na stole mám hromádku mokrých kamínků
/poklad mý dcery/
probírám se jima, dívám se jak jsou krásný
a myslím na ten jedinej
kterej bych nikdy nechtěla držet v ruce
nebo aspoň ještě hodně dlouho ne...

 - - -

nesmíš si myslet že na tebe zapomenu
od kořenů do plamenů
to všechno jsi ve mně... uvnitř
rosteš pálíš brníš
vzhůru nohama převracíš můj svět...

jen tak se rozletět
a nikdy už se nedat spoutat
já byla často hloupá
a možná ještě pořád nejsem jiná
před očima
mám naše sny
nosit je a vědět je hodně zlý
ale nevědět mě trápí víc
sto tisíc pijavic
a všechny pijou můj život
nejednu knihu lživou
nosím v sobě přečtenou
přesto... proto chtěla bych ti z ramenou
sejmout vše co ti naložili
přidat nám rok měsíc, den... chvíli
a zas aspoň ten tucet slov číst

nenávist
to slovo sviští a bodá
z pohádek živá i neživá voda
dneska už nikoho nezachrání
utýráni
tím co se nám děje
a nikdo nám živou vodu nenaleje
nenávist zlost a vztek
na něco nač není lék
tak život bezmocně přikládá pijavice
a já marně hledám svícen
pod který bych schovala všechnu tmu
zbavena rozumu
nemám už vůbec nic

...jen sto tisíc pijavic...