Čekáme na nádraží v Zadní Třebáni a čekáme dlouho. Jedeme na svatbu. Je příjemně teplý zářijový pátek ve dvaašedesátém. Zítra se žení Standa. Otcův nejmladší bratr a můj nejoblíbenější strejda. Je o třináct let starší než já a je s ním legrace. Ve dvanácti si na legraci potrpím, ale v mém okolí jí moc není.
Raduju se, protože zítra bude ta svatba a já se uleju ze školy. V pátek jsem potřebovala volno na cestu, protože vlakem to z Boleslavi až na Lhotku trvá víc, než půl dne. My jezdíme vždycky vlakem, protože je to levnější.Sobota je den, kdy se to stane. Nevěsta v čerstvé trvalé a bílých krajkových šatech bude zářit. No – jak se to vezme. Maruš mi připadá dost ošklivá. Na bradě má beďary.Nechápu, že ji Standa miluje. Kdyby se nemilovali, tak by se nebrali.
*
Kvůli Maruš se pořád něco děje. Je to čtrnáct dní, když se seběhla ta událost. Bavila jsem se, protože babička nadávala. Těsně před tím, než jsem odjela domů. Koncem prázdnin pustili matku z ústavu, tak to docela vyšlo.Školní rok jsem zahájila doma.
Den před tím, než jsem ráno vstávala, abych stihla vlak v osm, řádila babička jako umanutá. To byl rachot! “Teta Novejch tady byla. Klepala, volala! Zamkli jste se! Čtrnáct dnů před svatbou! Co si asi pomyslí?”
Standa se zrovna česal. To si nejdřív uváže kolem čela kapesník, aby mu vlasy držely dozadu. Zrovna se chystal na rande.”Ty a tvoje teta Novejch. Pořád jen drbete. Tak máte o čem.”
“To už to nemůžeš vydržet?!” Babička běsnila a byla to docela zajímavá chvilka. To jsem si moc užívala. Ona si ale všimla, že jsem jedno ucho a s bručením, kterému jsem nerozuměla, odmašírovala do stáčírny, kde už se dávno nic nestáčelo. Pod neckama tam skladovala smíchovskou desítku.
Ráno, když mě vyhnala z postele, už naštvaná nebyla. Já se na nic neptala, ale ráda bych.K sídani byla bábovka. To si babička přivstala.Bábovka ještě úplně nevystydla a s bílým kafem neměla chybu.
*
Kafe mívalo škraloup. Já ho nemusím. Ale v hrníčku s obrázkem “Památka na Svatou horu” se vypít dalo. Zkoumala jsem, který obrázek tentokrát mám. Babička těch památek nashromáždila plný foch v kredenci. Byl to nemoderní kus nábytku. Modře natřený, jako všechno, co v kuchyni bylo. S vyjímkou sporáku a pohovky, které se říkalo kanape.
Nad čelem babiččiny bleděmodré postele visel krucifix. Večerní modlení se odbývalo v pokleku, koukala jsem na Ježíše a byl to rituál, proti kterému jsem se neodvážila protestovat. Na podélné zdi na nás shlížel zarámovaný barvotiskový obrázek “Rozmysli si Mařenko, rozmysli.” Koukal na mne přes kuchyň, protože jsem nocovala na kanapi vedle sporáku.
Když jsem byla u rodičů, spával na tom kanapi kocour. Taková zrzavá, zablešená bestie, která se nechtěla dělit. Byl součástí babiččina propracovaného systému: Jakmile jsem se při vstávání loudala, otevřela babička dveře a do kuchyně pozvala kocoura i Cíla, který zvítězil na výstavě výmarských ohařů, měl medaili, blechy a slintal. Kocour se přiblížil vcelku ladně, zaujal svoje místo – zrovna tam jsem měla nohy. Cíl mě moc chtěl olíznout. Já hlavně sledovala chuchvalce blech, které oba měli nad očima. To pak člověk vstává neuvěřitelně rychle.

*
Maruš vykonávala oficiální návštěvy. Naposledy o pouti na svatou Annu. Do vsi přijely houpačky a řetízák, odpoledne jsme se ve svátečním vydali na náves a babička zatím holdovala společenskému životu.
