MEGAPOLIS
Vjíždíme do města, kde je zvykem odevzdat kousek sebe sama. Platíme novodobé mýtné. Shluk činžáků, proložených lidským šílenstvím, nás potřebuje.
K placení použijeme drobečky z vlastních duší. Nakrmíme velkoměsto s jeho světelnými řetězy, splývajícími po zdech moderních paláců, hranatých a absurdních jako současný vkus. Pohybujeme se mezi Mekáčem a KFC, motáme se mezi řetězci hypermarketů, jsme oslněni odrazy slunce, co se nesčíslněkrát opakují v tabulích, kterými jsou obloženy výškové stavby, čili člověkem stvořené symboly nelidskosti. Tohle místo není nic jiného, než nezměřitelný žaludek Polykače, jehož potravou je sama podstata lidské bytosti.
Auta pádí za neznámými cíli, pohybují se v imaginárních koridorech. Kličkují, aby se nenechala zpomalit cinkajícími housenkami tramvají. I tady odevzdáváme nezbytnou daň civilizaci. Je to kus vlastního, ve stresovém rytmu tepajícího srdce.
Gabi, lásko moje... Ty ses odevzdala beze zbytku. A já nám přísahal, že nedopustím, aby Polykačem řízené monstrum užíralo z Tomovy podstaty. On je naším společným dílem, tím nejlepším, čím jsme dokázali obohatit lidstvo. Naše zárodečné buňky splynuly, a proto vznikla duše čistá, dá se říct, že přímo průzračná. Tudíž i odolná vůči Polykačovým nástrahám. Takové se démon nezmocní. Nemá jí co nabídnout.
Pro Toma jsou všechny poklady světa totéž, co cetky. Náš syn zná přednosti přátelství, vnímá lásku. On sám je podle nynějších měřítek nevzhledný a úspěšně odrazuje povrchní jedince. Každého, kdo se řídí módou a schovává svoje pokrytectví za bariérou posměchu, smíchaného s nezájmem.
*
Tom ztratil matku. I kdyby můj syn vyhovoval běžné normě, ztráta nejbližší osoby musela nutně změnit jeho náhled na život. Jenomže Tom není jako ostatní.
Období mezi dětstvím a dospělostí je zmítáno příliš složitými city. Býval jsem bezradný za obvyklých okolností. Po ztrátě Gabi narostla moje bezradnost do obludných rozměrů. Trávit s Tomem dny a noci, být jenom s ním, pořád... Možná v tom je i kousek rodičovského štěstí.
*
Leon zařídil všechno. Jako Tomův psycholog nepochybně věděl o tom, jak zoufale nepraktický je profesor Gerhard, otec jeho svérázného pacienta. Mojí doménou je pracovna, kabinet východních jazyků, mým rájem je univerzita, chrám vědění, kde si nepřipadám tak hloupě, jako bych si připadal třeba v lahůdkářství.
Od čeho by cvokaři byli? Jen aby se hrabali v myšlenkách svých pacientů? Leon Tambura zařídil úplně všechno: pronájem našeho nového příbytku, placení z mého konta, stačilo mi jen se přesunout. Péče o syna mě plně zaměstnávala. On taky byl tím, kdo mě potřeboval ze všeho nejvíc. Proto ta změna prostředí. Kvůli zapomnění. Jestli to vůbec lze.
*
K našemu novému domovu vede prašná cesta. Těším se až odbočím ze silnice, abych se už nikdy nevrátil. Zanedbaná komunikace umíněně čeká na déšť, který nepřichází. Pěšina, lemovaná tůjemi...Tom pevně svírá svoji milovanou tašku s medvídkem.
Můžu být nedočkavý, ale zatím se musím držet silnice. Před námi, na nerovném povrchu, drkotá citroen, myslím, že tomu modelu říkají kachna - ačkoli nechápu proč. Včera nás brzdila omlácená oktávka. Vraky, co melou z posledního, tak to vidím já. Možná je právě v tom smysl jejich rezavějící existence.
Větve stárnoucích lip zastřešují iluzi přízračně nazelenalého tunelu. Slunce je někde daleko, ale pořád v dosahu. Zlatým třpytem polévá lístečky, lesk se odráží a padá až na zem, kde vytváří mírně pohádkový nádech.
"Ještě jsem všechno nepřestěhoval," pokouším se vysvětlovat. „Mám dojem, že stíhám.“ Tom nemá pochopení pro moji činnost na fakultě. Záhady východních tisků, navoněných staletími existence, mu vůbec nic neříkají. Jeho svět je prozářený city a pocity. "Až budeme na venkově, užijeme si. Naučím tě sbírat houby." Slibuju a neměl bych. Sliby jsou odjakživa chyby. K čemu by nám dvěma byly houby? Mívám nepraktické nápady,
"Ano, tati." Tom nikdy neřekne ne. Souhlas vnímá jako radost nebo přímo potěšení. Sám sebe vidí jako osobu pověřenou rozdáváním radosti. V tomto ohledu jsme s Gabi stvořili takřka dokonalou bytost. Škoda, že se nám to nepovedlo ve všech ostatních směrech.
"Hlavně budeme odpočívat." Sním. Vnitřním zrakem se přesouvám do neposkvrněné říše Přírody. Blížím se k ideálu křišťálových vodních krůpějí, k absenci komárů a další obtížné havěti. Rozjímám o sametově laděné zeleni jehličí, o monotónní hudbě liduprázdného lesa a ukázněně cvrlikajícím ptactvu. Oblast, kam odcházíme, nepřijímá narušitele a já se můžu kochat a současně rozvíjet Tomovy omezené vlohy.
"Proč?!"
Tomovo "proč" bývá mnohoznačné. Často se vyptává na věci, které my ostatní pokládáme za dávno vyřešené.
