Alex vytrhl Vandě dítě z náruče.
„Rychle dovnitř! Letí sem roj!“
Dovnitř vběhli jen vteřinu předtím, než vzduch kolem zčernal. Vanda přibouchla dveře.
„Ještě okna! Do místnosti obvykle nelítají, ale stát se může všelicos!“
„Na oknech jsou sítě proti mouchám,“ řekla Vanda.
„Fajn. A teď ten maličký.“

Odnesli řvoucího Vašíka do kuchyně. Alex opatrně pinzetou vytáhl žihadlo, zatímco Vanda přichystala ledový obklad. Netrvalo dlouho a chlapeček ztichnul. Ne tak bzučení, které se ozývalo zvenčí.
Stovky včelích těl se opíraly do sítí v otevřených oknech a prohýbaly je směrem dovnitř. Silonová tkanina byla pevná a nehrozilo, že praskne, jenže Alex si uvědomil, že včely mají také kusadla. Na první pohled se zdálo absurdní, že by je použily, ale chování toho roje bylo absurdní samo o sobě.
S ničím podobným se ve své praxi Alex ještě nesetkal. Pozavíral tedy všechna okna, mezitím co Vanda kolébala v náručí pláčem vyčerpaného chlapečka. Nedusil se, ani neotékal. Naštěstí. I kdyby, stejně by se nedostali z domu ven.

Zuřivost, s jakou si hmyz počínal, Alexe mátla.
„To nechápu. Normálně se takhle nechovají. Dokonce ani při rojení ne. Kdybychom byli v Africe, pak možná…“
„Proč zrovna v Africe?“
„Apis mellifera scutela … africká útočná včela je výjimečně agresivní druh ,“ vysvětloval. „Nejenže napadá lidi, ale navíc má mnohem účinnější jed, než ostatní včely. Pouhých pár žihadel je pro člověka smrtelných. Dokonce i sloni se obloukem vyhýbají místům, kde se tento druh zdržuje, a dobře vědí, proč. Jenže tohle není Afrika. Jsme ve střední Evropě a sem na Moravu by se taková včela mohla dostat leda v letadle, ale řekl bych, že letecký provoz tu zrovna hustý není.“
„Přesněji řečeno, je nulový. Jediné, co jsem tu kromě ptáků viděla kdy na obloze, byl vrtulník záchranné služby.“

Vanda podala dítě Alexovi a donesla si z koupelny lékárničku. Opatrně sundala Vašíkovi napůl rozteklý ledový obvaz a místo vpichu potřela Fenistilem. Bylo zarudlé a opuchlé, ale nevypadalo to nijak dramaticky. Uložila Vašíka do postýlky v ložnici a potichu zavřela dveře. Bylo to k nevíře, ale chlapeček tvrdě usnul.
Alexandr stál u okna a zamyšleně sledoval vířící masu hmyzu.Byl zvyklý zkoumat příčiny a důsledky chování živočichů, ale tohle nedávalo smysl. Ponořil se tak do svých úvah, že si nevšiml ani Vandina zkoumavého pohledu. Teď, kdy už pominul prvotní šok z jeho vzhledu, uvědomovala si zvláštní auru, která Alexe obklopovala. I když nepochybně přitlumená nemocí, sálala z něj na všechny strany energie. Neviditelná , ale nádherně hřejivá jako teplo z kamen.
Nějak si ho nedokázala představit, jak v tichu studovny soustředěně kouká do mikroskopu nebo s opatrnou pečlivostí připravuje miniaturní preparáty z hmyzích tělíček. Ale popravdě řečeno – nedovedla si vůbec představit, co takový biolog vlastně dělá. Možná, že se prosekává amazonským pralesem, šplhá po skalách nebo brodí bažinami plnými aligátorů v honbě za novým, dosud nepopsaným druhem hmyzu. Tohle by jí k němu sedělo nejlíp. Ale ona tu nebyla od toho, aby dělala Alexovi psychologický profil, nýbrž aby mu pronajala letní byt.