Maruš se dostavila v parádních šatech s nabíranou sukní. Prošla kolem hnoje a zdatně prokličkovala mezi slepičinci na dvorku. Babička pro ni postavila židli do středu kuchyně a Standova snoubenka se tam vyjímala jako dílo praštěného umělce.
O pouti taky přicházívala babiččina sestra z Felbabky. Brala to přes kopec, asi přes vojenský prostor . Ty dvě si byly mimořádně podobné a ke všemu se stejně oblékaly. Tmavé barchetové šaty s drobným bílým vzorkem, to byl letní model. A na hlavu šátek. Někdy mi dalo dost práce je od sebe rozeznat.
Dlouho jsem si představovala, že prateta kus cesty proletěla na dělostřeleckém granátu.
Bylo zapotřebí dovednosti diplomata, ale babička to zvládla. Její sestra a budoucí Standova manželka se o pouti nepotkaly. Kuchyň si udržela obvyklý klídek, jen babička trochu změnila obvyklý postup. Neposlouchala rádio, ale Maruš, která odpovídala na dotazy budoucí tchyně. Snažila se, aby nic moc neprozradila, ale neměla šanci.
V tak vyjímečném svátečním odpoledni babička taky nečetla kalendář, nad nímž pospávala už od časů první republiky. Kvůli návštěvám si tohle potěšení odpustila.
O pouti jsme měli řízek se salátem. Koláčků babička napekla plnou vaničku a vydržely skoro do konce srpna. Co zplesnivělo, to se hodilo slepicím.
Nevím, jestli si babička na sváteční dny nějak zvlášť potrpěla. Já ano, protože mě pořád neposílala něco dělat. Ona sama se nejlíp cítila v lese. Možná se nemohla dočkat všedních dnů, které Pán Bůh určil pro práci.
*
Písničku o tom, že Třebáň je krásná ještě nenapsali.
Lidi vystupují z pantografu a vydávají se pryč z nádraží. My zůstáváme. Zabrali jsme lavičku vedle nástupiště.Matka potřebovala největší kus. Od té doby, co bývá v ústavu, náramně ztloustla. Prý se nervy mají obalit tukem. To zvládá statečně. A mně se ve škole smějou, že jsem tlustoprdka. Nemám po kom být hubená. Teta mohelnická, u které jsem byla ve třetí třídě, taky není hubená. Babička lhotecká ano, ale po ní nejsem a ani o to nestojím.
O prázdninách jsem byla na Lhotce a už tam jedu zas. Tentokrát jen na otočku. Do školy chodím doma, matka se léčila v létě. Na nějakou dobu by jí to mohlo stačit.
Přemýšlím, odpoledne pokročilo a stává se podvečerem, v září nastupuje stmívání docela rychle a já už cítím předzvěst večerního chládku.
Vedle lavičky stojí velká žlutá taška. V ní vezeme svatební dar. Co pamatuju, stával v obýváku na sekretáři. Tokající porcelánový tetřev, který se prý Standovi vždycky líbil. Jak jinak, když je u myslivců?
Když se teď ožení, sotva mě bude brát sebou do lesa. To jsem ale zírala, když chytal káně do klece. Na holuba. Pták jen poskakoval a já se letmo dotkla větve. Byla to past. Klap. Málem mi to přerazilo ruku. Ale stačila jsem ucuknout.
Taky vezeme ručníky a sváteční oblečení pro nás. Ručníky jsou praktické a do domácnosti se vždycky hodí. Na zítřek mám zabalenou novou halenku. Šila ji matka. Ona mi šije oblečení a babička se na to tváří divně. Matka má starodávný vkus a babička ji nemá ráda, ale ne kvůli tomu, že mě obléká jako starou mladou. Matka si vzala otce a to babička neodpouští.
Teta mohelnická je matčina sestra, ale není divná. Babiččina rodina jsou podle ní „římáci“. Babička lhotecká mě naučila Otčenáš a Zdrávas, teta je prý u československé církve a to jsou protestanti. Je rok dvaašedesátý ve dvacátém století a moji blízcí mu umožnili pochopit, proč se udála Bílá hora.
