VZTEK
lukrecia 23.9.2012 | 22:50
VZTEK
Kalifornské zemětřesení pozměnilo tvar dna světového oceánu. Ostrovy se zvedly nad hladinu, ostrovy zmizely. Jako na houpačce. Nejvíc to odskákalo Tichomoří, ale to se čekalo už od dvacátého století. Změna je život a nově vytvarované oblasti získaly na atraktivitě. Turisti měli nový cíl.
Hlavně přibyly ostrůvky. Takové ty tečky na mapě, které nikoho nezajímají – pokud se zrovna neplaví na jachtě a náhodou nezakotví u břehu některého z nich.Domorodci mohli doufat, že skrze turistiku se zvedne jejich životní úroveň. To doufání si mohli odpustit, protože zájemců o cestování nepřibylo, spíš naopak. Světová krize má svoje důsledky, zvlášť, když se v ní kapitalismus zmítá posledních padesát let.
Přesto se nějaký ten dobrodruh občas objeví. Pořád existují nadšenci, které zláká kouzlo zapadajícího slunce a stříbřitě třpytivé hladiny. Blázni, kteří slyší na volání dálek, pravděpodobně nevyhynou.
Plavidlo se pohupuje u mola, které jako molo ani moc nevypadá. Posádka si vyrazí do ulic přístavního města, které zůstalo vesnicí, i když by rádo postoupilo do vyšší třídy. Jenomže zapomenutý ostrov, ležící mimo oblíbené trasy, si nemůže vybírat. Bere, co se nabízí. Domorodci jsou chudí a hrdí na to, že mají alespoň nějaký přístav.
Na ostrovech, vzdálených od dobrodiní civilizace, rostou palmy. Navíc tam existuje džungle plná divoké vegetace. Domorodé vesnice se ukrývají v zeleném a vlhkém prostředí a obyvatelům nevadí, že bývají objevováni cizinci. Většinou je nikdo nehledá. Svět, který pořád prochází nějakou zkouškou, má vlastní starosti. Amerika se pracně vyrovnává s následky ničivého zemětřesení a teroristické skupinky střeží naftové vrty stejně bedlivě, jako respekt k Prorokovu učení.
Zástupce kapitána se pokouší neztratit důstojnost při balancování na hrbolatém dřevěném chodníčku. V období dešťů se tahle vymoženost může hodit. Na tomhle ostrově zatím nebyl. Neměl důvod. Málokdo má důvod zavítat zrovna sem. Jestli má Zeměkoule řiť, může to být tady.
„Pochybuju, že tady něco objevíme, pane.“ Toho chlapa byl Tropické krásce čert dlužen. Nechce přijít k rozumu. Místo aby se spořádaně plavil a celodenně naléval kořalkou, hledá poznatky, zážitky a kdoví, co ho ještě napadne! A nezdá se, že by chtěl přestat a v pohodě si propíjet játra, jak to dělají ostatní klienti.
Mark Otisk, který nedávno zbohatl na obchodech s ropou, protože část jeho předků pocházela z arabského poloostrova a nikdy nepřerušila spojení s rodinou, jejíž moc nějakou náhodou nepřetržitě sílila, předstírá, že zástupcovo vyjádření neslyší. Nebo nic nepředstírá a jenom nedává pozor. V duchu se zabývá myšlenkami na charitu. Jestli chce vstoupit do vysoké politiky, nemůže vynechat dobročinnost. „Naplánoval jsem výlet do vnitrozemí.“ Zástupce se pokusí o protest, ale koho to zajímá?
Přístav páchne. Před tím Marka cestovka nevarovala. Může požadovat slevu kvůli smradu z ryb a ještě něčeho? Je to shnilotina? Nebo bahno?
Vždycky se objeví nepříjemnosti, které člověka otráví. A je nezbytné se s nimi vypořádat. Mark usoudil, že dobročinnost musí počkat, protože při plánování výpravy se dá sotva něco vhodného vymyslet.
Zástupce se na nějakou dobu odmlčel. Trápil svoje mozkové závity. Jak je to ve smlouvě? Může si ten chlap něco takového dovolit? Táhnout lidi někam do džungle? Klika je, že lidojedi vymizeli. Nešoupnou námořníky do kotle, plného vroucí vody. Zástupce, ovlivněný kreslenými vtipy, se pousmál. Lodní kuchař by byl pro kanibaly hotové požehnání. Jen kdyby měli dost velký kotel.
Domorodci dostali zabrat. Civilizace je převychovala, aby se na ně vzápětí vykašlala, protože musí řešit vlastní selhávání. Jak je to vlastně s civilizací? Doba je nejistá... „Máte na mysli pochod džunglí, pane?“
„Ne tak docela. Jen se maličko podíváme...“
A hned zase půjdeme? Sakra. Pán má náladu na srandičky. Jemu je fuk, že chlapi budou nadávat. Ptát se, jak dlouho to potrvá, to nemá význam.Zákazník platí, a proto si může vymyslet kdejakou hovadinu. „Nebude to moc riskantní?“
„Taková procházka?“ Mark Otisk odpověděl tázkou. Zástupce kapitána mu šel na nervy už na lodi. Pobíhá v uniformě, která mu vylepšuje postavu a chová se jako král. Co si ten náfuka o sobě myslí?
