Po snídani posadila Vašíka do kočárku a vydala se do obchodu. Rozhodla se, že k večeři upeče kuře, ale v mrazáku zbylo jen pár tvarohových knedlíků a kousek pizzy. Nejvyšší čas doplnit zásoby, když bude mít nového strávníka.
Krám byl plný lidí. Vypadalo to, že se tady sešla celá vesnice. Když vstoupila dovnitř, všichni jako na povel ztichli. Postavila se na konec fronty, ale ti, kdo byli před ní, si najednou nákup rozmysleli. Ve vteřině stála u pultu sama – a nová fronta se začala formovat za jejími zády. Vanda si vybírala potraviny a snažila se nevnímat tlumený šepot za sebou.

Když platila, ozvalo se odtamtud vřísknutí: „Ty děvko jedna!“
Vencova matka. To se dalo čekat.
„Václav ještě nevychladnul a ty už se pelešíš v jeho posteli s cizím chlapem!“
Baba pitomá. Nikdy nepochopí, že Venca s ní zůstal napořád. Vychladlý nebo ne - i kdyby byl rozpadlý na molekuly, nic z toho nehrálo roli. Byl s Vandou spojen tím nejtěsnějším poutem.
Nenamáhala se s odpovědí. Vesnice měla jasno. Jako vždy, všichni za jednoho, jeden za všechny. Už ji to nerozčilovalo.

Vyšla ven a posadila Vašíka do kočárku. Když se shýbla, aby uložila nákup do košíku mezi kolečka, kdosi ji popadl za zadek a pevně stiskl.
„Tak co, užila sis? Udělal ti to líp než Venca?“
Vymrštila se a vrazila mu takovou, až ji zabrněla ruka. Hanousek rozvalený na trávníku se začal hýkavě smát. Jarkovi zůstal na tváři otisk její dlaně, ale nezdálo se , že by ho to nějak vyvedlo z míry.
„Potřebuješ chlapa, co?“ pokračoval. „Stačí říct, pro Vencu se rád obětuju. A každej tady z dědiny. My si tu navzájem pomáháme, jestli ti to ještě nedošlo. Nemusíš sem tahat žádný umrlce z města.“
„Nesahej na mě!“ zaječela. „To bych radši zdechla, než …“
„…než bys přede mnou padla na záda? Ale to se pleteš, holčičko. Až přijde čas, uděláš to - a ráda.“

„Okamžitě ji nech na pokoji!“
Babi Langová se jim doslova zjevila za zády. Její velitelský hlas dokázal zahnat do defenzívy každého, ale Jarek byl v ráži:
„Starej se o sebe, babo!“
„Cos to řekl?“ stařenin hlas byl tichý a nebezpečný jako zasyčení zmije.
„Aby ses do toho nepletla. Tohle už není tvoje hra. Končíš. Změna je ve vzduchu, necítíš to?“
Otočil se a odcházel. Nenuceně si přitom pohvizdoval.

Vanda s babi za ním bez dechu zíraly – ovšem každá z jiného důvodu.
„Dávej si na něj pozor,“ řekla unaveně stařena. „Nejlepší by bylo, kdybys odjela.“
„Dejte mi už všichni pokoj!“ vyjela Vanda. Popadla kočárek a rozběhla se k domovu.
„Den jako stvořený pro smrt,“ zamumlala babi a belhavě začala stoupat po schůdcích. Kdosi jí úslužně otevřel dveře a ona vešla do krámu. Rozhlédla se slepýma očima po přítomných. Doba hájení skončila. Je třeba jednat.

Alex opravdu spěchal.
Domů dorazil po desáté. Nabalil dva kufry a pak si sedl k notebooku. Prošmejdil internet, ale nikde nenašel ani zmínku o prapodivném chování včelího roje. Podle všeho byli s Vandou svědky naprosté a dosud nepopsané anomálie. Přidal notebook k ostatním zavazadlům, vypnul ledničku a důkladně pozavíral všechna okna.
Vzduch v panelákovém 2+1 se rázem nedal dýchat. Zatočila se mu hlava. Věděl, že jestli si hned nelehne, mdloby na sebe nedají dlouho čekat. S povzdechem okno znovu otevřel a natáhl se oblečený na lůžko. Pět minut, pomyslel si, než se trochu seberu. Rozmlátit se někde o svodidla by mi moc času neušetřilo.
Z pěti minut bylo nakonec pět hodin.
Když se probudil, měl sice v ústech odpornou pachuť (silně to připomínalo chvíle těsně po chemoterapii), ale jinak se cítil dobře.