Otec šmejdí někde po nádraží. Jsme tady už dlouho. Máme přestoupit na protivínský vlak. Za minutu sedm. Tak to otec zjistil v jízdním řádě, který v pondělí studoval.
Otec nosí zelený baloňák. Věčně rozepnutý kabát za ním vlaje jako křídla obrovského ptáka. Takhle je snadno rozpoznatelný i na větší vzdálenost. Když si zapomenu brýle, je charakteristický rys výhodný. Brýle zapomínám schválně, vím, jak v nich vypadám.
Bývala jsem hezká holčička. Pak pan učitel v první třídě zjistil, že se asi nenaučím psát, protože nevidím na tabuli. Na očním mi předepsali brýle.V optice jsem si nemohla vybrat. Všechny vypadaly stejně ohyzdně. Nabízel se jeden typ, ale v různě barevném provedení.
Už jsem nebyla hezká holčička. Příbuzní utěšovali matku, že z toho vyrostu. Jí to bylo fuk, protože měla svoje vlastní démony. A já z toho nevyrostla.
Otec přibíhá k lavičce, kterou už začínám pokládat za vlastní. „Holky, mě bliklo.“ To říkal pokaždé, když něco popletl. Trápila ho RS, tak měl právo na omyly.S hlavou plnou starostí se to dalo čekat.
„Co se stalo?“ Matka má jeden ze svých naštvaných dní. Protože jedeme na Lhotku. Protože vůbec někam jedeme. Do Mohelnice by nejela, protože tam jí to škodí. Co znamená „to“ netuším.
„Splet' jsem si sedmnáct padesát devět a sedm. Zatím, co tady čumíme, už nám dva vlaky ujely.“
Matka se zatvářila hodně nevraživě. To znamená nepříjemnost.
Otec vyčkává. Zařídí se podle okolností. Lidi nás míjejí, pospíchají domů nebo na chatu, zrovna odjel vlak na Prahu. Na nádraží je rušno.
„Kdy nám to jede?“Ještě je klid. Zatím.
„V půl jedenáctý,“ zamumlal otec.
„No -!“ Co nádech, to vykřičník.Tohle znám. Matka se chystá vybuchnout.
„Je ale možný...“ Otec zachraňuje, co se dá.
Matka se dívá tázavě, ale ona bývá nevyzpytatelná. Tady se neodhaduje, moje zkušenosti jsou jednoznačné. Radši poodstoupím. Hlas rozumu ví svoje.
„Teď nám jede rychlík na Plzeň. Vystoupíme v Praskolesích. Na Lhotku je to kousek. Znám to tam. Jako kluk jsem tam chodil prodávat borůvky.“
*
Otcovo dětství, prožité za kapitalismu, obsahovalo hodně vzpomínek na příkoří, způsobená chudobou. Sbírání borůvek znamenalo přínos do rodiny. Babička zůstala sama se čtyřmi dětmi, protože dědeček spadnul z lešení a zabil se. Matka mi vykládala, že byl opilý, a proto se mu to stalo, ale její informace jí předávaly hlasy, a těm nemá význam věřit.
V lese za Lhotkou rostly velké a sladké borůvky. Stačilo zajít za první smrky a člověk mohl sbírat. Tu činnost jsem se neoblíbila, stejně, jako sběr klásků, mytí nádobí, krmení králíků a pomoc při vaření, kdy jsem se měla něco naučit. Babička neuznávala, že bych si radši četla. Nechápala, že mě loupání okurek intelektuálně neuspokojuje. Když už používat ruce k něčemu jinému, než k obracení stránek v knížce, připadalo by v úvahu háčkování, nebo šití. To jsem se uvelebila na stoličce, která se opírala o zeď domu mezi dveřmi do chodby a dveřmi do bývalé kovárny. Vzorek z bílé vlny pěkně přibýval a já z toho měla radost. Jenomže to netrvalo dlouho. „Koukej dát králíkům,“ zavelela babička a přísně koukala, jak se pomaličku zvedám. To byl můj protest. Na odvážnější projev bych si netroufla. „Nojo, dlouhá míle,“ poznamenala babička hlasitě. „Koukej na Alenku, to je holka jako vítr, přiběhne, umeje nádobí, než ty se rozkoukáš. A jak sbírá klásky! Ne jako ty, že se ohneš, jeden sebereš, dáš ho do kárky a pak zase jeden klásek...“ Tohle babička říkala pořád a všude.
