Služba vlasti mi nepřinesla ani slávu, ani úspěch, v maršálskou hůl jsem nedoufal ani náhodou, ve znechucení jsem doufal a tak mi očekávání vyšlo, člověk potom není zklamanej. Voják, co věří všem těm kecům o ideálech je blb.
Stál jsem před starou radnicí, autobus odchrchlal kamsi do zamlžený dálky, co je ve skutečnosti blízko, špinavá a zaplivaná jako zbytek světa a bylo mi hej. Už žádný oficíři, žádný uřvaný držky, ani ten pocit nenapravitelný marnosti. Ženský, chlast, svoboda, hurá! O volnosti a bratrství se radši nezmiňuju, já na příbuzenství netrvám a volnost je něco neskutečnýho. Stačil by jen kousek místa na slunci, jenomže zájemců je fůra a sluníčko akorát jedno.
Mrcha podzim si lebedil v truchlivý pošmournosti. Hnusný klišé, ale kampak zmizelo to opěvovaný babí léto? Tu lahodu bych rád ochutnal na vlastní promrzlý kůži. Léto je o málo míň ohavný než zima, jaro a podzim drkotají zubama někde mezi tím a já přesto labužnicky lokal vzdoušek, svěží, odéru kasáren prostý... Zázrak a zadarmiko.
Nároží nezměnilo ani fasádu. Pár kusů omítky ubylo, ale v tom bych tragedii nespatřoval. Město je instituce nemajetná a pro svoje chudý dělá co může, stát má taky finance vypotřebovaný asi na sto let dopředu, chudáci ministři dostávaj na recepcích jen ty ubohý večeře o třech chodech, místo křepelčích vajec už na ně zbyly jen žabí stehýnka. Jeden aby tu honoraci politoval.
Zaškrábal jsem na okno v přízemí. Zvyk z časů před vojnou.
Nic.
Ta koza zapomněla! Stojím jako tvrdý y! „Maruš,“ blekotám. Já psal, až se mi od propisky kouřilo a Maruš? Nezájem. Kdybych trval na slavobráně, na družičkách pro hrdinu, co se navrací do rodnýho hnízda! Sakra!
Čtvrthodinový přešlapování na podělaným chodníku mi spolehlivě zvedlo hladinu adrenalinu. Roztoužení se vytrácelo stejně rychle, jako dobrá nálada. Naproti, v průjezdu, postávala tlupa kluků a holek, maximálně patnáctky, ale pokřikovali jako jeden muž. Hovada nezletilý. Všimli si, že přes ulici tvrdne pitomec, tak mi to dávali sežrat. Do rozlámanýho asfaltu skoro zadupaná zebra přechodu, perfektně namalovanýho asi tak v druhohorách, mě zvala, mířila přímo k budoucím delikventům. Představa, že do mně vrazí kudlu nějakej usmrkanec, zabrzdila moje spravedlivý rozhořčení.
Pak mě zaujal temný bod na konci ulice. Stará Formáčková razila z pochůzky, tu babu nezdolá ani třetí tisíciletí. Moje možná příbuzná. Obvykle obchází popelnice. Pramáti rozvětvenýho Formáčkovic rodu.
Popad mě vzdor. Do týhle podoby mi Máňa nevykyne - i když v její familii ztrácí ženská tvar už krátce po svadbě.
„Hele, mladej! Tak už doma? Sháníš Maruš, jo?“ Babizna se vědoucně uchichtla, znělo to nestydatě, snad abych neupadl v omyl a nemyslel, že tahle čarodějnice spadla z višně.
„Nevíte, kdy dorazí?“
„Co? Já?! Mařku jsem neviděla už dva dny. Nejmíň.“ Nevypadala ustaraně, matička jedna dobrosrdečná.
„A mizívá často?“ Já se ustaraně tvářil. Kdyby Formáčková alespoň jednou za měsíc vystřízlivěla, mohla dceru i zkontrolovat, jestli necourá po nocích a tak. Kdo ale nechlastá? Nejlacinější sranda pro nemajetný - pár hltů kořalky a život je rázem snesitelnější.