Silnice byly plné.
Prázdniny jsou časem přemísťovačů z bodu A do bodu B, ale někteří do béčka nikdy nedorazí. Nechtěl patřit mezi ně, a tak se držel zkrátka, ačkoliv by nejraději nohu z plynu vůbec nesundal. Na dálnici uvíznul v zácpě a než se dostal k odbočce na Krakorec, padla už tma.
Vytlučená okreska byla úplně prázdná. S trochou štěstí snad do žádné
z těch děr nezapadne.

Sešlápl plynový pedál, když vtom světlomety vykrojily na silnici těsně před vozem jakousi siluetu. V ústrety mu zazářil pár očí.
Neměl čas přemýšlet, který sebevrah to stojí uprostřed cesty. Dupnul na brzdu a současně strhnul volant doleva. Pneumatiky zaječely.
Jen taktak se mu podařilo udržet auto na silnici.
Když konečně zastavil, měl srdce až v krku a ruce se mu třásly. Chvíli trvalo, než vystoupil z auta, ale po příčině jeho zběsilé akce už nebylo ani památky. Srnec nebo snad jelen nepochybně odskočil zpátky do lesa.

Alex vydechl úlevou, jenže pak se mu dech zastavil. V narudlé záři koncových světel zahlédl tmavý balík na zemi v místě, kde před tím stálo zvíře. Jestli to ovšem zvíře bylo. Pomalu začínal pochybovat. Posledních pár vteřin se mu úplně vykouřilo z hlavy a za nic na světě nebyl schopen si vzpomenout, zdali do něčeho narazil nebo ne. Pokud to předtím stálo a teď to leží, musel to srazit on.
Prvním impulsem bylo nasednout do vozu a odjet. Utéct pryč a nehlásit se k tomu, co se stalo. Jenže už z dětství věděl, že tohle situaci neřeší. Na všechno se časem přijde a následky jsou pak mnohem těžší.

Vytáhl z palubní přihrádky baterku, zkontroloval mobil v kapse a pak přešel těch patnáct metrů zpátky. Alexova nejhorší obava dostala podobu nehybného muže.
Ležel na zádech, s rukama rozhozenýma do stran a byl mrtvý. Alex mu posvítil do očí, ale zornice neznámého zůstaly doširoka rozevřené. Žádná reakce na světlo, žádný puls, jak zjistil na krční tepně. Avšak kůže byla na dotek vlhká, lepkavá a téměř chladná. Alex nemusel být lékař, aby pochopil, že ten člověk je po smrti už nějakou dobu. Nebyl to tedy on, jehož oči viděl v záři reflektorů. Pokud ho skutečně přejel, pak přejel mrtvolu.
Uvědomil si, že muže už někde viděl, ale teď nebyl čas dumat, kde.
Sáhl pro telefon a vyťukal tísňovou linku. Ale stačil se jen představit a udat svou polohu, když se ze tmy za ním vylouplo několik stínů.

Jeden mu skočil na záda a srazil ho na zem. Alex udeřil čelem o drsný asfalt a pak ztratil vědomí. Další z nich popadl mobil, který mu přitom vyklouzl z ruky, a mrštil jím do lesa. Tiché křupnutí ohlásilo, že se i v té tmě trefil. Útočníci odvlekli Alexe na krajnici. Kdosi nastartoval jeho vůz a zacouval přímo na ležícího nebožtíka. Pak nacpali bezvládného biologa na sedadlo řidiče, zapnuli mu bezpečnostní pás a ztratili se ve tmě. Když se o dvacet minut později ozvala siréna policejního vozu, zbyli už na silnici jen Alex a neznámý pod koly jeho vozu.

