MONSTRUM
Ženská může porodit i monstrum. Ale já?! Nesmysl... Stačí, abych očima sjela k tamtomu... Brr. Je to ošklivý, obalený slizem. Ve zvrácenosti třetího tisíciletí se dějou jinačí hrůzy, ale lidský miminka by měly mít tu zvláštní ošklivou krásu, na jakou jsme zvyklí. Tamto není lidský miminko.
Jen aby na mně nevlítli policajti. Ty debilové nechápou vůbec nic. On by Pišta taky nechápal a že je to frajer! Na Pištu je spoleh. „Pozor, Jolanko -!“ On všem svejm holkám říká Jolanko - aby se mu to nepletlo, ale já vím, že bere akorát na mně, i když ty nány pitomý za Pištou lezou, až je to kolikrát trapný. „Holky z Dubí měly problémy.“ Pišta má přehled. „Nějakej kretén tam přepadal šlapky, ale skoro nic jim neudělal, jen je maličko seknul kudlou vzadu na krku. To je úchyl, co? Tak se neboj, Jolanko, já to ohlídám, ale říkali kluci, co tamtudy projížděli, že ten maník nebude nebezpečnej.“ Pišta je fakticky inteligent, denně si kupuje noviny a taky je čte. Ostatní chlapi jsou dementi, ale Pišta, ten jednou bude za vodou. Možná koupí alespoň jedno patro, aby jeho holky nemusely postávat před vchodama paneláků a pak tahat kunčofty do suterénu. Pár nás trčí i u silnice, ale to je dost blbý, člověk nějaký many vydělá, ale pro jinýho, než pro Pištu, bych to nedělala.
Když ženská skončí na periferii, je město daleko, tak daleko, že nemá naději na zpáteční lístek, člověk má pokaňkaný papíry, i když dneska už se lejstra nevedou, ouřadové jen čuměj do počítače a tam mají úplně všechno, soukromí je zkrátka fuč.
Je to hnusný, to dítě. Musim s tim něco udělat.
Kdyby mě Pišta nevaroval! To bylo samý: „Ber pilulky, Jolanko, co s parchantem, pak se zvencneš a bude z tebe kvočna.“ Já přikyvovala, on měl skoro ve všem pravdu, ženský jsou blbý, když je popadne rozmnožování.
„Chlápka musíš odhadnout, Jolanko,“ tu radu jsem si měla zapsat zlatejma písmenama, jenomže nemám ani tužku, ani notes, po pravdě- písmenka se mi taky nějak pletou, ve škole na pomalý děcka kašlou, člověk ani nepotřebuje číst, stačí, když rozumí obrázkům. Telku a video pustit umím, tak proč bych utrácela za knížky? Stejně se na ně chytá prach a normální lidi radši skouknou film, ne?
„Jsou všelijaký úchyláci,“ otravoval Pišta skoro denně. On má strach z malérů, aby nedráždil policajty, protože živnost je živnost a s touhle sortou radši po dobrým. Městský dokážou otravovat a pak to stojí veliký prachy. Je to docela jednoduše zařízený, kdo maže, ten jede, ale kolik pitomců musím obsloužit, abych měla tolik měny, kolik je potřeba, když chtěj být všichni živi, co? Jak se povede mně, na to házej bobek skoro všichni, kromě Pišty ovšem a ten zase není zaopatřovací ústav.
Však jsem potom radši držela hubu, aby mě nezmátil. Měla jsem zařvat, on byl ten zákazník fakticky nějak mešuge, ale já ani nestihla nabrat dech. To byl fofr. Šup šup a šmik. Ani nevim, jak ten magor vypadá a to mám pamatováka jako doktor, když koukám na zprávy, vím, koho hledaj i druhej den ráno, a že v poslední době pořád mizej i mužský, o ženskejch ani nemluvím, po těch byla poptávka i ve středověku, myslím. Teď se vedou všelijaký debaty o chlápkách, černě oblečenejch, ale bulvár taky shání many na chleba, tyhle záhady živily novináře už ve dvacátým století, kdo by ty jejich plátky jinak kupoval? Já si s tím hlavu nelámu, mám vlastní starosti a nejsou ledajaký, u silnice je večír zima, taky nevím, na koho narazím a k tomu ty Pištovy kecy, někdy bych radši vůbec nevylezla z postele, ale i za ten mizernej kutloch musím platit nekřesťanskej nájem, jinak mě vyšoupnou na ulici a bude mi zima furt, tak makám jako mourovatá.