„Zkus to večír. Třeba ji chytíš. .. Škyt.“
Dobrý. Kdyby zrovna nepadal další umolousanej soumrak.
Baba ležérně pohodila špinavou sukní. Rozkomíhaná jako věkovitá lípa zmítaná uragánem, odplápolala ke dveřím baráku. V igelitce zacinkalo sklo.
...
Máti seděla na svým obvyklým místě, jako kdyby půl roku čekala na návrat ztracenýho synka. Nic se nezměnilo, já jen zaujal svoje místo v na okamžik přerušeným filmu. I pavučina na lustru dodržovala původní tvar.
„Co se to jenom děje? tak blbý to zatím nikdy nebylo, elektrika nešla celý odpoledne! Že prováděj nový úsporný opatření? Taková kravina! Pche! Ani voda netekla! Co si má člověk počít?“ Matka se z tý svý židle nezvedla ani náznakem, takže jsem usoudil, že selhávání systému přijímá jako normální fakt, éru údivu překonala kdysi po mým narození, možná přímo v šestinedělí, aby ty průšvihy vzala najednou. Zakládat na hnízdo uprostřed světovýho srabu je pitomost, ale lidi to dělají pořád, já s Mářou začnu jinak, líp, ne v tomhle humusu.
Obhlížel jsem oprýskaný stěny domova, jakoby smutný, protože schovávaly nepřiznanou beznaděj. Kuchyní zavonělo náhražkový kafe, předražený a z nějakýho důvodu stejně nedostatkový, jako prvotřídní moka.Jó, doma je doma a my si kafíčko neodepřeme, i kdyby z nebe hajzlíky padaly.
Matčino kverulantství předznamenávalo horší skutečnost: Jistě už upředla víkendovej program a já v něm figuruju - jako obvykle. Ona bude nadávat, já poslouchat. Zmámenej trudným uvažováním jsem unikl do pofidérního soukromí hygienický buňky, která postrádá dveře - je totiž vcelku a maximálně zjednodušená. Jediná v koutě schoulená výlevka je ale mnohem lepší než jeden žlab pro dvě stě chlapů. V žádný z obou mizernejch alternativ nemá člověk soukromí a navíc je vidět, jestli si pořádně meje nohy.
Kdesi v zuboženejch útrobách vodovodního řádu praskalo, kvílelo a dokonce i skučelo. Máti dalších pár vteřin mlela pantem zbytečně, bublání ji spolehlivě přehlušilo, ale ženskou jen tak něco neporazí. Nabrala dech a přeřvala i zurčení užitkový vody.
„Ty, Kristiáne! Kam už zase jdeš? Doma ses ani neohřál! Nejdřív si sežeň práci a potom lajdej!“
Nesnáším, když mi říká Kristiáne, nevím, kde tohle jméno sebrala, asi ve chvilkovým pominutí smyslů. „Práci? Šílíš? Nejsme na Marsu a mně zapsali do pořadníku ještě než mě vůbec odvedli!“
„No však! Bez toho by tě ani nevzali! Půl roku mají nezaměstnanýho kluka z krku. To je mi ale svinstvo,“ žbrblala máma, kdoví, komu ty kecy adresovala. „Řekni, Kristo, proč jsi teda študoval, he? A kdo tě má živit, co? Pořadník?“
A jedeme dle zavedenýho rituálu: Nezaměstnanej rovná se darmožrout. Povaleči nestydatě využívají udřený matičky. Do prčic! Ta moje zadarmo nepustí ani skývu chleba. Kdysi, v mladejch časech, to znamená asi tak ve středověku, ji nějaký idioti nacpali do hlavy, že bez práce nejsou koláče a pro jistotu radši žádný poživatiny. Ještě jí není divný, že ten, kdo nemaká, si dneska žere nejlíp.
...
Vartoval jsem u vrat, výrostci neopouštěli stanoviště, Maruš nedorazila ani po půlnoci a já už skoro vyběh na tu zatracenou zdevastovanou zebří čmáranici. Abych rozbil hubu alespoň někomu.
Klídek, říkám si, klídek, ty mladý blbouni čekaj právě na nepředložený počínání, poptřebujou vybít energii a já přece nejsem fackovací panák, i když si tak připadám asi stokrát denně.