Toho večera dostala Vanda poprvé skutečný strach. Stáli tam zase a hleděli jí do oken, mlčenliví a nehybní. Už se nezdáli tak neškodní. Pozorovala je zpoza záclony celou tu hodinu, než se rozešli, a nepřestávala se modlit, aby už Alex konečně přijel. Zkoušela mu volat, ale pokaždé ji příjemný mužský hlas ujistil, že účastník je nedostupný. Po červeném kabrioletu i jeho majiteli jakoby se slehla zem.

„Amatérismus nejvyššího řádu,“ bručel kapitán Pávek.
„Pěknej klobouček,“ ukázal na ovázanou Alexovu hlavu. „Zdejší sestřičky maj´ zlatý ruce, že jo? Těm byste klidně moh´ svěřit k ofačování i Tutan-chamóna.“
Alex jeho pobavení nesdílel. Když vám napřed způsobí lehký otřes mozku a pak vás obviní z ublížení na zdraví s následkem smrti (fakt nádherná definice přejetého chlapa), nebudete mít chuť se usmívat. Dokonce ani tehdy ne, když to obvinění zase stáhnou.
„Jak jste přišli na to, že jsem ho nepřejel já?“
„Dyť to říkám. Ty, co tohle narafičili, byli čistokrevný amatéři. Měl jste štěstí, že kolega Mareš z dopravky není žádný béčko. Viděl už pár narežírovanejch nehod, ale tahle byla jasná už od začátku. Nevotevřenej airbag, na předku ani škrábanec z tý údajný srážky, brzdná dráha úplně mimo a navíc chlap byl dávno tuhej, když na něj ty chytráci nacouvali,“ vypočítával Pávek na prstech všechny nesrovnalosti. „ A krom toho ste měl pěkně rozbitý čelíčko a zároveň zapnutej pás a na předním skle ani šmouhu od krve. Stačí?“
„Stačí. A ještě otázka číslo dvě – proč?“
„Na to bych se měl spíš zeptat já vás, nemyslíte? Trvalý bydliště máte na druhým konci republiky, tak proč by někdo stál o to, aby vás
o čtyři sta kilometrů dál podezírali z toho, že ste přejel místního ožralu? Znal ste ho aspoň?“
Alex zavrtěl hlavou. Krutá bolest mu ihned připomněla, že některé pohyby lebkou se v tomto stádiu rozhodně nedoporučují.
„Neznal. Jen jsem ho letmo zahlédl při své první návštěvě. Ležel před obchodem a vypadal, že je namol.“
„A todle byla už vaše druhá návštěva?“
„Moje druhá cesta do Krakorce. Pronajal jsem si letní byt a měl jsem v úmyslu strávit tam strávit pár týdnů, než se trochu zmátožím po chemoterapii.“
Pávek přikývnul. Alexova vzhledu si všiml, ale nekomentoval to.
„A u koho ráčíte bydlet? Domorodci v tom hnízdě zrovinka pohostinností neoplývají.“
„Vanda Hamerníková, tu asi nebudete znát.“
„Ale, ale, podívejme. Paní Hamerníkovou znám naopak moc dobře. Svýho času jsme u ní byli pečený vařený. To asi víte, že její manžel spadnul ze střechy.“
„Ze střechy?“ podivil se Alex. „Říkala mi, že zemřel na alergickou reakci po včelím bodnutí.“
„Jo, to taky. A náhodou přitom lezl po střeše a přidělával satelit.“
„Takže nešťastná náhoda.“
„Hodně nešťastná. Stalo se to totiž v únoru.“ Pávek se na Alexe pátravě zadíval.
„To je blbost,“ vyhrkl Alex. „ V únoru nemohla být venku jediná včela. Vždyť bylo hodně pod nulou i přes den. Co by dělaly včely…“ zarazil se. Jestli to byly stejné včely jako ty, co je uvěznily v domě…