Alenku bych měla nenávidět. Jenomže moje o dva roky starší sestřenice byla hodná a pracovitá. Její matka byla otcova mladší sestra a byla to nepříjemná osoba. Snad jsem ji občas až nenáviděla, ale rozhodně jsem ji neměla ráda. Jí to bylo jedno, protože o moje city nejevila zájem. Jednou si mě posadila na klín. To mě varovalo. Něžná teta Máňa nebyla. „Tvoje matka je blázen,“ oznámila mi.
„A Alenka je zrzavá jako liška.“ Přesně jsem věděla, kam se trefuju. Babička říkávala, že Alenka má vlásky zlaté. Ona ale patřila k zrzavé větvi rodiny. Její hlava zářila barvou, za kterou by spousta modelek upsala duši ďáblu. Ale babiččina generace to viděla jinak.
Tety jsem se dotkla na nejcitlivějším místě. Zvolila jsem útěk. Pak už se mnou o matce nemluvila – a zbytek rodiny taky ne. Jen babička ráda vysvětlovala sousedům, kteří se na nic neptali: „No, kdybych si holku nevzala, musela by do dětskýho domova.“ Moc jsem té dobré duši k srdci nepřirostla, ale splnila svoji křesťanskou povinnost.
*
Soumrak už se nad nádražím skoro rozprostřel. Tou dobou znějí zvuky jinak. Jsou zřetelnější a ostřejší.
Matka vybírá druhou možnost. Zvítězily Praskolesy. Nevím, jestli je zrovna tohle ze dvou zel to menší a nezapojuji se. Stejně by mě neposlouchali. Zrovna přijíždí plzeňský rychlík.
Stojíme na chodbičce, u záchodu, který páchne, protože to ve dvaašedesátém ani jinak nelze. Uvědomuju si, že otec nekupoval jízdenky na tenhle spoj, ale nevím, jestli to jen nestíhal. On je spořivý. Jako celá jeho rodina. Matka to říká, když má jednu ze svých nepříjemných nálad. To ale nadává i na mohelnické. Prý jsou taky lakomí a za všechno můžou.
Rychlík se řítí a venku je tma. V Praskolesích jsme za chvilku.
Hrabeme se z vagonu a stupátka jsou vysoko. Země není vidět.
„Jsou tady dráty,“ křičí matka.
Vymotáváme ji z drátů, natažených podél kolejí. Chvilku to trvá. Nádražní budova je na opačné straně. Když matku konečně osvobodíme, prožene se po sousední koleji další rychlík. Tenhle jede na Prahu.
Lezeme přes koleje a míříme k východu z nádraží. Matka nadává, ale to mi nevadí. Jsem zvyklá. Odhaduju, jestli zase půjde do ústavu a co bude se mnou, když je do nejbližších prázdnin tak daleko.
Silnice, na kterou se dívám, je lesklá. Dlažební kostky vypadají pod pouličním osvětlením jako zmoklé, ale to je přelud upředený ze světel, stínů a okolní tmy.
Výhled uzavírá most – nebo to most není? Rozhodně má nějaký takový vzhled. Co by to mohlo být jiného?
Postupujeme přímo k němu. Dál už je jen tma a v ní zabalená krajina, kterou neznám. Jdeme a je to nezajímavé, protože nevím, kam přesně jsme se vydali a jak to bude vypadat. Nesnáším putování po nových místech. Nevím, kdy překonám celou vzdálenost a vyptávat se, kdy už tam budeme, je zbytečné. Dostávám vždycky jedinou odpověď: “Za chvilku tam budem.” Ta chvilka se natáhne i na půl hodiny. Koho zajímá, že chodím nerada?
Nevnímám okolní domy. Matka zatvrzele mlčí, ale to není dobré. Ona se rozmluví.