„Hlídáš muničák, vole?“ Kluk ještě nepřekonal mutování. Měl recht, chyběla mi akorát uniforma. Uvnitř houstlo ticho, Flanderková se odhodlaně propracovávala k deliriu a já byl za úplnou trubku.
Noc měla býti řádně dlouhá, Maruš fuč, ta potvora Mařka, zrádkyně jedovatá. Ploužil jsem se za vlastní postelí, marně toužil a netušil, co udělám, až na tu svoji nespolehlivou lásku natrefím.
...
Flanderková vypadala, že se rozteče zrovna uprostřed naší kuchyně. Vem babu čert, já mám svůj vlastní kutloch, protože špajz nepotřebujeme, co by tam máti skladovala? Netopejry?
Honem pryč. Ať si matičky společně popláčou. Mají na to celý odpoledne.
„Vstává zrovna k obědu,“ zahájila máti a vůbec ji nenapadlo, že opomněla servírovat.
„Jo. Řízek bych si dal.“
„Kristo, víš vůbec, jak vypadá?“ Stará Flanderková dovede dloubat úplně nejlíp. Nedala matce příležitost k odpovědi a hned přešaltovala. „Ta moje děvenka ubohá...Copak s ní asi je? Jeden nikdy neví...“
„Jestli netancuje v báru. U tyče.“ Moje máti ukápla jedu, ona je baba Flanderková prohnaná až hrůza, ta by za pár šupů prodala i vlastní ledvinu, no on by tak použitej materiál asi nikdo nekoupil, jinak by to provedla bez zaváhání.
Ach jo. Maruš je v tahu a ta tlustá megera aby svoje flašky tahala úplně sama. Tomu rozumím. Proč se do toho cpe i moje máma, to nechápu. Flanderkovy nemůže vystát, když někooho z nich jen koutkem oka zmerčí, nasadí výraz, že jako spolkla hnusnýho škvora. Teď babu div že neobjímá a vůbec jí nevadí, že patří k lidu popelnicovejch polí.
...
Před městem je řeka tmavě zelená, za městem hraje škálou prazvláštních, nepopsatelnejch barev, hodily by se na ženský šaty, třpytivý a lesklý až rak přechází. Jen kdyby vyprchal ten smrad. Nejhorší je lepkavý bahno, co se usazuje při břehu, sajrajt, tváří se skoro přírodně, ale je to zase jenom bouda. Chemický svinstvo. Těsně pod hladinou lze spatřit zvlněnej koberec ne moc důvěryhodnýho rostlinstva. Hádám, že nějaký odolný řasy... Tady bych se nevykoupal, i kdyby léto zmagořilo a to ono zase ne. Letos bych měl vybalit zimníček, slunce je přikrčený za mrakem, ze kterýho pršet nebude.
Ve vodě jsou taky šlahouny, silnější, než průměrná lidská ruka. Z doposud neobjasněný příčiny tady dobře prospívaj všelijaký patvary. Napadlo mě, jestli ten hnus nehladoví a tak mě stálo dost přemlouvání, než jsem vůbec vstoupil na můstek. Stařičká dřevěná nádhera zchátrala, taky mele z posledního. Na konci svojí celoživotní pouti se akorát trapně rozpadá a prokazatelně nevydrží. Kdosi neznámý potřeboval pár prken, kde jinde by je sháněl, než zrovinka tady?
Čiko zpola visel přes zábradlí, co má mnohem menší nosnost, než ten trouba odhadoval. Zázraky se halt dějou a Čiko nehup do těch sraček, který na úřadě mylně definovali jako vodu. Kretén se zájmem plival na olejopvý skvrny, plavaly po hladině a sunuly se skoro důstojně. Zkoumal působení slin na vodní tok. On se nezdá, ale já tomu zákeřnýmu praseti vidím až do žaludku. Hrál divadýlko, on pořád staví nějaký chatrče, byl zmetek už jako malej kluk.
Nebral mě na vědomí. Nechával mě vycukat. Aby měl navrch.
Zkusil jsem toho frajera chatit pod krkem. Tomu rozumí. Je to fuška, když dotyčnýmu téměř chybí krk a hlavu nosí těsně přilípnutou k nesouměrně zakřivenýmu trupu.