„Tak to mně povězte vy ,“ usmál se lišácky Pávek. „Ste přece študovanej na tydlety potvory nebo ne?“
No jistě, už si ho proklepli. Snad si proboha ten policajt nemyslí, že bych s tím mohl mít něco společného?
„ Co by asi tak přimělo ty bzunivky, „ pokračoval Pávek, „ vylítnout mýrnix dýrnix do mrazu a pobodat chlápka na střeše?“
„Nic. Pokud já vím, tak nic. Je to holý nesmysl. Třeba se doktor při ohledání spletl. Viděl kdovíco a považoval to za žihadlo.“
„Neviděl kdovíco, milej pane. Viděl dobře třicet žihadel a možná i víc. Pořádně spočítat se to nedalo, protože chlap vypadal jako balón. Pravděpodobně by ho to zabilo, i kdyby neměl žádnou alergii. Divný, že jo?“
„Moc divné. Už chápu, že to vyšetřovala kriminálka.“
„Jak dlouho znáte paní Hamerníkovou?“
„Od včerejška. Vlastně od předvčerejška, trochu se mi ty dny teď popletly.“
„Jo, to chápu. Byla to pěkná šupka do palice. Takže letos v únoru ste neměl ani páru, že existuje mladá fešná panička, co jí jako na potvoru překáží doma mužskej?“
„Letos v únoru,“ vyjel Alex, „jsem ležel ve špitále a přemýšlel, jestli mi dá doktor dva měsíce života nebo snad tři. Ale to jste si taky nepochybně už ověřili.“
Pávek opět spokojeně přikývnul.
„Jasně. Naštěstí se ten doktor seknul, co? Máme červenec a vy se evidentně umřít nechystáte.“
„Mám vás už plné zuby! Jděte k čertu i se svým absurdním obviněním! Proč by paní Hamerníková chtěla zabít svého muže? Byla šťastně vdaná a v kolíbce měla mimino. Proč by to dělala? A jak by asi zařídila, aby vystartovalo třicet včel ze zazimovaného úlu a zaútočilo na jediného člověka, který měl alergii na jejich jed? Myslíte, že je chovala ve sklepě a trénovala jako psy na cvičáku? Vy jste se úplně zbláznil, člověče! Vypadněte, než si na vás budu stěžovat!“
Na Pávka neudělal Alexův výbuch sebemenší dojem. Poškrábal se na nose a řekl:
„A proč někdo nemoh vycvičit včely? Mně přijdou jako docela chytrý stvořeníčka… na to, že je to jenom hmyz.“
„Protože o nich nic nevíte. Všechno, co laikům připadá na životě včel zvláštní a obdivuhodné, je jenom výsledkem prastarých instinktů. S inteligencí to nemá nic společného. Vnitřní struktura včelstva, dělba práce, způsob dorozumívání - to všechno se za dobu jejich existence nijak nevyvíjelo směrem dopředu. Jedinou změnou bylo, že se jeden z mnoha druhů – totiž včela medonosná - za přispění člověka přestěhoval z dutin stromů do dutin uměle vytvořených a že témuž člověku dovoluje výměnou za určitou péči, aby mu bral pracně nahromaděné zásoby. Ale aby z nich sestavil komando s povolením zabíjet? To nedokáže nikdo – a Vanda nejmíň!“
„Takže Vanda, už ne paní Hamerníková,“ ušklíbl se Pávek.
„No a co? Do toho, jak jí říkám, vám vůbec nic není!“
„Možná, že jo, možná, že ne.“
„Myslím, že byste měl jít,“ řekl mrazivě Alex, „ a poohlédnout se po tom, kdo má na svědomí toho chudáka a neobtěžovat lidi, kteří nemají společného s nehodami ani nešťastnými náhodami.“