*
Vedro a vlhko jako v prádelně. Kombinace, známá z cestopisů. Mark si otírá čelo a má pocit, že pochoduje pod sprchou. Muži, které zástupce kapitána vybral do jeho doprovodu, mlčí.Snad je to lepší, než kdyby mluvili. Nad jejich hlavami se vznáší ovzduší naštvanosti. Tahle výprava nesmí trvat dlouho. Vzpoura visí ve vzduchu. Mark se pokouší odhadnout, jakou by mu námořníci dali šanci. Radši je nebude provokovat. „V první vesnici končíme. A protože vidím chýši...“
Nad unavenými lidmi se rozprostřela skoro viditelná úleva. Marek cítí vstřícné rozpoložení zúčastněných. Děkuje Bohu, že jim tu osadu postavil do cesty.
„Měli by nás přivítat,“ poznamenal zástupce. Místní obyvatelé mívají obdobné zvyky. Jsou vstřícní, vítají hosty. Pokud nevítají, vezme rozumný člověk nohy na ramena. Nečeká na to, až zjistí, proč se vesničané naštvali.
„To ticho je divný,“ přiznal Mark. Co kdyby se otočili a vyrazili zpátky? Nebýt tak unavení...
Vesnice jako z obrázkové knížky. Střechy chýší pokrývá listí, všechno je hnědé a zelené, i stěny, spletené z kdoví čeho.
„Tamhle sedí nějaký dědek.“ Muž, který obvykle uklízí palubu, ukazuje na jednu z chýší. Stařec, který bez hnutí čeká ve vchodu do domorodého obydlí, budí dojem , že ho tam zapomněli při stvoření světa. Zírá jakoby do ztracena. Zdá se, že nikoho a nic nevidí.
„Je slepý,“ usoudil Mark.
„Pro vesnici má nejmenší cenu. Toho snadno obětujou.“ Zástupce zůstal u pomyslné čáry, oddělující ves od bujné vegetace.
„Nás se domorodci bát nemusí.“ Jenomže místní mají z něčeho strach. Mark se ododlal a vykročil přímo ke starci.
Ten sebou trhl. Hluk ho polekal.
„Neboj se, dědku... Jsme přátelé.“ Jak si popovídat s domorodcem, který má tak odporně zakalené oči?Člověk se cítí mizerně.Je to nepřirozené.
„To říkat každý.“ Domorodec se vyjadřoval lámanou angličtinou.
To znamená, že nejsme na úplném konci světa. „Kdo každý?“ Co když se tady děje něco mimořádného? Mark se třeba proslaví. „Jsi tady sám.O kom mluvíš?“
„Sám ne. Já a Ubura.Ostatní odešli.“ Stařec pokyvuje hlavou.
„Jaká Ubura?“
„Dívka. Je znesvěcená.“
„To ji potkalo něco hodně zlého?“
Domorodec se ponořil do vlastních úvah. Trvalo to dost dlouho. Mark by s chutí odešel, ale asi by se zachoval nezdvořile a tihle ostrované bývají nevyzpytatelní.
„Ubura je moje vnučka.“ Zní to smutně. Marek cítí zoufalství starého muže. Cítí i jeho bezmoc. Neví, jestli se má dál vyptávat.
Pozdní odpoledne rozhodilo dlouhé stíny a mýtina se zahalila pohádkovým kouzlem, které se sem sneslo z oblohy. Zasahuje i džungle, odkud se ozývají pronikavé zvuky.
„Ubura je zavřená v chýši.“
„Proč?“ Ten stařec něco chce. Hledá řešení. Mark neměl zájem o to, aby ho místní vtáhli do své domácí šarvátky.
Po další odmlce, vyplněné takřka hmatatelným tichem, se starý muž vzchopil. Dospěl k rozhodnutí. „V noci přišli žraločí lidé. Oni zneuctili Uburu. Je zavřená v chýši dokud nezjistíme, jestli nečeká dítě.“
Barbaři. Uburu znásilnili noční návštěvníci – nebo vetřelci. A zdejší divoši jí skutečně moc pomáhají. Drží ji v chýši, dokud se neukáže, jak to s ní vypadá. Mark by s chutí projevil spravedlivé rozhořčení, ale ten smutný děda si to nezaslouží. On Uburu do chýše nenahnal – a jestli, tak to udělal velice nerad. Ti lidé tady žijí podle tradice, která řídí každý jejich krok. Proto musí znásilněná chudinka čekat, jestli neotěhotněla. „A když dítě čeká?“
Stařec se schoulil. „Zabijou ji.“
Ohromení vzalo Markovi slova z pusy. Svět je šílený. Má to vypadat, že takový není, že lidstvo zvládne i nemožné, ale pravda je jiná.
„To je zákon.“ Stařec sotva šeptal.
„Ten zákon je hloupý. Můžu vzít Uburu sebou. Udělám dobrý skutek. Postarám se o ni – a o dítě.“ Taková forma charity se ve volební kampani náramně hodí.Lidi si mají pomáhat. Každý, kdo prošel nějakou pohromou, kterých globální oteplení přineslo tolik, až přestalo hrozit přelidnění, ocení, že kandidát na prezidenta o pomoci nejenom mluví.Mark se právě odhodlal, že přijme image zachránce – vyvést zemi do klidných vod je dobrý cíl. Takový by mohl zaujmout. A mimochodem, právě něco takového lidstvo potřebuje – každé místo na planetě volá po tom, aby se našel schopný člověk, který ukáže, kudy dál pokračovat. Pokusy už byly – ale nějak to nevyšlo. Lidstvo zatím tápe. Něco by se stát mělo. Jen zjistit, co by to mělo být. A zatím – Ubura má svůj šťastný den.