„Nechcete si prohlédnout ten byt?“ přerušila tok jeho myšlenek.
„Cože? Aha… promiňte, trochu jsem se zamyslel. Pořád mi to nejde do hlavy. Ano… ten byt. Neříkala jste, že je už obsazený?“
Sklopila oči a kousla se do rtu.
„Vím, proč jste to řekla,“ snažil se jí pomoci z rozpaků, ale dosáhl jen toho, že navíc zrudla jako pivoňka. „A taky vím, že je ještě volný. Takže… veďte mě!“

Dům byl, stejně jako všechny ostatní v Krakorci, dvougenerační. Děti z této vesnice nikam neodcházely. Většinou se jen stěhovaly do prvních pater rodičovských domů, a když to nestačilo, tak se prostě přistavovaly další části, dokud to šlo. Architekt by si nepochybně při pohledu na některá obydlí rval vlasy. Jenže do Krakorce nikdy žádný architekt nevkročil ani omylem. A místním ty slepence, připomínající nepodařená vlaštovčí hnízda, nijak nevadily. Hlavně, když byli všichni pohromadě.
Vandin dům první patro neměl, jen velké podkroví, kam se však i tak směstnaly dva pokojíky, sprchový kout i miniaturní kuchyňka. Alexandr byl nadšený.

„Je to mnohem lepší, než jsem si představoval. Takže můžu zůstat?“
Přikývla. „Jak dlouho budete chtít.“
„A cena?“
Řekla mu to a v duchu se modlila, aby se mu nezdála příliš vysoká. Vědci, jak známo, v téhle zemi moc dobře placeni nejsou.
„Je to i s jídlem – snídaně a teplá večeře,“ dodala skoro omluvně.
„Tak málo? Nesmysl. Dám vám dvakrát tolik. Můžu si to dovolit a vy ty peníze potřebujete jistě víc než já.“

Zatraceně. Měl to být rovnoprávný vztah majitele a hosta, ale on ji hned na začátku zatlačil do defenzívy. Jenže ona jeho peníze opravdu potřebovala. Nezbylo, než ten fakt přijmout.
Uvědomil si, že to znělo trochu povýšeně a že ji znova přivedl do rozpaků. Šlapu v tom jako slon v porcelánu. Je to milá ženská a já jsem pitomec, co neumí nic než mávat plnou peněženkou.
„Promiňte. Nemyslel jsem to tak. Já jen… jste sama – s dítětem… to pro ženu není lehké.“
„Není. Ale já to zvládnu,“ řekla a její dívčí obličej náhle ztvrdnul jakýmsi zarputilým odhodláním.
Jakže to říkala ta babka pod lipou? Naivní chudinka… bude vás chtít nachytat… na co asi? Na vějičku svého vdovství? Ba ne, Vanda byla připravena rvát se svým osudem sama.

„Co byste řekl na trochu ledové kávy, Alexandře?“
„Pro přátele jen Alex,“ usmál se. „A tu kávu bych si dal moc rád.“
Pro přátele… My nejsme víc než spolubojovníci v obležené pevnosti. Nebo spíš spoluvězni.

Pozoroval ji, jak zalévá nescafé vychlazenou vodou a ručním mixérem mění tmavou tekutinu v nadýchnutý kopec pěny. Ani na okamžik nezvedla oči, i když jeho pohled musela vycítit. Zvláštní, znali se jen pár okamžiků a přesto mu bylo v její přítomnosti dobře, jak už dlouho ne. Měla v sobě něco ze sladkého poklidu barokních madon.
Vanda přidala do kávy cukr, smetanu a pár kostek ledu . Zapíchla do pěny brčko a postavila orosené sklenice na stůl.
Alex tu svou zvedl, jakoby to byla číše vína. „Na co si připijeme?“
Vrhla na něj přes okraj sklenice zkoumavý pohled. „Na to přátelství přece,“ odpověděla.