Jasně osvětlený vchod a nápis RESTAURACE, přitáhly otce jako magnet. „Musím si koupit cigarety.“ Sotva to dořekne, mizí. Vím, že se zásobil už včera.
Přešlapujeme vedle tašek. Rozměrný ocas pořád ještě tokajícího tetřeva rozverně juká z tašky. Matka i nadále mlčí.
Otec se vrací skoro v poklusu. Že je to on, to poznávám podle vesele vlajících šosů. „Tak jdeme.“
Ptal se na cestu. Jak to asi bylo s těma borůvkama? Radši se nezeptám. Otec bývá vzteklý. Zaženu pochyby.
Blížíme se ke konci vesnice. Vcházíme do tmy. Je kouzelná, skoro prázdninová a může schovávat všechno možné. Jsem zvědavá, protože tohle je dobrodružství.
Silnice vede do kopce. Obrysy stromů jsou viditelné na pozadí oblohy, na které září hvězdy. Je to skoro pohádková chvilka. Královna Noc nás bere pod svá křídla.
Konec příběhu. Ze tmy se blíží rachot a souprava šramotů. Někdo nebo něco se za chvíli dostane přímo před nás. Odhaduju, že je to chlápek s kolem. Víc se rozeznat nedá.
V tom momentě matce dochází, že má důvod k nedůvěře. A právě se jí naskytla možnost ověřit si, kde je pravda. „Prosím vás...“Oslovila neviditelnou bytost, která mohla být kýmkoli.
V těch dvou slovech se skrývá obrovská porce naléhavosti. Chápu, že jsme snad i ztracení, noc už nastupuje a my bloudíme v nepoznané krajině, protože otec už od těch borůvkových časů stačil zapomenout, ale i rozeznávat povědomá místa. Teď jsme ale potrefení hlavně tím zapomínáním.
Neznámý svírá řidítka kola. Teď, když oba zůstali stát, neozývá se onen děsivý rachot, který ve mně vzbuzuje hororové představy. Zatím dost dobře nevím, co je to horor . Odhaduju to na nějaké, pravděpodobně úpadkové imperialistické umění. Ve škole dávám pozor a poslouchám, co nás tam učí.
Rachot se vrací. Kovové zvuky a skřípění. Jako kdyby se otvíralo peklo. Necítím síru a nevidím plameny. Jsem vylekaná. Něco hrozného se děje.
Sesypal se ten chlap. Nic neřekl a padl.
Otec propadl zmatku. Srovnává se rychle. Vytrénoval se, když byl za války nasazený v Německu. Tam zažil i bombardování. Pak utekli a schovávali se ve stohu. V noci šli, ve dne spali.Proto si s tím divným člověkem bude vědět rady.
Přesně to se taky stalo. Otec postavil tašku se stále tokajícím tetřevem na silnici. Přímo doprostřed. Vrhá se do akce. Ze tmy je zase slyšet plechové škrábání, tentokrát proložené vzdechy a hlasitým hekáním. Dostávám strach z nevysvětlitelného. Co se s tím člověkem stalo?
Matka se vrací k mlčení. V tichu, které se nás drží, bobtná hrozba.
Trvá to nekonečně dlouho. Pak se obrys muže, opřeného o kolo, nebo naopak, znova objevuje. Na pozadí znatelně světlejšího nebe, je snadno rozlišitelný.Pohybuje se. Beze slova nás míjí. Pak zůstává na místě. „Eště rádiovku,“ prohodí někam mimo. Zase se nic moc neděje. My tři, němě stojící na cestě, sborově mlčíme.
Otec, pořád schovaný ve tmě, dělá skoro neslyšitelné kroky. Taky šmátrá. Skoro nic nevidím, ale mám představivost.
Uběhla spousta času. Zírám do noci. Z černé opony se vynořilydvě ruce, které dávají té zvláštní figuře na hlavu čepici. Žádné poděkování. Postava se opět rozpohybuje. Kolo opět rachotí.
Matka pořád mlčí.Už znám termín „ticho před bouřkou“.
„Já ho nemoh zvednout.“ Otec popadl tašku s tetřevem. „On měl šlapku od kola v poklopci.“
Neviděla jsem, jak rve chlápka ze strniště nebo z příkopu. Mým zážitkem byl jen ten lomoz.