Stařec váhá a Mark chce rychle pryč. Vesničané možná nebudou daleko.Tihle divoši někdy bývají hodně nebezpeční.
„Proč ne? Odveď tu chudinku.Vypadáš jako rozumný muž. Věřím ti. A kdyby ji měli zabít...Vždyť nemáme na vybranou.“ Starci se roztřásl hlas.
To je pravda. Tady je Ubura odsouzená. Buď skončí na okraji zdejšího společenství,a to ještě dopadne dobře. Bude jenom zneuctěná a každý ji obejde obloukem. Nebo ji rovnou zabijou. „Musíme sebou hodit.“
Muži z Markova doprovodu neprotestují, ale taky se nesnaží pomáhat. Drží se mimo. Uburu. Všechno, co s ní souvisí, je výhradně Markova věc.
Osvobození dívky je dílem okamžiku. Marek námořníkům rozumí. Mají vlastní pravidla. Na pevnině bývá nepřítel skrytý. Může číhat. Schovává se, aby v nestřeženém okamžiku zaútočil. Proto tolik pohledů k okraji džungle. Námořníci jsou nejistí. Na moři je snadno rozpoznatelné, kde kotví nepřátelská loď.
Uburu vypadá unaveně. Není divu. Po tom, co v noci vytrpěla... Mark by rád věděl, co jsou ti žraločí lidé zač, ale zeptat se? Dívka možná neumí mluvit jinak, než svou rodnou řečí. A kdyby se jí vyptával na žraločí lidi, mohla by z toho mít šok. I když zdejší domorodci mají blíž k přírodě a měli by být odolnější, než ti, kteří zchoulostivěli v pohodlí civilizace. V poslední době už to sice není to samé, co dřív, ale lidstvo nepřestává doufat.
Uburu zatím neví, že vstupuje do nové životní etapy. Její dítě se narodí do společnosti, která hlásá, že respektuje humanitu. Uburu se naučí číst a psát. Její zachránce Mark Otis jí zajistí dobré vzdělání. Posléze si dívka ze zapomenutého ostrova najde i manžela.
Její potomek se včlení do společnosti, kde se ho nebudou ptát jak a kým byl zplozen. Uburu může být dokonce šťastná. Její rod bude pokračovat v nové zemi.
*
„Za prezidenta Otise bylo všechno snazší.“ Margaret poslouchá poddůstojníky. Zábavička u kafe. Jak jinak? Tenhle zvyk lidstvo neopustí, dokud bude existovat třeba jen jedna jediná dvojice lidiček, kteří mají chuť na kus řeči. Je to tragicky úsměvné, ale lidé se uklidňovali u kafe hned potom, co se v Kalifornii přestala třást země. A kdyby se jenom třásla! Margaret se na tu náročnou epochu nemohla pamatovat,stejně, jako si nemohla zapamatovat éru prezidenta Otise. To školství se postaralo, aby hrdinství a zásluhy předků zůstaly v povědomí všech občanů .
Službu konající detektivové se shromáždili v jediné větší místnosti na okrsku. Margaret sice výzvu neslyšela, protože si hned po příchodu dopřála nápoj, který chutnal jako kafe. Každý s věcí obeznámený spotřebitel by bez výčitek odpřísáhl, že to káva není ani náhodou. To jen chemie je pořád vyspělejší. Detektiv Margaret Nollová srkala horkou a skoro černou tekutinu, přičemž usoudila, že by na té velké sešlosti, o níž všichni mluví, neměla chybět.
Zpráva rozhodila celé oddělení. „Jeden masakr nestačil. Nějaký úchyl si dopřál hned dva.“ Velitel Diro neskrýval úžas. Násilná činnost je běžný jev. Psychopati jsou snaživí a životaschopní, ale z toho, co se dozvěděl hned po ránu, mrazilo Januse Dira v zádech.Byl poměrně otrlý, ale tohle bylo příliš. I když se velice snažil, nedokázal z hlavy vypudit obrázky, které před chvílí prohlížel. A to je zrovna dnes tak úžasné ráno!
Nadechl se a očima spočinul na lidech, kteří čekali na jeho vyjádření. Uniformovaní i v civilu oblečení strážci zákona. K čemu je veškeré jejich úsilí, když někde číhají predátoři? Jednoho dopadnou, další zaplní uprázdněné místo. Jakmile saň přijde o jednu ze svých hlav, okamžitě jí naroste nová. Jenomže lidí, odhodlaných bojovat s drakem, soustavně ubývá.
Janus Diro se vrací do skutečnosti. K posledním obětem. A den jako by zešedl, veškerá jeho krása se vytratila.
„Rodiče jsme našli pobodané, děti uškrcené.“ Přestože si dával záležet, nevzrušený projev nezvládá. Nějak to nejde. Obvykle si dokáže udržet odstup, ale na tohle není dost trénovaný ani on. „Dům vypadal v obou případech normálně. Dveře nedotčené. Akce se obešla bez násilného vniknutí. Chystali se večeřet. Stoly byly – taky v obou případech - prostřené pro pět osob.Obě rodiny jsou čtyřčlenné: rodiče plus dvě děti. Manerovy našla kolegyně, Bodyovy spolužačka starší dcery.“
„Oběti něco spojovalo?“ Margaret přemýšlí, kde bude dobré začít.Jestli se tady neutrhl ze řetězu sériový vrah, stalo se něco stejně odporného. Jen zjistit, co tu katastrofu spustilo.