Když se setmělo, včely konečně přestaly obléhat dům a odletěly.
To už pili třetí frappé a od formálního vykání přešli k důvěrnějšímu „ty“. Vašík měl za sebou obvyklý večerní rituál, nakrmený a vonící dětským pudrem seděl v postýlce, spokojeně okusoval oblíbené hračky a něco si pro sebe žvatlal. Alexovi se ty zvuky zdály stejně záhadné a nesrozumitelné jako chování roje venku.
„Jsou pryč,“ řekl znenadání Alex.
A skutečně, za okny bylo ticho a prázdno. Temné víření hmyzích těl vystřídala skutečná tma. Aspoň tohle bylo normální. Za soumraku ustává veškerá aktivita denních tvorů, včely nevyjímaje. Konečně mohli ven z domu, žádné nebezpečí už nehrozilo. Alex dopil zbytek kávy a zvedl se.

„Měl bych jet.“
„Už je tma. To pojedeš takhle na noc?“
„ V noci se mi líp řídí. Není horko a silnice jsou prázdné, takže můžu všem těm koním pod kapotou povolit uzdu bez toho, že bych někoho ohrožoval. Za čtyři hodiny bych mohl být doma. Ale nejspíš asi někde zastavím v motelu. Delší cestování mě pořád dost unavuje. Zdřímnu si a ráno dorazím zbytek trasy.“
„A co kdybys přespal rovnou tady? Když vyjedeš před svítáním, bude ještě chladno, v sobotu ráno i minimální provoz a navíc budeš odpočatý.“
Střelil po ní rychlým pohledem a v hlavě se mu ozval stařenin hlas: Nic není takové, jak se zdá…
Ale Vanda ten pohled zachytila a vrátila mu ho bez nejmenších rozpaků.
„To byl jen návrh,“ řekla. „Je to na tobě.“

Věděl předem , jak se rozhodne. Bez ohledu na kvantum kofeinu, které v sobě měl, byl vyčerpaný – vedrem, dlouhou cestou i podivnou atmosférou, která se vznášela nad touhle vesnicí. Pochyboval, že by zvládl ujet víc než pár desítek kilometrů. Vyčetla odpověď z jeho tváře.
„Jdu ti povléct peřinu.“
Ale než stačila vyjít nahoru, zarazil ji Alexův výkřik.
„Co tam, sakra, dělají?“

Vrátila se a vykoukla z okna. Obloha bez mráčku byla protkaná zářivými špendlíky hvězd. Dorůstající měsíc na ní visel jako usměvavá lucerna a štědře zaléval bledým světlem hlouček kolem Alexova kabrioletu. Napočítal jich osm, osm mladých kluků v boxerském tílku a bermudách, s basebalkou frajersky otočenou štítkem dozadu. To jednotné oblečení a taky nehybnost, s jakou jen tak stáli a zírali do Vandiných oken, vyhlíželo poněkud děsivě.
„Nic nedělají,“ řekla Vanda. „ Stojí a koukají sem, už kolik dní, každý večer. Nejpozději do hodiny je to přestane bavit a půjdou pryč. Do hospody nejspíš.“
„Tobě to nepřipadá divné?“
„Ani ne. Možná je to jeden z jejich způsobů, jak mě zastrašit. Vyzkoušeli už kdeco, aby donutili se odstěhovat. Ale tu radost jim neudělám.“
Něžný půvab madony se náhle vytratil. Stála před ním žena tvrdá jako skála.
„A co když se jednou z té hospody vrátí sem, budou mít popito a nespokojí se jen s pouhým postáváním pod okny? Nemáš strach?“
„Mám,“ přiznala klidně. „Ale snažím se na to nemyslet. Co jiného asi tak můžu dělat?“
„Třeba se sbalit a skutečně se odstěhovat. Proč tak lpíš na tom bydlet zrovna tady?“
„To je na dlouhé povídání a popravdě řečeno, nemám chuť o tom mluvit.“
„Možná bys měla. Jsem tady sice jen pár hodin, ale řeknu ti jedno – v téhle vesnici něco zatraceně smrdí. Něco shnilého…“
„...je ve státě dánském,“ doplnila ho. „ Dobrý postřeh, takže – vítej na palubě. Ještě pořád máš v úmyslu strávit dovolenou v Krakorci?“
„Pořád,“ přisvědčil. „Chci tomu přijít na kloub.“
Pokrčila rameny. „Abys toho nakonec nelitoval. A jestli máš obavy, aby to něco neprovedli s tím auťákem, můžeš zajet do dvora. Garáž tu sice nemám, ale dovnitř se nikdo z místních neodváží. Věřil bys, že za celý rok, co tu žiju, sem nikdo z vesnice nevkročil?“
„Věřil,“ řekl zamyšleně.
„Tak já půjdu otevřít bránu.“