Čiko vykulil bulvy, však jsem mu hned na první pokus ubral notnou porci kyslíku.
„Ty hajzle! Kde je Maruš?!“
Přece jen popad dech. „V tomhle nejedu.“
„A já nejsem debil. Ty jedeš vždycky ve všem, vole. Už tvýmu fotrovi nevěřili ve Hnojánkách ani pozdrav.“ Obvykle mi tahle přezdívka naší čtvrti vadí, ale když jdde o Čika...? Deziderovi zdrhli ze Slovače ještě před občanskou válkou, přitáhli až odněkud z východu a hledali vhodný podmínky pro ty svoje rejdy. Že vemou čáru hned, jakmile bude pod Tatrama pokoj, tahal si starej Lájoš triko v hospodě, když si vyžebrával na pivo. V tý jeho drahý Tramtarii nenechávaj flinty na pokoji ani o Vánocích, protože je neznaj, vždyť je islám zakázal. A Deziderovi nám tudíž zůstali na krku, protože Prorok je mocnej a my útlocitný.
Čika jsem fackoval s přestávkama, aby ta zbabělá dušička pochopila, s kým má tu čest. Vychutnával si příděl a já ho nešidil. „Jestli jsi Máňu někam zašantročil...!“
Já si hrál na vojáčky a Čiko zatím dospěl, nebo v tom maléru lítal nevinně. Už mě pálila kůže, tak jsem zkusil účinnější metodu, můj klient furt jenom hekal, tudíž jsem povolil sevření. V mohutném předklonu mi ten vůl poblil nohy. Pak ke mně otočil krví podlitý bělmo. „Kámo... Tvýho pokladu bych se nedotk ani dvoumetrovou tyčí. Tě znám, ne?“
„Asi málo, debile.“
Dostat já takovou nakládačku, ulehnu a tiše slzím. Čiko zved kotvy a shrbeně odcházel na druhej břeh.
...
Existuje ještě jedna horší sorta. Tuláci, co přitáhli za mý nepřítomnosti, nemají tušení, jak moc se dovedu zlobit.
V Americe bych azyl pro vlastní rodinu nehledal ani ve snu. V komplexu kdysi supermoderních staveb nelze slušně žít, maximum obnáší rozklepaný živoření mezi krysama v lidský nebo opravdicky zvířecí kůži. Tma na chodbách, tma na schodech, obě by jeden moh krájet, jak byly hustý a to nepočítám puch, co se v Americe line odevšad. Na tamní elektrifikaci nemá vliv ani momentální stav rozvodný sítě, na tu má vliv pouze a jenom nálada místního obyvatelstva a ta je od nepaměti zásadně ničivá. Voda z kohoutků neteče už tak dlouho, že nikoho ani nenapadne, že by snad i mohla a když shora něco kape, nemá cenu doufat, že ve slušný společnosti lidi přes zábradlí nemočej, takže něco tak ohavnýho prostě nepřipadá v úvahu. Připadá. V Amarice vždycky.
Nájemníci toho ráje se střídají tak závratnou rychlostí, že jako by ani obličeje neměli, u jmen je to samozřejmý. Jak by se taková verbež mohla domáknout, že Kristián Bomba uvalil moratorium na nějakou kočku Maruš?
Ani nevím, proč mě napadla zrovna Amerika. Hnus, kde jsou zdi nacucaný chcankama, ze zatuchliny se i otužilýmu zvedá pajšl a kde šlapky dávaj skoro zadarmo. Tady se nemaká, Amerikáni by se k pracovnímu procesu nesnížili, i kdyby dostali příležitost. Ilegálové. Kde se vzali, tu se vzali, jako v pohádce. Jenže nám od Uralu nepřijuchali bohatýři, ale chátra, do který i mafiáni kopou. Kromě tý hrstky, vyhnaný hladomorem od starý Moskvy, ale těch vydrželo už jen pár. Trpěli doma, musejí trpět i tady, jsou totiž skoro slušný, chudáci.