„Byli věřící, ale nechodili do stejného kostela.“Velitel posunkem přivolal mladého technika.
Obvykle s ním Margaret laškuje – a není sama. Ostatní ženy následují její příklad – a technik se nebrání. Margaret má pro pohledného mládence slabost, ale snaží se to držet na uzdě. Technik má útlé ruce, je vysoký a pravděpodobně bude něžný...
„Nejdřív napadl děti. Matka uviděla, že jsou spoutané a v tom ji omráčil.“
Margaret pozorně poslouchá. Musí si udělat obrázek. O lidech i o věcech.
„Vrah použil to, co našel v domě.“ Technik sice vypadá moc dobře, ale jeho hlas uspává. Nejsme dokonalí.
„Doktore?“ Náčelník se nakloní směrem k Imrichovi, který už zvládl první ohledání. Margaret s ním před časem spala. Cítila se divně – jakoby neživě. Byla to nuda.
„Muži vypadají nejhůř, ale jejich zohavení bylo provedeno až post mortem.“Imrich vyslal směrem k Margaret jeden ze svých vroucích pohledů.
Ach jo. Kdyby v posteli dosáhl úrovně, odpovídající síle jeho ohnivého pohledu...„Co dělali? Byli bohatí?“ Margaret otevřela nový zápisník.
Velitel přistoupil k tabuli. „Muži měli vcelku dobrá místa. Dobře placená. Jeden ve Státní agentuře pro rozdělování zdrojů, druhý evidoval státní zakázky. Stát je dobrý zaměstnavatel. Svoje lidi sice nepřeplácí, ale...“
Shromáždění povzdechlo. Jako jeden muž.
„A ženy?“ Za jiných okolností by Margaret připomněla, že není nutné vždycky stavět na první místo chlapy, ale v tomhle případě? Bylo lhostejné, kdo v téhle hitparádě obětovaných zvítězil.
„První byla učitelka, druhá ošetřovatelka. Pomocná a dobrovolná. Obě pracovaly jako dobrovolnice. Zadarmo.“
Margaret si pohrává s prázdnými listy. „ Takže vrah může být dobrovolník, který s některou z obětí pracoval. Nebo s oběma?“
*
Omlácené auto brzdí u krajnice. Den brzy skončí. Silnice není vhodné místo pro osamělého kluka. Muž vidí chlapce, který se zdá unavaný a tady nemá co dělat. Měl by být doma a těšit se na večeři.
„Nechceš svézt?“
„Doma říkají, že nemám nastupovat do auta k cizím lidem.“ Vyzáblý mládeneček těsně před pubertou. Ještě nemutuje. Má skoro dívčí hlas.
„To ti říkají správně.“ Muž vypadá jako dobrák. Zdání často klame, to ale chlapec neví. Je moc mladý na nepěkné zkušenosti.
Trochu se ochladilo, ale do tmy ještě pořád zbývá spousta času. Odpolední slunce vysušuje svět. Zvedá se vítr. Silnice se stává prašnou cestou, nad jejímž povrchem se chvěje žhavý vzduch.
„Máš to daleko?“ Muž se chystá pokračovat v jízdě.
„Mhm...“ Chlapec nastupuje do auta. Nic neříká. Prostě se odhodlal.
*
Velitelovo naštvané dupání rozpohybovalo celé oddělení. Margaret tuhle divokou atmosféru zná.Vedení chce výsledky a vrah si užívá svoje zvrácenosti.
„Našli dalšího. Vykuchal ho. Jako ty ženský.“ Chlapi u vedlejšího stolu zírají na Margaret lhostejnými pohledy lidí, které už nic nevyvede z míry. Mají čerstvé informace. Prozrazují je, čímž upevňují vlastní nadřazenost.
Margaret momentálně kašle na souboj pohlaví. Ve frontách stávají všichni: Chlapi, ženy, každý, kdo nutně potřebuje chleba a ví, že když bude nakupovat po obědě, odejde z obchodu s prázdnou. Někdy se stojí fronta na mléko, jindy na ovoce. Podle momentální situace. Jisté je, že vždycky bude něčeho nedostatek a zákon schválnosti určuje, že se to dotkne právě toho zboží, které člověk potřebuje právě teď. Ihned. Margaret si připomíná, že musí koupit mýdlo a hned taky doufá, že mýdla je dost.
Realita může vypadat všelijak...
Zkoumá fotografie. Někdo je položil na její stůl. Co to říká – její? O tenhle omlácený kus nábytku se dělí s kkolegou z opačné směny. Je to jejich stůl. Patří jim oběma. Někteří lidé spolu mají děti, jiní zase stoly.
Chlapi to odhadli správně. Vrah toho muže téměř vyvrhl. Jako ulovenou zvěř. Na tom něco je. Ten mizera se chová jako lovec. Uchvátí kořist, předvede to svoje krvavé umění – a zmizí. Pokračuje v lovu.
Nic ho nezastaví. Je to úkol pro policii. Lovec jinak nepřestane.
„Povolali pomoc,“ oznámí velitel.
Margaret přikývne. Jen tak, mimoděk. Nevzrušeně. Aby velitele nenapadlo – to, co už stejně ví. Pomoc z ústředí je akt ponížení.
Podívejme se! Spásu hledejte u vyšší moci. Nafoukaná banda dorazí, předvede, co umí a dokáže, že Margaret a její tým jsou tlupa neschopných idiotů. A vrah zatím zlikviduje další oběť. V horším případě to budou oběti.
