Už stokrát si slibovala, že se nenechá vyprovokovat. Pan choť je mistr v umění hádek. A ona je pak vzteklá i lítostivá. Ale nezbývá, než zvládat emoce. Je totiž žena a šlechtična. Řvát na urozeného manžela se nesluší. Stejně by si to nenechal líbit - ten mizera. Je prolhaný. Prý - kolik děveček otěhotnělo, jakmile je povalil na seno! Pche! To by na ty chudinky musela spadnout i ta stodola se senem, aby se něco povedlo. A z toho by vznešený potomek stejně nebyl. Snad další husopaska, umotaná některým pasáčkem prasat, tak, aby Jeho Milost nevěděla a mohla věřit, že tady zabodoval vznešený chtíč a urozené sémě.
Paní rázuje napříč loukou. Takhle daleko do podhradí by snad ani neměla chodit. Sama. Země je neklidná. Turci nedají pokoj. Občas se objeví houf jezdců a už je tady přepadení, hlava pryč, tělo rozsekané... Co dělat? Doba je zlá. A když se člověk potřebuje uklidnit? Někomu prostě vyhovuje chůze. Tělo musí vypustit ten přetlak kolem srdce. Jinak by z toho mohla být i nemoc. Je to skoro jako uhranutí.
Taky by mohla obíhat hrad. Po nádvoří dokolečka dokola... To by se zbrojnoši chechtali.
Chůva říkávala, že s tímhle chlapem bude každá ženská nešťastná. Věděla, o čem mluví. Taky nadarmo pořád netrajdala po lese, měla tam svoje známosti mezi divoženkami. Ty určitě věděly, že hradní pán bude vyvádět, protože s dědicem se nedaří. To je pořád samé:"Ženo, tvé lůno je plané!" Je to sice muž urozený, ale mimo jiné i pitomec. Kdyby bylo možné odhalit mu to zapomenuté tajemství... nejde to. On je tím, kdo se nesmí vůbec nic dozvědět. Jednou mu namluvila, že se vdávala jako panna, tak to tak musí i zůstat.
Na první lásce nemůže být nic moc špatného. Jenomže člověku zbydou hlavně výčitky svědomí. On ten Niko byl jen pouhý pasák ovcí, ale jeho stádo bylo veliké. S tolika zvířaty by měla co dělat i Jeho Milost. A dítě se narodilo zdravé. Loučení moc bolelo. Snad je mu dobře, i když nechat takového drobka u vesničanů...? Hlavně, že Niko slíbil. Určitě se postaral. A stará se dodnes. Když je otec.
Kdyby tohle věděl manžel. Och, to by bylo! Zuřil by. Ale řeči o planém lůně by musely přestat. Jaký užitek by z toho měla chudák manželka, kdyby ji nechal o hlavu zkrátit? A to on by určitě nechal, protože jeho rodina je poznamenaná vzteklou krví. Jsou vznešení, pyšní a nemilosrdní. Ona na tom její přízeň nebude líp. Strýc přece usekal hlavy dvěma svým manželkám. Postupně ho naštvaly. Pak je, taky jednu podruhé, i oplakával. Taky pitomec. Jak se divil, že ne a ne sehnat další ženu. Když jí má co nabídnout. Mimo jiné ložnici s mečem, opřeným v rohu vedle okna.
Paní poplakávala, protože ničím jiným si nemohla ulevit. V tak krásném odpoledni jí nezbylo, než ronit slzy.
Nedaleký les se zatím koupal ve slunečním jasu. Loď se na pasece vyjímala poněkud nezvykle, ale její omlácený plášť docela ladil s okolím, kterému vévodily prastaré smrky a jedle jen o maličko mladší.
"Je tady pěkně," libuje si navigátor Seram. "Musím poznamenat souřadnice. tady by se nám mohlo líbit." O tomhle místečku se zatím na rodné Cádaře nic moc neví. Seram se zasnil. Dovolená uprostřed civilizací neponičené krajiny. Domorodců tak akorát, sem tam krveprolití, kam se jeden koukne, tam najde barbara. Skvělé!