Starousedlíci jsou informovaný a rozumně obcházej Ameriku dost velkým a bezpečným obloukem. Stačí, aby jen minuli pěšinu k sídlišti, nekoukaj po hromadách odpadků a zdrhaj jako o život. Mají pravdu, bez pistole a mačety bych do Ameriky taky nelez.
Dřív etablovaný exempláře vhodně doplňujou feťáci z našich vlastních zdrojů, ty mají ale nízkou životnost. Hadráci už jedou nadoraz, tak přesídlej mezi sobě blízký. Těm je fuk, jestli je zapíchnou dneska večer nebo až ráno. Třešinku na tom nestravitelným dortu představujou alkoholici, jediný, co člověk nepotká, je policajt. Ty do Ameriky nestrčej ani nos, natož aby vyslali hlídkový vozidlo. I kdyby náhodou disponovali minimálním přídělem pohonných hmot. Vnitro nemá ani na béňo, takže zločince nelapá a hotovo.
Moudře konají, strážci zákona, moc moudře, v Americe by neuspěla ani profesionální a vycvičená armáda, takovou, co my nemáme a taky nebudeme mít. Tak proč nadávat na naše zkorumpovaný benga, žejo?
Překročil jsem hromádku volně loženejch těl. Mezi ožralama by našel fušku i koroner, ale v Americe to vyjde trochu jinak. Musíme tam všichni, no né?
Všeobecnýmu úpadku se vymyká akorát Lorenc. Proplouvá úskalími domorodýho běsnění, s nadhledem míjí svoloč, co bloumá kolem jeho zaneřáděnýho kutlochu. Vypadá jako želva a je i podobně dlouhověkej, jen krunýř mu zatím nenarost, dědkovi.
Vynaložil obrovskou námahu a nakonec zafungovala šťastná náhoda. Lorencovy vrásčitý víčka ukázaly, co síly je v nich. Akce vyvrcholila pootevřením očí.
„Jó, kluku, jó... Tady je šrumec v jednom kuse, jó... Něco mi je i povědomý, hádám... Holka z města, povídáš? Flanderkovic Maruš? Hmm... Tak Bóža už má tak velký děcka? Byla to holka jako lusk, ta stála za nějakou tu námahu, jó... Však jsem si dával záležet, jo,jo, to byly nádherný časy. Tady prodávali luxusní kvartýry, žádná Amerika, sídliště pro lepší lidi, jo. A kam se poděli, ty lepší lidi, co? Jsou pěkně v prdeli i s celou tou jejich parádou! Šmytec. Jó, šmytec. Ze dne na den - a máme pryč veškerou elitu. Bomba sem, bomba tam, že si ty teroristi nedali pokoj, co? Stálo jim to za námahu, co říkáš?“
Dědek Lorenc dostal slovní průjem. Ach jo, to zavinily vzpomínky, vždyť pamatoval ulice přecpaný autama...Umí si to někdo představit? Fára, nalepený jedno na druhým, červený, stříbrný, nádhera... „Dědku, já se ptal...“
„Jó, Bóža, to byla krásná ženská.“
„Sakra, Lorenci, hledám její holku, Maruš!“ Vzteky jsem prskal jako křeček, kdybych jen věděl, jak takový zvíře vypadá. Já znám nejlíp potkany, ty ale prskaj taky - a potom skáčou, svině.
„Hmm... Nějaká z města tady byla, hmm...“ Lorencovo tělo se důležitě napřímilo. „Ty, kluku, napadlo tě, proč sem ty nány vůbec lezou? Proč furt couraj, slepice? Jestli ony ty chlapy něčím neprovokujou.“
„Tady? V Americe? Koho, prosím tě? Nějakýho mafiánskýho poskoka, leda a to by si pomohly.“ Lorenc se nám odpoutává od syrový reality, chudák.
Stálo mě to flašku. Nejlevnější a tudíž i nejoblíbenější pití, domácí vodka, čili svinstvo, vypálený snad ze starostovejch fuseklí. I tak mizernej prezent řádně zacloumá šrajtoflí spořádanýho občana, pokud si dotyčný jedinec čile nevypomáhá trestnou činností. Ne, že bych si odříkal, ale ve městě a v Americe zvlášť toho k ukradení už moc nezbylo, lidi tak dlouho udržovali tradici, až se neradi polepšili, neměli čím se obohatit, pokud nepřesedlali na elpíčka, ale mně se tenhle druh živnosti protiví, nemlátím ani zvířata, pokud zrovna nemusím.