Tentokrát se strefil: proč vlastně máme odpočívat?
*
Velkoměsto má vždycky nějaké to překvapení. Momentálně je to smog. Převaluje se v hustých chuchvalcích. Za okny mého vozu se rozkládá cizí svět. Je poznamenaný nepřátelskou, proti lidem namířenou náladou. Obyvatelé jsou bezbranní, protože vyprodukovali víc špíny, smradu a chemikálií, než lze zpracovat. Útočí sami na sebe, ale já se tím netrápím. Jsem na odchodu.
*
Myška se červenému oplu báječně vydařila. A těsně před křižovatkou! "Ženská," nadávám s obvyklým despektem. Do únavných ulic sebou beru veškeré zlozvyky a nectnosti.Pohled na světlý účes, provokující za volantem, vyvolá bouřlivý příval emocí. Taky mě zamrazí hluboko v útrobách.
Míjí mě obvyklá šňůra. Plechové vozíky, nenavlečené na niti. Jsou stejné jako včera. Jako předevčírem. Jako kdybych potkával staré známé. Máme něco málo společného, ale během času vyprchala původní událost.
Ne vždycky. Ta černá fabie se zarputile se tvářícím dědkem za volantem mě štvala už včera. Že by společný směr cesty? My a ten protiva?
Moment! Denně vídám stejné značky, stejné obličeje... Jako kdybych uvízl v časové smyčce.
To se bude Leon divit. Ale až odpoledne. Až zabalím, co bych mohl potřebovat. Jsou to stejně jenom slova... Budu potřebovat citáty v dávno zapomenutých jazycích? Na venkově, při nekonečném odpočinku? Co jiného tam můžu dělat?
Přemýšlet, vzpomínat.
Leon je jediný přítel, který mi zbyl. Po ztrátě Gabi jsem se stáhl do ústraní. Jenomže Leon se v první řadě stará o Toma. Je psycholog a Tomova jednoduchá dušička je vlastně hodně složitá.
Gabi byla pryč a já nevěděl, čím vykompenzovat ztrátu. Tom zakládá život na rituálech, kterým my ostatní nerozumíme. Najednou chyběla náplň hodin, v nichž dřív byli jen oni dva: Gabi a její dítě.
Proto utíkáme z města. Dopřávám Tomovi zásadní změnu. Můžu udělat něco lepšího?
Stěhujeme se do tichého místa. Škoda, že bez Gabi. Ztratili jsme ji, ale já věřím na shledání. Nevím, kdy nastane, ale jednou se dočkám.
Zatím máme správné útočiště. Tady najdu klid pro Toma. Já klidný jsem. Mě hned tak něco z rovnováhy nevyvede.
Obřad potkávání pořád stejných aut je skoro děsivý, ale i tomu unikám, protože odcházím. V našem novém domově čas stejně poběží jinak. A ještě je tady Leon. "Kamaráde, se světem se něco děje. Nebo mám halušky?" Představuju si mobil, moderní, protože Leon vymoženosti zbožuňuje. Koří se technickým výdobytkům. Je snob.
Neodpovídá. Jenom hlasitě oddechuje. Cvokaři přikládají mlčení zvláštní význam.
Jako kdybych Leonův dnech cítil na tváři. Je vlhký. Není nad osobní setkání. Pak ten dech ucítím doopravdy. Jen se odhodlat. "Ty, pověz - jak dlouho už si jenom telefonujeme?"
Alespoň neopouštím Toma. Telefon je fajn vynález. Spojuje mě s okolím, které leží za hranicí mé péče o syna. Od toho dne, kdy se přihodila ta věc s Gabi, dokážu mluvit jen s Leonem. On je pupeční šňůra, přes kterou udržuju kontakt.
Zatím je nedávné dění moc žhavé a bolavé.
Bojím se vzpomínek. Jsou to útočná, ostře bodající kopí. Jsou namířená na srdce, které je, jak všichni víme, pouhopouhý sval. Zatraceně citlivá pumpa.
Stačí jediné jméno: Gabi: Ach, Gabi, muselo se to vůbec stát?
A Leon pořád trapně funí do sluchátka. Slyším ten jeho upocený strach. Hrůzu můžete i zaslechnout. Je sípavá.
Čeho se bojí cvokař? Co ho pronásleduje? Má vlastní noční můru. Nepochybně monstrózní, jako vize jeho pacientů. Gabi by o tom mohla vědět svoje, vždyť se s Leonem stýkala víc, než já. Víc, než se sluší.
Objevil se útržek minulosti. Střípek, který zavrhuju. Nikdo jiný než já by Gabi neobjímal. Nedovolila by to. Ani Leonovi ne. Taková vidina je zase moje noční můra. Přízrak, před kterým utíkám.
Běžím, kolena drhnou o bradu - a stojím na místě. Beznadějná situace.
Tom nastoupil. Vozí se moc rád. A pořád drží tu svoji tašku.
Odmítám informace. Nic nevědět je první stupeň milosrdenství. Ať Leon upachtěně oddechuje, ať mizerně spí - když se vetřel do mé postele. Leží Gabi po boku a to je příliš.
Rachocení plechů, sténání a ticho. Blondýna v červeném oplu udělala myšku a já zareagoval pomalu. Nepřirozeně pomalu. Pedály neposlechly. Tom se držel svého medvídka.
Prý jsem nějak moc užíval sedativa. Tys nás zabila, Gabi. Prášky jsem neužíval nikdy. Ze zásady. A teď už ani nemusím. Tady, na druhé straně, jsou léky k ničemu. Tady se především čeká. Někdo na věčný mír a klid, jiný...
Oběti vraždy to mají složitější. Čekají na pomstu.