"Jestli to Isikus zase nezkazí," zavrčel kapitán. Pracně se soukal do uniformy. Během cesty strádalo jeho tělo nedostatkem pohybu. Svaly ochabovaly a to není dobré. Je čas vylepšit kondici. Prohnat nějakou tu sukni, dodat tělu živiny, sportovat. Lítat po lese by zrovna nemusel, ale není na vybranou. Udržet si kapitánskou licenci je fuška. Bez obětí to nejde. Co je trocha pohodlí proti kosmickým cestám?
"Cojá? Zase já? Všechno já..." Isikus je pilot a hromotluk. Vybatolil se na paseku. Oči přivřel před slunečními paprsky. Pronikly jehličím, jako by to dělaly schválně. Isikus sluníčko nerad.
"A kdo jiný? Toho chudáka jsi odkrvil jako prase o zabíjačce," pronesl kapitán znechuceně. "Domorodci nejsou hloupí. Všimnou si." A nepodělil se. Škrt!
"To se nedalo vydržet, veliteli." Isikus přešel do naříkavého tónu. "Taková lahůdka. Já si říkal že ještě jeden lok a ještě jeden - a najednou to bylo. Chlap zbělal jako stěna a už se nehnul. Ale pochutnal jsem si." Velitel má pifku, protože nedostal náležitý díl. To tak! Taková lahůdka se k obyčejnému pilotovi dostane jen vyjímečně. Isikus ještě teď cítí tu dobrotu. Teplou a lepkavou... Mimořádnou.
"Hlavně, že tak," dodal navigátor ironicky. "Nevadí, že po nás půjdou. Hlavně, že si Isikus pošmáknul. S tebou si příště vyjedu na dovolenou." Ten chlap je jako žok a pořád by jenom žral. Že ho vůbec vypustili do vesmíru?
"Pozor!" Kapitán se přikrčil mezi keře. "Bloumá tady místní forma života. Ta hezčí."
"Já dávám přednost tý chutnější," zašeptal Isikus vzdorovitě.
Paní zlehka našlapovala a pod jejími střevíčky něžně praskaly suché větvičky. Vyplakat se v lesní tišině, to neuškodí. Třeba se Jeho Milost bude o manželku bát... To asi sotva. Zapřísahal se. Nebude potomek a manželka se zapudí. Jak taky jinak? Představa nadcházející křivdy vyvolala další slzavý příval.
"Copak? Proč pláčeme?"
Vzhlédla. Muž před ní nebyl zrovna krasavec. Kdo taky o sobě může něco takového tvrdit? Vlastně, on nebyl ani ošklivý. Celkový dojem pokazily jenom zuby. Špičáky jako u dravce. No, každý je nějak nedokonalý. Zase má čím trhat maso od kosti. Když se kančí kýta pořádně nepropeče, jde jídlo ztuha.
"Manžel mě chce vyhnat," pípla. Urozená dáma se vyjadřuje na úrovni, i kdyby ji zrovna znásilňovali. Hodilo by se... nějaké příhodné znásilnění. S trvalým následkem, co se zavazuje do povijanu. Jenže ten chlapík nevypadal, že by si potrpěl na násilné tentononc... Třeba by to šlo i po dobrém. Vypadá na cizince, nikdo by se to nedozvěděl...
"Taková milá osoba jako ty by se jistě vyhnat nenechala." Kapitán má jednu dobrou vlastnost. Umí naslouchat. Už se mu to párkrát vyplatilo.
A paní se potřebuje svěřit.Mluví tak rychle, až se zalyká.
"Pomůžeme ti," slibuje cizinec a žena mu věří. Netuší, že se zároveň propadá do hypnotického spánku. Je malátná, jako očarovaná, ale cítí se příjemně. Stav, v němž se nachází, je báječný. Přináší úlevu těžce zkoušené mysli.
***
"Dorazila celá zmámená. Jako v polospánku," vykládá muž, opatrující hradní bránu.
"Drž jazyk za zuby. Pán tě dá zkrátit o hlavu - jestli se doslechne, že necháváš jeho urozenou manželku trajdat kolem hradu," varuje dědek, který přespává na lavici v čeledníku.
"Ona to s tím poděsem nemá lehký," hájí se strážný. "Řve na tu chudinku v jednom kuse."