Jenže Pávek se k odchodu neměl.
„Když už jsme u těch nehod, třeba by ste si moh´ poslechnout ještě něco. Ten barák, co v něm Vanda Hamerníková bydlí a co vám v něm pronajala byt, patřil původně nějakejm manželům Pudilovejm. Původně znamená tak před rokem. Jednoho krásnýho dne našli jejich favorita vomotanýho kolem stromu kousek od Krakorce, tam, jak je ta vostrá levotočivá zatáčka. Byl to starej krám s ojetejma gumama a na první pohled to vypadalo, že mu vodešly i brzdy. Jenomže na silnici nebyla ani čárka, brzdná dráha žádná. Takže na druhej pohled to byla vražda a sebevražda, ten Pudil napálil do toho kaštanu úmyslně. On ani jeho panička neměli zaplý pásy, voba byli na fleku mrtví. Dopravka to přehrála na nás a já šel po tom, proč to udělal. Vyzpovídal sem všechny lidi v Krakorci a co myslíte, že sem se dozvěděl?“
„Nevím a nezajímá mě to,“ odsekl Alex.
„Ale mělo by,“ pokýval kapitán rozvážně hlavou. „ Protože podle sousedů to byla naprostá záhada. Voba byli oblíbený, milovali se jako dvě hrdličky, nehádali se, neměli dluhy ani nepřátele – žádnej důvod zmasakrovat se v autě. Divný, že jo? Jeden člověk ale mluvil trochu jinak. Víte, kdo?“
„Vanda?“
„Bingo, kamaráde. Pudilka se jí prej den předtím svěřila, že se chce rozvíst. Nabrnkla si nějakýho chlapíka z města a mínila tomu svýmu i celý dědině dát navždycky sbohem. A za čtyřiadvacet hodin byla po smrti. Hamerníková byla jediná, kdo o jejím úmyslu věděl. Proč asi?“
„Nebyla jediná,“ namítl Alex. „Musel to vědět i manžel Pudilové. Někteří muži se prostě nedokážou smířit s tím, že je žena nechce. Když ji nemůže mít on, tak ať ji nemá nikdo. Ovšem je pravda, že málokdy zahrnou do konečného řešení i sebe, většinou to odskáče jenom ta žena.“
„Na to sem se neptal. Proč se Pudilová svěřila jenom Vandě?“
„Netuším.“
„Protože Hamerníková byla taky z města. Byla v Krakorci cizí – sotva měsíc přivdaná, takže nehrozilo, že to hned vyslepičí po celé dědině.“
Ne, to opravdu nehrozilo, pomyslel si Alex. Podle toho, co mu Vanda řekla, se krakorečtí div nedávali na útěk, když na ně jen promluvila.
„Jenže Vanda Pudilové neublížila. Co by měla z toho, že se nějací sousedi zabili v autě?“
„A co ten barák? Lidi se mordujou i pro míň. Vanda s manželem ho koupili ani ne měsíc po pohřbu.“
„Říkáte - koupili,“ chytl ho Alex za slovo. „ a tak to přesně bylo. Museli si na něj vzít dokonce hypotéku. Nespadl jim do klína sám od sebe jen proto, že se předchozí majitelé rozsekali v autě. Všechno, co mi tu vykládáte, jsou jen vaše fantasmagorie. Nechte už paní Hamerníkovou na pokoji. Přišla o manžela, musí splácet nekřesťanské peníze za dům a lidi ve vsi se ji snaží vyštvat pryč.“
„ Fakticky? Divný, že jo?“ podotkl Pávek.

Kristepane, ať přestane říkat: Divný, že jo? nebo s ním fakt vyrazím dveře! Jo, je to divné, celá ta vesnice je divná, ale co s tím má společného Vanda?
„No, to se právě snažím zjistit,“ řekl Pávek. Alex si uvědomil, že poslední myšlenku vyslovil nahlas.
„Chápejte – zapadlý hnízdo jako je Krakorec a za jedinej rok se tam stanou hned tři podezřelý události – teda, když počítám i tu vaši fingovanou bouračku. Divný, že jo?“
„Jo!“ zařval Alex. „ A ven!“
„Dyť už du. Ale možná se nevidíme naposled. Takže nashle, študióze.“
„Sbohem,“ zavrčel Alex.
Pávek se zastavil u dveří.
„A je tu ještě jedna věc…“
„Ven !“
Přestože kapitán na sobě neměl ošoupaný baloňák , ani nežmoulal vyhaslý doutník, nepříjemně Alexovi připomněl inspektora ze známého seriálu. Colombo svůj případ vždycky vyřešil.
A Pávek ho nakonec vyřeší taky, o tom byl Alex přesvědčen. A jestli se zaměřil na Vandu…
Alex zazvonil na sestru.
„Chci odsud pryč. Hned. Klidně na revers.“