Pokračujemme v pochodu. Matka ukončila mlčení. Chápu ji. Dneska si vzala nové boty. Jsou úžasné, na masivním podpatku a vypadají jako ručně šité. Obdivuju všechny ty průřezy a výkroje. Ty boty nejenže mohutně vypadají, ony takové nepochybně jsou. Z takových bývají puchýře.
Dozvídám si, že matka neví, proč si otce vlastně brala a že vším je vinna babička lhotecká. Ona je matčina tchyně. Uvažuju nad záhadou, jak nás asi babička dostala do toho plzeňského rychlíku a následně i do Praskoles.
Noc je pořád ještě mladá, ale vesnice, kterými procházíme, jsou jakoby pohroužené do spánku. V pátek večer se sousedi scházívají u televize. Zatímco matka pořád ještě nadává a hledá viníka, pomáhám otci nést tetřeva. Je pořád těžší.
Psi štěkají. Nějak takhle by vyváděli, kdyby vesnicí procházeli kočovníci. Napadá mě, co si myslí lidé, kteří vycházejí ze dveří, aby se podívali na nás, kteří jdeme. Jistě zaslechli nějaké to slůvko, které se sype na otcovu hlavu.
Psi štěkají, ale karavana jde dál.
Po jedenácti kilometrech míjíme koleje, po kterých zrovna projel protivínský rychlík. Mohli jsme klidně zůstat v Zadní Třebáni. Nemuseli jsme podnikat náročný výkon.
Matka opět mlčí. Vím, že sbírá síly.
Otec taky mlčí. Vím, že shromažďuje výmluvy, protože babička bude chtít vědět, co to zase spáchal. Babička chce vždycky všechno vědět. A pak to povídá úplně každému.
„Ještě tři kilometry a jsme doma.“ Otec se pokouší být veselý.
„Tady nejsme doma.“Zarytá matčina odpověď by zmrazila i peklo.
Tetřev je zase o něco těžší.
Tentokrát jdeme lesem. Na Lhotku to není daleko, ale cesta je hrbolatá a není vůbec nic vidět. Jsem ospalá a na zítřek se vůbec netěším.
Lhotka je před námi. Nezajímá mě nic víc, než ten hrozně těžký tetřev. Snad mi upadne ruka, taková je to tíha.
Matku obklopuje napětí. Jen aby nevynadala babičce. To by nebylo dobré. Babička by se nedala.
Otec asi myslí na to samé, co já. Vím, že babičku poslouchá. Babička má vždycky pravdu.
Konečně se vlečeme přes zahradu. Na dvorku se svítí. Prvního potkáváme strejdu Bohouše. Kouká na nás a žasne. Asi vypadáme utahaně. „V kolik jste vyjeli?“ Patří k zrzavé větvi a já ho špatně snáším. O prázdninách mi ostříhal moje dlouhé copy. Teď vypadám jako blbec. On asi chtěl, abych tak vypadala.
„V deset,“ přiznává otec a odkládá tetřeva na chodníček, který lemuje dům.
„Prosím tě! Já vyjel z Mimoně až ve dvanáct a už tady piju dvě hodiny.“
Jsem spokojená. My ty dvě hodiny strávili na dobrodružné výpravě. Nemusela jsem poslouchat moudra strejdy Bohouše. On pořád něco vykládá. A vždycky je ten nejlepší. Jsou to jeho pohádky. Když vycházel z měšťanky, vsadil se, že bude mít devět pětek – i z náboženství. A měl je. Předtím prý omylem bacil ředitele školy po pleši dřevěným penálem.
Chci spát. Matku umístili na kuchyňské kanape. Má vysoké opěradlo, je plyšové a s mysliveckým výjevem. Vypadá jako z muzea. Navíc je samý hrbol.
Chci spát. Je noc. Na Lhotce je noc vždycky tichá. Jako ze starého času. Doba plná kouzel a tajemství.
V kuchyni se hlasitě baví zbytek rodiny. Chlapi popíjejí, ale já stejně dokážu usnout. Koukám na hvězdičku, která na mne poblilkává skrz okno.