Alex byl pojednou rád, že se rozhodl zůstat.
Ne, že by jako ochránce Vandě k něčemu byl. Každý z těch nabušenců venku (i v měsíčním světle bylo vidět provazce svalů na jejich tělech) by ho skolil jedinou ranou. Ale představa, že by tu byla úplně sama, se Alexovi vůbec nezamlouvala. Až zítra dorazí domů, sbalí jen to nejnutnější a obratem - únava neúnava - se vrátí sem, aby to do večera stihl.
Když vyšel ven, mladíci se beze slova rozestoupili, aby mohl projít. Zdálo se, že vůz žádnou újmu neutrpěl, takže nasedl, nastartoval a zacouval na betonový plácek u domu. Vanda za ním zavřela velká plechová vrata. Všechno se to odehrálo za naprostého - a téměř hmatatelně výhružného – ticha.

Když pak šla zamknout i přední branku ( bylo to jen prázdné gesto, protože tu by přelezlo i malé dítě), odpojil se z hloučku ramenatý pořízek.
Jarek Bednář, nejlepší Vencův kamarád. Tedy bývalý nejlepší kamarád.
Přistoupil k ní a ona podvědomě o krok couvla, vděčná za to, že ji od něj dělí aspoň tenká překážka z pletiva. Chřípí jí naplnila směsice pachů, která se linula z jeho těla. Byl v ní pot a pižmo a pak ještě zvláštní trpce nahořklý odér. Rozbušilo se jí srdce. Tohle znala. Stejně byl cítit i Václav, když…
„Pošli ho pryč,“ řekl Jarek, „ nebo…“
„…nebo co?“ sykla.
„Nebo toho budete litovat. Oba.“
Použil stejná slova jako já před chvílí. Náhoda?
„Mám to brát jako výhrůžku?“
„Ber to, jak chceš. Ale ten chlap musí odsud zmizet. Čím dřív, tím líp.“
„Trhni si nohou! Tohle je můj dům a můj host! Zůstane tu, jak dlouho uzná za vhodné. Ty ani ti tvoji kámoši mi nemáte co rozkazovat!“
„Dělej, jak myslíš. Následky si přičti sama. Pánové, jdeme. Zdá se, že ještě nenastal ten správný čas.“
Sledovala, jak skupinka mizí v houstnoucí tmě a pak si uvědomila, že se třese jako v zimnici. Čas… co všichni mají pořád s tím časem?
„Jsi v pořádku?“ Alex jí položil ruku na rameno, ale ona ji impulsivně setřásla. Jako by ji mohl popálit pouhým dotekem. Předstíral, že si toho nevšiml.
„Jo, neměj starosti,“ řekla, ale moc přesvědčivě to neznělo.
„Tak dobrou noc.“
„Dobrou.“

O pár minut později, přikrytá až po bradu tenkým prostěradlem, naslouchala zvukům shora – Alexovým krokům, šumění sprchy, zavrzání postele, když konečně ulehl. Na okamžik ji popadla impulsivní touha vyběhnout po schodech a schoulit se do jeho náruče. Vyzpovídat se ze všech nočních můr, ze všech obav, ze své osamělosti. Ale místo toho se otočila ke stěně a usnula. Byla to první noc, kdy se jí nezdálo o Václavovi.
Když se ráno probudila, byl už Alex pryč.
Jen na stole v kuchyni ležel lístek a na něm krátký vzkaz: Vrátím se co nejdřív. Budu spěchat.