„Budou tady během půl hodiny,“ odhaduje velitel.
„To abych někam vypadla,“ zavtipkuje Margaret ochable. Chtěla by být někde daleko. Tam, kde se nevraždí. Svět, kde se nevyskytuje agresivita. Svět bez sadistů. Bez úchylů... Je to sen. Kdyby se lidi nezabíjeli, neměla by Margaret co dělat. Neměla by peníze na jídlo a na ostatní nezbytnosti.
Nad podlahou poletuje prach. Drobná zrníčka víří ve zlatavých paprscích, které sem skrz špinavé okono vysílá slunce.
Žena, která vstoupila do místnosti, budí impozantní dojem. Umí zapůsobit, uvědomuje si Margaret a je jejím příchodem znechucená ještě víc, než před chvílí.
Zase se všichni sešli v největší místnosti a zase šumí sbor nesrozumitelných hlasů.
Posila, vyslaná ústředím, čeká, až shromáždění ztichne. Velitel tleská a Margaret si na pár vteřin připadá jako navrácená do školních let.
„Snažila jsem se zpracovat veškeré dostupné údaje.“
„Říkají, že profilujou, ale v podstatě jsou to jasnovidci,“ ozvalo se za Margaretinými zády. Poznávala hlas a v duchu souhlasila. Tahle ženská, hrdě čnící na stupínku, se nemůže spokojit s policejní zprávou o ohledání místa činu. Co za tím asi je? Kouzla? Na konci osvíceného jedenadvacátého století, kdy by člověk moc rád kolonizoval Měsíc, zatímco má co dělat, aby nezničil vlastní planetu? Že by vědci objevili pravidla paranormálna? Takhle praštěné lidstvo snad nemůže být. Margaret zahnala zábavné představy a soustředila se na přednášející.
„Je nezkušený a impulzivní. Neplánuje. Nemá odborné znalosti. Postupuje metodou pokus omyl.“
Margaret poslouchá. Zatím nic nového pod sluncem.
„Jak se dostal do domu?“ Velitel tuší, jaká bude odpověď. Margaret taky ví svoje, ale bude ráda, když to někdo vysloví. Netrvá na tom, aby to byla ona.
„Jestli to není přítel obou postižených rodin, existuje další možnost. Vrah se nezdá nebezpečný. Může to býtněkdo obvykle bezbranný. Invalida, dítě. Osoba, v jejíž přítomnmosti člověk odkládá opatrnost. „Odhadla bych ho na adolescenta.“
Místnost zašuměla.
A je to venku. Vraždící kluk, vraždící dívka... To snad ne! I kdyby měla dost agresivity, bude jí chybět síla.
Fuj. Margaret si představila kluka před pubertou. Nůž v ruce a žár v očích. Tohle viděl ten chlápek, kterého našli rozřezaného v autě. V rachotině, která se nerozpadla snad jen zázrakem.
Pomoc z ústředí pokračovala. „Hledáme ztracené dítě. Rodina to neohlásila, možná to nikdo neví. Taky se ho třeba chtěli zbavit. Mít doma takový poklad... Kluk se potlouká a dělá průšvihy. Taky chodí za školu.Naše společnost staví děti na piedestal. Většinou je to správný postup. Děti jsou budoucnost. Ale ve zvláštních případech...“
„To se snadno řekne.Potřebujeme přesnější vodítko. Spousta děcek se někdy projeví agresivně. Jsou ve věku, kdy si nevědí rady a jsou zmatení.“ Velitel se zvedl, ale proti ženě z ústředí vypadal jako člověk nízkého vzrůstu. Jakmile si to uvědomil, poodstoupil.
Ješitný v každé situaci. Je to chlap... Margaret si vzala slovo. „Takových dětí jsou spousty. Nenajdeme ho. Určitě ne dnes. A asi ne tenhle týden.“
Žena se nevzdává. „Podívejte se na mapu. Ty vraždy mají systém. Pohybují se v jednom směru. Vrah má namřeno domů nebo někam jinam. Musí mít cíl.“
„Je to zneužívané dítě?“ Ptá se některý z uniformovaných.Margaret se diví, že tenhle dotaz nepadl dřív.
„Tahle móda už je překonaná,“ odsekla žena.
“Jestli se nepletete a já doufám, že ne” - Margaret nechtěla být jedovatá, ale ta suverénní osobnost si o to koledovala. “Kolem toho kluka jsou problémy. Spousta problémů. Je násilnický. Když ho nemůžeme najít jednoduše, zkusíla bych to přes oběti. Musel ubližovat ostatním. Nebo se pletu?”
Přednášející přikývla.”Hledejte místo, kde je mezi dětmi víc šikany, než je běžný průměr.Nebo bych vsadila na dítě, které má nadprůměrné množství úrazů. Než se náž vrah pustil do dospělých, musel nějak trénovat.”
Takhle si Margaret představuje pátrání. Vždycky ji deptalo vědomí, že šikana je všude – a rozpíná se. Okolí se o nápravu nesnaží . Dospělí, instituce, ba i rodiny přijímají neutěšený stav. Slibují svým dětem, že až vyrostou, nebudou se muset bát. Lžou, protože šlověk se bojí pořád. Strach je věrný průvodce. Mění se strašidla, toť vše. V dětství nás děsí útočnost spolužáků, v dospělosti nás ze spaní budí obava z tornáda. Katastrofy, které lidstvu přinesla změna klimatu, se stávají moderními bubáky pro dospělé. Bojíme se sami sebe, hrůzu nám přináší okolí. Život je úžasné dobrodružství.
