo včera. Unavená, omlácená a zahlcená Světem, do kterého mě vyhnali, nechtěla jsem nic jiného než spát a spát a snít o tom, jak fajn to bylo v mámině břiše. To jsem ale netušila, že právě nastal čas kolektivního krmení.
Dnešní mámy mají svá robata pěkně vedle sebe a kojí je podle potřeby, jenže my tehdy leželi na novorozeneckém, v postýlkách, co připomínaly králičí kotce. V určenou dobu nás sestry naskládaly jako polena na dvoupatrovou káru a rozvážely po pokojích jako pekař teplé rohlíky.
Máš hlad, nemáš… všecko jedno… udeřila předepsaná hodina – k prsu s tebou! A když se nestihneš nacpat včas, máš smůlu.
Měla jsem smůlu.
V mámině náručí jsem totiž pravidelně usínala, blažená z její vůně a tepla, které jsem ve sterilní postýlce postrádala. A když mě odvezli zpět, opuštěná a hladová jsem se probouzela a řvala z plných plic. Odpovědí bylo otrávené frflání sester a nechutný kamilkový čaj, kterým mě napájely, aby mě naučily disciplíně.
Nenaučily.
Takže, když nás konečně propustili z péče socialistického zdravotnictví, vážila jsem o půl kila míň a máma byla na pokraji nervového zhroucení.
Ale to byl teprve začátek.
Následovaly jednotné zástěrky v jeslích a ve školce ( jíst, spát a hrát si dle pokynů, všichni, teď!), jednotné pionýrské kroje na základce a jednotné kroje svazácké na střední. A k tomu kolektivní sliby, hry, výlety a závazky. Učili jsme se budovat svět, mír, vlast, socialismus (nevhodné škrtni) masírování hesly: Sám nejsi nic a V jednotě je síla.
Být jednotlivec s individuálními přáními, sny a potřebami neodpovídalo duchu doby. Být jednotlivec bylo podezřelé.
Naštěstí nic na světě netrvá věčně.
Bylo mi skoro třicet, když čas oponou trhnul a změněn svět, tedy aspoň ten náš mrňavý český.
Konečně jsem mohla zahodit všechny ty odznaky brigádnice socialistické práce a odvázat si od nohy kouli všudypřítomného kolektivismu, kterou jsem od narození vláčela za sebou.
Začala jsem podnikat a kopu teď sama za sebe – i s tím rizikem, že si život sem tam kopne do mě.
Můžu se courat vlastním nitrem bez pocitu viny, že stavím JÁ nad MY všichni a můžu být konečně onou introvertní bytostí, kterou mám zapsánu ve své genetickém pasu.
A taky jsem se stala buddhistkou.
Žiju spořádaně, ba vzorně, a snažím se neubližovat žádným živým tvorům. Ani těm nejmenším.
Děsí mě totiž představa, že bych se v příštím životě mohla za trest narodit jako mravenčí dělnice…..
Teď už to můžu říct, a klidně i nahlas. Můžu to zařvat, napsat na plot nebo vyvěsit na web. A vědět, že se neozve pohoršené syknutí: „Ale, soudružko, no, to snad nemyslíte vážně…“
Odborníci tvrdí, že si člověk nepamatuje události ze svého nejrannějšího dětství. Je to blud.
Já si vybavuju svůj první den v porodnici, jako by se to stalo včera. Unavená, omlácená a zahlcená Světem, do kterého mě vyhnali, nechtěla jsem nic jiného než spát a spát a snít o tom, jak fajn to bylo v mámině břiše. To jsem ale netušila, že právě nastal čas kolektivního krmení.
Dnešní mámy mají svá robata pěkně vedle sebe a kojí je podle potřeby, jenže my tehdy leželi na novorozeneckém, v postýlkách, co připomínaly králičí kotce. V určenou dobu nás sestry naskládaly jako polena na dvoupatrovou káru a rozvážely po pokojích jako pekař teplé rohlíky.
Máš hlad, nemáš… všecko jedno… udeřila předepsaná hodina – k prsu s tebou! A když se nestihneš nacpat včas, máš smůlu.
Měla jsem smůlu.
V mámině náručí jsem totiž pravidelně usínala, blažená z její vůně a tepla, které jsem ve sterilní postýlce postrádala. A když mě odvezli zpět, opuštěná a hladová jsem se probouzela a řvala z plných plic. Odpovědí bylo otrávené frflání sester a nechutný kamilkový čaj, kterým mě napájely, aby mě naučily disciplíně.
Nenaučily.
Takže, když nás konečně propustili z péče socialistického zdravotnictví, vážila jsem o půl kila míň a máma byla na pokraji nervového zhroucení.
Ale to byl teprve začátek.
Následovaly jednotné zástěrky v jeslích a ve školce ( jíst, spát a hrát si dle pokynů, všichni, teď!), jednotné pionýrské kroje na základce a jednotné kroje svazácké na střední. A k tomu kolektivní sliby, hry, výlety a závazky. Učili jsme se budovat svět, mír, vlast, socialismus (nevhodné škrtni) masírování hesly: Sám nejsi nic a V jednotě je síla.
Být jednotlivec s individuálními přáními, sny a potřebami neodpovídalo duchu doby. Být jednotlivec bylo podezřelé.
Naštěstí nic na světě netrvá věčně.
Bylo mi skoro třicet, když čas oponou trhnul a změněn svět, tedy aspoň ten náš mrňavý český.
Konečně jsem mohla zahodit všechny ty odznaky brigádnice socialistické práce a odvázat si od nohy kouli všudypřítomného kolektivismu, kterou jsem od narození vláčela za sebou.
Začala jsem podnikat a kopu teď sama za sebe – i s tím rizikem, že si život sem tam kopne do mě.
Můžu se courat vlastním nitrem bez pocitu viny, že stavím JÁ nad MY všichni a můžu být konečně onou introvertní bytostí, kterou mám zapsánu ve své genetickém pasu.
A taky jsem se stala buddhistkou.
Žiju spořádaně, ba vzorně, a snažím se neubližovat žádným živým tvorům. Ani těm nejmenším.
Děsí mě totiž představa, že bych se v příštím životě mohla za trest narodit jako mravenčí dělnice…..