Abych zlepšil Lorencovu paměť, obětoval jsem i pět cigaret, slušný všimný na chudý poměry. On totiž prodává informace a proto se v Americe udržel, kšeft je kšeft. I barbaři vyhledávají seriózní ponaučení, pokud jim z toho kyne nekalej zisk. Lorencova penze je skutečná, ale kdo dneska od státu něco dostane, byť by to měl přiklepnutý a oštemplovaný?
Tak Čiko se nám přece jenom zmoh. Svůj ke svýmu, říkal jsem si. Když ten magor dělal kariéru, proč nezměnil i zvyky?
...
Našel jsem ho na tom samým fleku, co minule. Jedna pecka na solár zacloumá i s nadějí místní kriminality. Čiko mluvil, až se mu u huby dělala pěna.
Amerika je míň tajuplná, jakmile člověk ví, po kom pase.
„Ničevó, ničevó!“ Zmetek předstíral, že do pěti nenapočítá. Kruci, tahle fuška asi vejde do dějin...
„Kam jsi ji zašantročil, mizero?!“ Drž se, nabádal jsem vlastní já, jinak bych zabíjel.
„Něponimáju, já ruskij!“
S košilí, zakroucenou těsně kolem krčku, už jen sípal. Takový ksindly je nutný zlomit, oni jsou nepoddajný, mají to v povaze. Člověk mu dupe po ksichtě a on vstává, pakáž houževnatá.
„Nevodlezeš, dokud to z tebe nevymlátím!“ Kopanec do ledvin je argument nejúčinnější.
„Ona sama chtěla...“ Rusík zakvílel, rupla mu levačka, ale jeho řeč doznala změnu k lepšímu, už odhodil tu jejich hatmatilku, známka, že touha po dorozumění mezi národy není jenom kec.
„Maruš?! Ta že by něco chtěla? Od tebe?! Do země tě zašlapu, až ti vlastní játra vyskočej z držky!“ Umím skvěle zastrašovat. Hmátnul jsem po pravačce toho trucovitýho maníka a lup, teď si pár neděl ani zadek neutře - jestli se ještě víc nenaštvu. Taky bych moh zkusit prstíky, hezky jeden po druhým, pomaloučku, polehoučku... Pravda vyjde najevo jako olej na vodu. Každopádně.
„Zvolila nóvyj žízň - živót.“ Rusák skoro padal do mdlob, ale snahu mu neupírám. Moje zacházení nevydrží každej.
„Obchoduješ s bílým masem?“ Nutil jsem se do ledovýho klidu. Abych nevybouch předčasně. Nasadil jsem sladkej obličej, aby ta svoloč nepoznala, že ji hodlám stáhnout z kůže - pokud možno po řemínkách.
„Ja?“ Nevinnost na mě poulila upřímný kukadla. „Nikagdá!“ Křižoval se jako před ikonou.
Asi nerozuměl mýmu dialektu. „Ptám se, vole, prodáváš děvky?“ Tohle ruský frajeři kapírujou, tenhle zapíral, až mě skoro zviklal.
Ve vedlejší cimře šramotili hlodavci - já chtěl doufat, že přebíhaj ve vedlejším pokojíčku, představa, že mě fousama pošimraj na ruce mi působila nauzeu, v Americe je šero i ve dne, to kvůli zatlučenejm oknům, lidi spotřebujou prkna až v zimě, pár dalších ohýnků sice zdejší smetiště nezlikviduje, ale bude teplíčko, lahoda pro houmesáky.
S chladem si zmetek starosti nedělal a já ho děsil víc, než potkaní vojevůdce. „Rabotaju pro nadaci,“ zaskučel ve finále, když jsem sevřel ruku v pěst a přitom hledal ještě nezasažený místečko.