*
Benzinová pumpa je smutné místo pro kluka, který se ztratil. Mládeneček, který se poflakoval kolem stánku s občerstvením, vypadá jako bezradné štěně. Oli se podívala do jeho očí a roztála. Kristián má skoro stejný pohled.
“Co tady děláš? Kde máš rodiče?”Kluk se jen tak poflakuje. Někde se stala chyba.
“Autobus. Ujel mi. Máma mě bude čekat...”
“Tak jí zavolej.” Děti jsou bezradné. Snadno propadají zmatku.
“Mobil... Je pryč.”
“Tak mi řekni číslo.” Oli by si s chutí vynadala. Zase zachraňuje. Už cítí, že má o povinnost víc.
“Číslo jsem měl v mobilu.”
Tahle generace jednou převezme svět. No nazdar!
“Nasedej!” Oli otevřela dveře svého kombi. “Odvezu tě.”
“Kam?”
“Na policii. Tady tě nemůžu nechat.Adresu znáš -“
„Jilmová jedenáct,“ oznámil snaživě. Už zase se tváří jako ztracený pes. “Máma je v práci. Ráno přijede a číslo domů znám.”
Kličkuje. Co je vlastně zač, ta jeho máma? “To u vás doma vůbec nikdo není?”
“Sestra je u babičky.”
Přesně tohle Oli nechtěla. Doma na ni čeká Kristián. Určitě už vyhlíží kuchyňským oknem. Včera mu slíbila, že půjdou na motokáry.
“Hele, víš ty co? Vyspíš se u nás. Ráno tě odvezu domů. Mám to při cestě.” Tím si nebyla tak docela jistá. Jilmová ulice leží někde směrem k nemocnici, ale Oli tam nikdy dřív nebyla. Okolí nemocnice zná málo. Přijede, zaparkuje, odpracuje si svoje hodiny a pak pospíchá domů. Na bloumání po městě nemívá čas ani náladu.
*
Večer bývá Oli unavená. Příprava večeře ji občas téměř obtěžuje. Pořád vymýšlet, co vyrobí ze surovin, které zrovna má. Které stihla koupit.
Ráda by se svalila do křesla a poslouchala televizi. Jen tak odpočívat, na nic nemyslet...
Kristián byl rád, že mu přivedla společnost.
“Jmenuju se Tadeáš,” představil se kluk. Zdál se překvapený. Možná pochází ze špatných poměrů. Oli takové děti zná. Vídá je v nemocnici. Mají zaprané oblečení, zdají se zanedbaná. V jejich vzhledu je něco nesprávného. Jako kdyby nedbaly na hygienu – což je docela dobře možné. Někteří rodiče na své děti nedbají. Mají je rádi, záleží jim na nich, jenomže láska není všechno. Děti potřebují i něco navíc. Je složité to vyjádřit, Oli sama to taky jenom cítí.
Tadeáš není barbar. Zvládá formality, Oli se pousmála . Občas to přehání. Moc uvažuje.
Zatímco se děti bavily, připravila jídlo. Tadeášovi ustlala na gauči v obývacím pokoji. Ten kluk možná do rána zmizí. Hned by bylo o starost míň. Oli zkusila lehkovážný přístup, jenomže se jí nedařilo. Bylo by zlé, kdyby Tadeáš zmizel.
Několikrát se pokusila zavolat na telefon v Tadeášově domově, ale neuspěla. Chlapcova matka by si měla dělat starosti. Jestli pracuje...? Co s tím? Lidé jsou různí a mateřství z ženy pečlivku neudělá. Třeba si myslí, že kluk už je doma a spí. Kdyby mu neujel autobus, bylo by to tak nějak.
*
“Mám to!”
Margaret zaslechla výkřik a zpozorněla. Uniformovaní hledali vzorně. “Co máš?”
Dívka právě dokončila akademii. Ještě věřila, že svět čeká, až ho spasí. “V Jilmové ulici žije holčička, která je samý úraz. Už si všimla I sociálka.”
“To bude vážný. Ty baby se vzpamatujou vždycky až poslední.” Margaret občas musela spolupracovat s pracovnicemi, které měly dbát o blaho svých svěřenců. Když viděla, jak málo těm ženám leží na srdci děti, o které se měly starat... Výmluvu na to, že úřad je přetížený, nedokázala přijmout. Ona ty osoby bytostně nesnášela. Možná v tom byl jakýsi iracionální prvek. Možná fungovalo podvědomí. Ta, která se starala o holčičku, které před týdnem sešili tržnou ránu na hlavě, postupovala přesně podle předpisů.
“Jedeme tam.” Margaret se rozhodla dřív, než přečetla všechny podklady.
*
“Neměl jsem ho tam nechávat,”
Oli se nutí do klidu. Tadeáš mává kuchyňským nožem a ona doopravdy netuší, čeho je ten kluk schopen. Možná si něco dokazuje, možná předstírá. Možná je doopravdy zkažený.
Takový se musel už narodit. Ale v každém člověku je schované dobro. I v tomhle klukovi. Zdá se vyděšený. Že by měl strach sám ze sebe?
“Prožil jsi něco hodně ošklivého, ale jsem si jistá, že v jádru nejsi zlý kluk.” Hlavně jestli Kristiána nesvázal moc pevně. A jestli mu pusu zalepil šetrně. Aby se neudusil... Oli se snažila Tadeáše přesvědčit, že to nemá dělat, ale on byl jako v tranzu. V takové situaci je vyjednávání zbytečné. Ztráta času.