"A tobě je po tom co?! Jsou dospělí, však se srovnají. Nebo taky ne... Ty se stejně nebudeš mít líp." Když se panstvu zachce, můžou se třeba i vyvraždit. Chudák z toho bude mít zase jenom houbeles. Ani nepotřebné šatstvo nerozdají. Aby měla nová paní co na sebe. Hladi.
"Ale děvečka Jica povídala, že naše paní je v tom a já abych se bál. Mám jít za pánem?"
"Žes ji jako to - zbouchnul?" Dědek nechápe. Kam by se tenhle trouba hrabal? Že by se urozená paní zbláznila? On je sice každý zajímavější, než Jeho Milost, ale přece jen... Dědek si kriticky prohlíží svého společníka. Křivé nohy jsou jeho nejmenší vada na kráse. Vyvalené oči má každý druhý... Ale tak prázdná hlava se hned tak nepotká. To už by paní rovnou mohla skočit z věže.
"Jak bych moh? Takovou vyjímečnou osobu?"
"Když v tom nemáš prsty, teda něco jinýho, drž hubu, dobře ti radím. Mám zkušenosti," mumlá dědek a kouká po dveřích. Kdo ví, jaký mizera kde poslouchá?
Strážnému se viditelně ulevilo. "Nojo, co je mi do toho? Jestli si paní někde uhnala parchanta, já za to zodpovědnost nenesu," oddechl si. "A napij se, dostal jsem výbornou medovinu. Jica ji přinesla z hodovní síně. Pán oslavoval, ale takové břicho, aby se do něj vešlo všechno, co poručil nosit na stůl, takové břicho nemá ani on."
***
"Máš zdravého syna, pane!" Porodní bába vyrazila z komnaty, jako by jí za patama hořelo. Rodička ztěžka oddechovala. Prodělané utrpení chápala jako trest.Před svatbou obelhala manžela, teď se mu taky nepochlubila... On taky nemusí všechno vědět.
"Sám se podívám," zaburácel šťastný otec. Spočítal končetiny, prsty i ostatní náležitosti a pak teprve zajásal. "Můj potomek bude ozdobou rodu," rozhodl.
"Být tebou, počkám na sudičky," uťala bába řeč, která dráždila její pověrčivou dušičku.
"Okamžitě povolej vědmy," přikázal hradní pán. "Věčně šmejdíš po lese, babo, budeš vědět, na koho se obrátit!"
Poslechla. Tenhle chlap má svoji hlavu. Myslí, že může poručit i vyšší moci. Sudičky stejně předpovídají podle vlastní chuti. Neměl by je dráždit.
***
Otec se dmul pýchou. Chlapec roste jako z vody. Je silný. Nezapře, že je urozeného rodu. A své vycmrndlé matce se skoro nepodobá. Vypadá moc dobře. Sudičky asi pochopily, odkud vítr fouká. Kdyby ne, nechá ten jejich Černý les pokácet. A kam by pak šly? Ježibaby.
Mužská ruka se dotkla vlasů, rozcuchaných větrem. "Máš rád svoji zem, viď, synku..."
"Ano, otče. Miluju svoji Transylvánii. Miluju ji celým svým srdcem. Jednou ji budu bránit!"
"To ti věřím," směje se otec. "A přeju ti hodně dlouhý život. Když máš tak náročné předsevzetí!"
Chlapec se vrátí k obvyklé zábavě. Už naostřil dost klacíků.
"Tak se dobře bav, Vladánku!" Muž odchází k ozbrojencům, kteří cvičí na nádvoří.
Chlapec se mračí. Nesnáší, když ho oslovují zdrobnělinou. Jmenuje se Vlad a hotovo.
Může pokračovat v zábavě. Uchopí další figurku. Ohodnotí ji okem znalce. Tahle se bude napichovat dost ztěžka.
"Tak co, jak umíš počítat?" Strážný se vyptává, protože kluk je legrační. Vede divné řeči.
"Počítat? Umím." Chlapec vší silou stiskne odolávajícího panáčka. Zarazí klacík. "Jeden Turek, druhý Turek... Jde to skvěle!"