„Fajn. Buď rád, vole, protože já v tý tvý nadaci udělám pořádek, jó?“ Jednomu mafiánkovi bez problémů zlomím čelist a jen tak mimochodem, v rámci dobročinnosti přerazím i nos a nohy, ale celá banda nadanejch mi připadala jako dost veliký sousto.
„Kamarád ji poslal a já zařídil zbytek.“
„S kámošem jsme vyrovnaný.“ Poznámka, kterou jsem si neodpustil. Možná ten náš smradlavej veletok Čika úplně nerozpustí. Pak budu zvědavej na potápěče, co do tý břečky vleze - třeba i v neoprénu.
Tmou poletovaly sněhový vločky. Soumrak padl nějak rychle a kdo má poznat, jaký máme roční období? Počasí na draka, v létě trháme teplotní rekordy do mínusu, v zimě drkotáme zubama, kde je skleníkovej efekt, zatraceně? Vloni v létě řádily v Polabí ničivý tornáda, nejvíc to odnes Mělník, obsah Kostnice našli až za Nymburkem a přišlo to snad někomu divný? Vláda sice vyhlásila sbírku, vláda furt něco vyhlašuje a nevede to nikam. Kdo by taky přispíval, když neznámý známý individua rozeberou dary dřív, než je těch pár důvěřivejch bláznů, co ještě fakticky věřej na charitu, stihne spočítat?
...
Rusák se v krátkosti vzpamatoval z našeho poněkud jednostrannýho rozhovoru, jak pořád opakuju, tyhle východní typy mají dost pevnou konstrukci, zlomit takovýmu chlapovi nohu je makačka pro blbý. Pochodoval jsem za černým flekem zad, snad mi ta zbloudilá dušička nezatajila ani ň, v přírodě se nerad peru, ač je vítězství jistý a nadosah.
Vycházka mimo město mě nenadchne ani ve dne, v noci se nekochám už ze zásady.
„Ty, rusáku, kdo tě platí?“
Trhlo to s ním, asi neprahnul po debatě. „Tícho... Nadace platí... Nadace pomáhá lidem, i mně pomohla.“ Šeptal a jeho kecy mě přímo ponoukaly k dalšímu kopanci do řiti. „Nadace pro chudý, ty ponimáješ?“
„Jsi tupej? Na světě není nic pro chudý - kromě veškerýho svinstva, co se na ně hrne, vole.“
Na kraji lesa nakupili moji drazí spoluobčané ladné návrší, i za tmy jsem moh předpokládat, že surovinovou základnu tvořily nevratný flašky od chlastu a plechovky od koly, taky jsem dupnul na kelímek od kafe, zapraskal jako výstřel ze vzduchovky. Peklo nemůže páchnout tak strašně, jako pozůstatky naší slavný civilizace. Zakop jsem o pikslu, co dřív obsahovala nějaký evidovaný jedy, varovná samolepka řvala i v matným měsíčním světle, který trvale přítomnej mrak propustil až k zemskýmu povrchu. Na to, že by měl být úplněk to nevypadalo, ale já taky nesudoval astronomii, proto spoléhám na odborníky. S úkazy na nebi to vždycky bylo nějak vachrlatý a v poslední době obzvlášť, jako by vědátoři přestali rozumět vlastnímu oboru.
„Sakra!“ Abych neklel! Zrovna jsem uvažoval, jestli mi jedy zapříčiněj jenom vyrážku, nebo mi rovnou uhnije noha - i nemožný je možný, stačí, aby člověk zasáh do přírodního dění. Jednou nás archeologové nazvou kulturou odpadkovou, ale to mě bolet nemusí.
Rusák pochodoval podle paměti, já se pohroužil do přemítání a tak mi chlápek zmizel mezi stromy. Po opakovaným kontaktu s mojí vyjímečnou pravačkou mu asi do prchání moc nebylo, jenže netušil, jak moc jsem dezorientovanej.
Maruš je v tahu a já tu svoji holku zlatou už nikdy neuvidím. Brečel bych jako malej smrad, ale někde u lesa by to stejně nevyznělo v plný síle. Radši jsem postupoval pořád kupředu, jako ve válečným filmu.