Chlápek, co se vyhrabal z auta, já myslim, že bylo kradený, nebyl vůbec hovornej, ale bylo jasný oč kráčí, tak proč se zbytečně unavovat. Zdál se mi v balíku, s prachama drahoty nedělal. Zákazníci dokonce smlouvaj, hlavně Turci, nejradši by dostali zadarmiko, blbouni, ale tenhle ani necek.
Taky byl trochu přičmoudlej, vypadal na Araba nebo tak něco, až jsem si řikala co tady dělá, když by moh do najtklubu, ale chlapi jsou prasata, některým se postaví jen když šukaj s kurvou a to ještě na zadní sedačce auťáku, co by moh parkovat i před Hiltonem. Když se jim tyhle zábavičky vejdou do rozpočtu, proč ne.
Přivedla jsem na svět něco odpornýho. Ležim v posteli, Mářa dneska nepřijde, sbalila kunčofta na celej víkend a Pišta má pochopení, když je holce mizerně, nechá ji bejt a mně teda mizerně je, sakra!
Akorát to štíplo. Chlap funěl jako lokomotiva, já makala, aby to měl co nejdřív odbytý a napadlo mě, že má v autě chlívek a já se škrábla o kudlu nebo o hodinky nebo o nějakou jinou pitomost, ale on si zrovna lebedil v sedmym nebi a já nemohla přestat, abych to zbytečně neprotáhla. Za ty prachy co beru, to musí bejt jednou tam dvakrát ven a fertik.
To byl orál, do prčic, ten blb mi pořád šátral vzadu na krku a pak se odvalil.
„Tak dělej,“ povidám. „Mám ještě další kšefty, takhle mi to nehodí ani na slanou vodu.“
On ale přivřel oči, ty byly takový prázdný, ne že by mi na tom záleželo, ale v tu chvíli na mně šáhla zubatá. To byl tak nenormální pocit, no fuj. Chlap neřek jediný slovo, já teda čuměla, když mě mlčky vystrčil z auta, takový rito by člověka přivedlo do blázince. Ale co, zaplatil předem, tak ať táhne.
Když mě něco zalechtalo na krku, lekla jsem se, kdoví, co ten cvok sebou vozí, ale pak jsem si šáhla, měla jsem na ruce krev. Byl to ten úchyl a Pišta někde za bukem vykecával s Brodeckým Jožkou, oni jsou nějak příbuzný, ale u silnice jsme nějak spřízněný všichni, žejo? Až se Pišta usadí v paneláku, stačí i nějakej polozborcenej, budeme mít o něco lepší přízeň.
Nebylo mi to fuk, taky proto, že moje tělo vyvádělo prapodivný věci a nemusím lítat k doktorovi, abych poznala, že mi rostou prsa a všechny tyhle věci. Přišla jsem k úrazu a to si dávám majzla, beru pilulky a vůbec.
„Nebyly ty prášky prošlý?“
Pišta kouknul jako čert, on to nakupuje od svýho známýho lékárníka, je opatrnej a holka na mateřský je mu na houby, některý kunšofti si na velkej pupek potrpěj, ale není jich zase tolik.
Od toho lékárníka se daj získat moc fajnový věci, parkrát jsem si taky šlehla z toho jeho extra zboží, Pišta ví, jak se revanšovat, když holka maká celou noc a já šla asi třikrát z auta do auta, jinak trčím vedle dálnice, v zimě v létě, není to lehký živobytí, i když nad náma lidi ohrnujou nos, co já se kolikrát nadřu - a to ještě riskuju nachlazení, ty krátký sukně, to je o nemoc, jenomže Pišta má svoje zásady , holka má ukazovat, co nabízí a v kožichu ukáže prdlajs.