Oli chápe, že právě čas je jejím nepřítelem. Tadeáš ztrácí klid a to je moc špatné. Bude nezvladatelný. Otáčí volantem, poslouchá Tadeášovy pokyny a horečnatě hledá kudy z toho ven.
Čím dřív budou na místě, tím dřív bude jasno. Tadeáš se může zklidnit. Tahle děcka jsou nešťastná. Trpí, aniž by věděly, co se v nich děje.
“Všechno bude dobré,” uklidňuje Oli Tadeáše i sebe. Možná si s ním dokáže poradit. Najít schůdnou cestu.
„Tady to bude.“ Něčím připomíná stroj. Všechno dětské se vytratilo.
Auto hrkotá po hrbolaté silnici. Tady by se jezdit nemělo. Vláda je chudá a silnice jsou nesjízdné tak často, až se tomu nikdo ani nediví.
„Zastav.“
Poslechla. Ten sotva dvanáctiletý kluk drží v ruce nůž. Křečovitě svírá rukojeť, je celý rozklepaný a nevyzpytatelný. Oli se pokouší ho litovat. Málem se vyladila na tu správnou vlnu. Jenomže se jí vybavil svázaný Kristián. S tou zalepenou pusou neměl daleko k čirému zoufalství. Jeho sebevědomí kleslo na bod mrazu. A to už sám sebe viděl jako mužského.
Tadeáš sahá po klice. Ještě kdyby se víc otočil. Stačí pár vteřin a vystoupí. Jeho rodiče si budou vědět, rady. Oli se ulevilo. A vtom ji sráží prudká bolest pod žebry. Udělal to! Neuklidnil se! Bodl.
*
Dům je nepříjemně tichý. Tadeáš by nebezpečí vycítil. Může dovnitř. Ticho není nepřítel.
Přesto postupuje opatrně. Potrpí si na překvapení.
Sára se povaluje v obývacím pokoji. Vždycky zabírá nejlepší místo před televizí. I když vysílání za moc nestojí. Koho zajímá, co vláda zase vymyslela a jaké opatření jsou v plánu na příští rok?
Tadeáš chce vlastnit prostor. Aby tam, kde vládne on, Sára nelezla. Ruší. Překáží mu.
Holčička se přikrčila. Škoda, že babička musela odejít. Pospíchala. Ale to ona vždycky. Ani babi, ani tety, nikdo se nechce potkat s Tadeášem. Jsou z něj neklidní. Babička se na něj vůbec nezeptala. Takhle to trvá nějakou dobu. Tadeáš je zlý a moc. I dospělí si toho všimli.
Žena otvírá dveře domu. Hrůza. Tak brzy ráno a už je vedro. Pak nemají tát ledovce. Pořád se děje nějaká ta katastrofa.
Zaslechla pláč. „Sáro, co je?!“
„To Tadeáš! Tahá mě za vlasy!“
Ten bastard. Myslela na svého syna a nenapadl ji mírnější výraz. Vždyť ho nechala u silnice. Už nemohla dál. Zase ublížil sestře. Je to nekonečný příběh sestavený ze Sářina trápení a bolesti. A z nevinného Tadeášova výrazu. Prosila ho. Nařizovala a on koukal jako jelimánek. Nakonec pochopila, že jestli se ho nějak nezbaví, Sára nepřežije. Tadeáš útočil na sestru, kdykoli měl příležitost. A dával si záležet, aby těch příležitostí bylo co nejvíc.
Marie si to zprvu odmítala přiznat, ale časem povolila. Její syn nenechá na pokoji nikoho – a nic. Nejhorší bylo, když zabíjel Sářiny křečky. To si pokaždé vychutnal.Úžíval si i to, že Sára plakala, prosila, slibovala. Neměla na to, aby ho změnila.
„Nech ji, prosím.“ Žena mluví unaveně. Snaží se uplatnit autoritu, kterou nemá. Jedno ví jistě: syna nenapraví. Tadeáš je ve svém živlu. Mává nožem a ostří je blízko Sářina obličeje.
„Umím to. Pamatuješ, jak jsme vykuchal tu sousedovu slepici? A králíka?“
Aby se nepamatovala! Tehdy si musela přiznat, že porodila krvelačné monstrum. “Nedělej to – prosím.“ Žadonila. Tadeáš je toho schopen. Nevyhýbá se násilí. Bere ho jako samozřejmost.
„Podříznu ji.“
Hrůza, kterou cítí, je pro Tadeáše potěšením.Marie se klepe a nedokáže přestat.
„Polož ten nůž!“ Od dveří se ozývá klidný hlas. Tadeášova matka pootočila hlavu. Tohle bude policie. Díky, že existuje šťastná náhoda!
„Podříznu ji,“ opakuje Tadeáš.
Je jako loutka. Není možné ho nechat být. Stačilo by netahat za provázky. Marta přijímá všechno co se děje s odstupem. Jako kdyby skrz okno sledovala život cizích lidí.
„Nemá to význam. Tím nic nezískáš.“ Margaret se snaží zapůsobit, ale kluk, který drží nůž na krku malé holčičky, působí jako všeho schopné stvoření. V jeho očích chybí lidskost.
Tadeáš unikl pohyb v kuchyni, která zůstala za jeho zády.Otevřeným oknem vlezl do domu uniformovaný policista. Margaret zírá dopředu. Snaží se tomu klukovi vsugerovat , aby se neohlížel, aby se soustředil na vyhrožování a nevšímal si okolí. Povedlo se. Rychlá akce, která následuje, zbaví Tadeáše zbraně, která je jeho oporou.