Paseka mě dost překvapila, úplně zářila v tom přízračným osvětlení, co dopadalo shora, ačkoli odtamtud obvykle dopadalo pouze rozmanitý svinstvo, včetně kyselýho deště.
„Šikovný místečko... Tudy pašujete holky do bordelů?“ Rusák by se měl ozvat. Jenomže takticky držel hubu, možná už vstupoval do Ameriky, podrazák. „Tyhle obchody můžete klidně provozovat v baráku, kdo by tam lez?
„A jsme tady.“ Ten lotr se připlížil jako had, krčil se těsně při mým pravým boku, kdyby ho napadlo, moh mě třeba i zabít.
„Ty... Jestli mě oblbuješ, já tě najdu a potom...“
Hrozba rusáka nedojala. Asi se vzpamatoval. Teď mě bude pronásledovat nejen Amerika, možná povstane i Povolží. Radši jsem obhlížel stanoviště. Jestli odněkud nejuká dobře vyzbrojená tlupa. Aby mi pánové neukázali, jak se mám chovat. Rozum mi doporučoval zdrhnout, ale zamilovaný osrdí prahlo po Maruš, co podle mýho mínění snad vůbec nepatřila do toho našeho odpornýho zdevastovanýho světa. Patřila někam jinam - ale kam? Copak jsem ji nevaroval? Ať nikomu nevěří, protože lidi jsou především hnusný bestie?
„Gosudárstvo tóže uchadílo,“ zašeptal rusák vemlouvavě. Patolízal.
Až mi zatrnulo u žaludku.
Nezapraskala ani suchá větvička. Kde by se taky vzala. Sníh plynule přešel v déšť, co štípe do očí. Kolik lidí sem přišlo přede mnou? Vysnili si hory doly. Putovali za lepším. Maruš si pořád dělala plány, stavěla vzdušný zámky. Až seženeme práci, až zbohatneme, až si pořídíme vlastní byt...
Mně osobně ani trochu nevadí, když světu přeskočilo, akorát mě žere, pokud mě ten cvokhaus vleče sebou. Máme svobodu, máme demokracii, já si na ně sice zatím nešáh, ale trvám na tom, že právo osobní volby je kdesi v háji, tam, co se odkládá veškerá nepotřebná veteš. Je to stejný, v Americe, v  Praze, za polárním kruhem. Bohatý mezi sebe chudáka nepustěj, taková představa je proti zdravýmu rozumu. I kdyby dotyčnýho měli vlastnoručně rozčtvrtit, šanci nedostane, taková je praxe.
„Smatrí!“ Rusák mě popad za rameno.
Já taky zíral. Kdesi hodně vysoko nad našima užaslejma hlavama svítil reflektor, hvězda to tutově nebyla, to by musela vybouchnout, letadlo by zase nadělalo podstatně větší kravál a zatažený nebe zůstalo zatažený, takže stříbřitá Luna něměla šanci nabudit zamilovaný, i kdyby nějaký bloudi tvrdli venku, v dešti. Jen přímo nad námi nebe ztmavlo, k zemi se snášel dost podivnej předmět, mašina, o který se nepsalo ani nešuškalo, takže armáda dělala, jako že není. Taková nadozemsky obrovská mašina!
A docela pozemsky hnusný svinstvo.
Jsou věci mezi nebem a zemí. Maruš fakticky odešla. Teď už jsem tomu pomatenýmu rusákovi věřil i tu jeho bajku o nadaci.
„Krasívaja děvuška... Dobře jí bude.“ Ten pacholek se blahem skoro zalykal.
„Ach, Maruš... Dostali tě. Máme tady novou odrůdu obchodníků s bílým masem. Jsme bez naděje. S touhle sortou nemůžeme vyhrát. Navázali vskutku mimořádnej kontakt.
Rozklepaly se mi kolena. Maruš, ty nenávratně ztracená Maruš... Bohatý potřebujou chudáky a není nic snazšího, než je oblbnout a koupit. Aby posluhovali. Aby otročili...
Hovado svedu zmáknout jednou dobře mířenou peckou. Aby už dál neškodilo.
Rusákovo potěšený pochechtávání mi přivodilo rudou mlhu před očima.
„Charašo, málčik? Charašó? Děvušce charašó budět...!“