Že jsem v tom mě napadlo dost brzy, ale taky pozdě na to, abych stihla potrat. S těma práškama jsem si připadala jistá a ono to nevyšlo, ať si trhnou nohou, vědátoři. Pišta by mě přerazil, jeho holka musí být opatrná, tak co jsem měla dělat? Však to nějak dopadne, myslela jsem si, tohle vždycky nějak dopadne. Sladký tam, kyselý ven, říkala naše bába, ale mně to sladký nepřipadalo.
Dost mě ničila představa, že Pištu popadne rapl a on mě potom předhodí třeba Bresovovi, ta mafiánská svině byla něco jako Drakula E 55, ale nějakej čas ho neviděli, až potom, stála jsem na svým obvyklým místě hned vedle odbočky do lesa a foukalo mi pod sukně, i když do zimy chybělo půldruhýho měsíce. Vtom přibrzdilo docela pěkný BMW, za volantem dřepěl právě ten hajzl Bresov, on už má pěknou řadu holek na svědomí, štětku, co si nechávala říkat Laura měl prodat do arabskýho nevěstince. Každopádně zmizela jakoby nikdy dřív neexistovala, taková mladá holka, mohlo jí táhnout na osmnáct.
V auťáku dřepěli další dva maníci a Pišta zrovna odběh do lesa, tohle vypadalo na pořádnej průser. Utěšenej páreček vylez a já se nemohla ani nadechnout, ty jejich oči, stejně prázdný, jako neživý, šel z nich strach. Couvala jsem a v duchu proklínala Pištu, jehly se pro takovýhle sportování nehodí, ať si s těma svejma zásadama trhne, idiot! Kdyby mě slyšel, tak se zvencne, ale on někde řádil mezi smrkama, dal si čínu a udělalo se mu blivno. Myšlenky se mi rozutíkávaly a ty dva chlapi se blížili stejnoměrným krokem, jako dvě mašiny.
„Do hajzlu,“ zařvala jsem, zahodila boty a mazala pryč, ale ty obludy pochodovaly za mnou a i když jsem pádila jako umanutá, za chvíli mi funěly do zad. Pak po mně tláplo monstrum, to nemoh být člověk, drželo mě to jako v křeči. Jak já se cukala, ale bylo mi to houby platný. Kdyby z těch parchantů vypadlo jedno jediný slovíčko, ale oni nevydali ani zvuk. Jen mě svírali, každej z jedný strany, připadala jsem si jako lapená do sítě, protože tohle muselo dopadnout špatně. Taky mě ničilo to, co se ve mně usadilo, v takový chvíli je nejlepší brečet, nepomůže to, ale člověku se uleví.
„Nechte mě, krucinál, co jsem vám udělala?“
Kdyby aspoň hnuli hubou! Ani ň! Jen suchý větvičky nám praskaly pod nohama. Koutkem oka jsem zahlídla Pištu, schovával se jako partyzán, asi to viděl ve filmu. Potom něco zahvízdalo a chlap vpravo se sesul. Paráda! Pak to zahvízdalo ještě jednou a můj problém byl vyřešená záležitost, hnala jsem se k Pištovi a on si položil ukazováček na pusu. Mazali jsme k jeho starýmu pežotu, on vyznával absolutní nenápadnost, kdyby jezdil v novým fáru, dráždil by všechny ty závistivý šmíraky, co bonzujou a lezou policajtum do zadku.
Od mlází jsem se otočila, v mokrým listí to vypadalo jako dva splasklý pytle. „Padáme!“ Pišta tak nějak zasyčel. „Zalez do auta a ať tě nikdo nevidí,“ dodal Pišta. „Musim to uklidit.“
Vrátil se, aby odtáh ty hajzly, oni je stejně najdou a my se museli hodně rychle zdekovat. Tohle nebyla čórka, za to se jde natvrdo a na hodně dlouho.
Kolena se mi rozklepala až za pár minut, když mi došlo, co je to za sračky, v tomhle s policajtama nebude legrace, mord se zaplatit nedá - tenhle určitě ne.
„Bylo to v sebeobraně,“ houknul Pišta, ani mu to netrvalo moc dlouho, ale připadal mi pobledlej. „Hele, oni už byli pryč, to určitě zařídil ten Rusák.“ Jak povidám, o Bresovovi je líp nemluvit.
Schovala jsem se až doma, pod peřinu, to je jediný bezpečný útočiště, když jsem v posteli sama. Jak se mi pod duchnou hlomozí nějakej nadrženej slizoun, je pohoda a bezpečí fuč, ale ten den jsem si dala voraz, Pišta mě do práce neposlal, asi toho sám měl plný kecky. Další dny mi bylo strašlivě blbě, já myslela, že vyzvracím vlastní vnitřnosti, Pišta se tvářil jako čert, prachy mu utíkaly, ale já byla úplně vyřízená. Tyhle věci jsou těžko stravitelný, kdybych měla kam zdrhnout, neváhala bych ani minutu, jenomže návrat do Lhoty neznamenal obyčejný fiasko, ten matčin frajer by patrně popad brokovnici, to kvůli ostudě, co jsem našim nadělala. On měl vždycky nějakej důvod, ten rapl měl na triku všechno možný, na mně hledal vši a přitom koukal, jak mě dostat z domova, jen aby se moh roztahovat. Máma toho nabouchanýho frajera obskakovala celá rozparáděná a mně se z toho akorát zvedal pajšl.
Pišta přišel až v neděli navečír, praštil o stůl šrajtoflí a pak z ní vytáh fotku. „Znáš ho?“
Cíbil se na mně jeden z těch dvou hnusáků. „“Do... Pišto, tys ho obral? Za to ti napařej El Paso!“
„Prdlajs. Nejdřív by mě museli chytit, náno pitomá.“ Už mi neříkal Jolanko, když jsem na sebe koukla do zrcadla a zhodnotila vlastní ksicht, taky bych zapomněla na něžnosti. Vlasy, mastný a slepený do provázků, oči zapadlý a podmalovaný kruhama, že by se na nich dalo cvičit - brr.“
Pišta pochodoval přes kuchyň. „Seber se, ženská. Dej se do pucu, potřebuješ makat.“
„Já už...“ Nějak mi to nelezlo z pusy.
„Có?“ Tentokrát se zatvářil zle.
„No... Musím na nějakej jinej flek, z toho, kde jsem byla mám nervy.“
„Madam si žádá extra zašívárnu? Hele, Jolano, nehloupni... Chceš jít dělat pro někoho jinýho?“
Stačilo jen pomyslet na ty týpky a hned mě touha po změně přešla, Pišta mě moh klidně přenechat Rumunům, těm kreténům přivandrovalejm, co dělaj našim holkám ze života hotový peklo. Umínila jsem si, že už neřeknu vůbec nic, ať mě postaví třeba naproti celnici, taky jsem si umínila, že o tom jiným stavu neceknu, dokud nebudu muset a že se budu snažit, abych ještě pár měsíců nemusela a potom se uvidí, ale ta věc, co si vypůjčila moje tělo těch pět měsíců nepotřebovala, když mě to popadlo, myslela jsem, že mám kliku a je to potrat, jenomže já kliku mít nemůžu, protože život je jedno veliký svinstvo.
Teď ležím zahrabaná v zasviněný posteli, obludka mi sama vylezla na břicho a já musím něco udělat. Za dveřma přešlapujou ty mrchy, co zíraj těma divnejma očima. To nelidský dítě je jejich a oni ho k něčemu potřebujou a to něco neudělá lidem dobře. Stačí se natáhnout pro polštář, taková maličká nestvůra nebude mít tolik síly jako kdyby dospěla. Kdybych ji nechala dospět.
„Nehloupni, Jolanko...“ Něco se mi dobejvá dovnitř hlavy a já už pevně držím polštář. Ty rány na dveře jsou dost hrozný, jestli je doma stará Blažková, přiběhne se smetákem. Co s ní asi udělaj? A co udělaj se mnou?
Obludka se vzpírá. Má sílu, bestie mrňavá, má sílu, protože je zlá. „Nemám tě ráda, nemám tě ráda,“ supím, je to dřina, ale musím, musím ještě chviličku vydržet - než ty hajzlové prokopnou dveře.