Proběhlo Když mu policista sevřel ruku, Tadeáš se rozkřičel. „Ať mě nechá, mamí, řekni, ať mě nechá!“
Nechce to slyšet. Její srdce buší, ale nic to neznamená. Nebolí to. Je konec. Utrpení se rozplývá jako mlha. Marie zírá do ztracena. Jen ať ho ten muž nenechá.Ať tu zrůdu, které dala život, někam zavře a zahodí klíč.
Tadeáše už naložili do auta a jeho matka pořád zůstává nehybná. Margaret se pokouší vcítit do stavu, v jakém se žena nachází. Nejde to. Roky trápení vybudovaly bariéru, za kterou se nikdo nedostane.
*
Injekce zabrala. Malá Sára usnula ještě před odjezdem záchranky.
„To kafe voní přímo úžasně.“ Margaret se neovládla. Po přestálém napětí byla o něco míň policajt a o něco víc žena.
„Při tak vyjímečné příležitosti...“ Zní to zahořkle, ale na to má Tadeášova matka nárok.
„Někdy bych si přála, aby byl všeho dostatek. Třeba i toho kafe.“ Margaret o tom zatím moc nepřemýšlela, ale najednou ji napadlo, jak skvěléby to mohlo být.
„Platíme za viny svých předků.“ I ta běžná fráze zněla z ústa Tadeášovy matky nějak jinak. „Možná chcete vědět, čím to je. Proč je můj syn takový. Já s ním byla u specialisty, opravdu jsem hledala, kudy z toho ven. Prý je to genetické“
Někdy Margaret po dětech touží. Tentokrát ne.
„Já ho u té silnice doopravdy nechala. Hned potom, co pokousal Sáru. Prý neměl co dělat. Nudil se.“
Margaret pokyvuje hlavou. Neví, co odpovědět.
Marie se pomalu zvedne a otevře okno. Zdálky se ozývají hlasy. „Jen málokdo si dovede představit život s takovým...“
„Dítětem?“ Margaret dooplnila slovo, které se k Tadeášovi nehodilo.
Jeho matka se viditelně otřásla. „Kdo to nezažil, netuší... Tadeáš byl v centru veškeré pozornosti.“
„A manžel?“ Tady by měl být muž. Ochránce.
„Ten se zhroutil. Tadeáš použil vrtačku. Na ruku... Garáž byla plná krve,“ mumlá žena.
„Tadeášův otec se odstěhoval?“Chlapi nic nesnesou. A tohle toho mužského muselo ranit. Na těle i na duchu.
„Omyl, detektive. Je pohřešovaný. Jednoduše zmizel.“ Hořká slova poznamenávají ovzduší v místnosti. Jako kdyby se nenadále ochladilo.
„Ráno se probudíte a přemýšlíte o tom, jaká hrůza se zase stane. Volají vás do školy. Dítě přece nemůže být úplně zkažené. Rodiče jsou vždycky vinni. A vy si říkáte, že je to trest. Prozřetelnost na vás hrne problémy a vy máte obstát. U nás to odnášela Sára. Já na ni neměla čas. Pořád jsem něco vyřizovala. Tadeáš zničil židli v učebně fyziky, Tadeáš zbil spolužačku... Pořád něco. Škola si pozve rodiče. Chodíte ode dveří ke dveřím. Učitelé na vás koukají jako na chátru. Ve slušné rodině by se takové dítě sotva našlo.
A i to je omyl. Tadeáš není jediný. Takových, jako je on, by se našlo! Jejich rodiče schovávají tu svoji hanbu jak se dá. Jsou jako poznamenaní. A taky dostávají zabrat ze všech stran.
Hodné dítě zůstává stranou. Tadeáš nás vysával jako upír. On potřeboval krev, na kterou by se mohl dívat. Zpočátku mu stačila rodina. Nejbližší. Lidi, které by měl mít rád. Jeho to ani nenapadlo. On nás ždímal. Likvidoval všechno, čeho se jenom dotkl.
Najednou mi došlo, jakého hříchu se dopouštím. Okrádám hodné dítě o čas, který mu právem patří. Nedávám mu najevo svou lásku, protože jsem ubitá všemi omluvami, obviněními a pocitem, že jsem způsobila obrovský malér, protože jsem selhala. Co jsem udělala špatně? A co jsem měla udělat líp? Jinak?
Otázka, kterou vám nikdo nezodpoví.“
Margaret se moc snažila pochopit, co tahle matka snášela. Syn, kterého přivedla na svět, ničil její rodinu. Mučil její nejbližší. Jak to mohla vydržet?
„V tom okamžiku jsem si byla jistá. Kdybych ho nevyhnala z auta, snad bych ho i zabila,“ přiznává Marie a Margaret jí věří.
Venku dovádějí děti. Zapomněly na nedávnou senzaci. Výskají.
„Než se narodil, říkal doktor, že čekám dvojčata. Ukazoval mi je na ultrazvuku. A narodil se jenom Tadeáš. On svého bratříčka jednoduše sežral. Oba byli tady.“ Marie se zlehka dotkla svého břicha. „Tadeáš se zachoval jako žralok. Vím, že to tak dělají. Viděla jsem film.“
*
„Už zase zpívají.“ Muž se naklání ze zanedbané verandy hotelu. Na ostrov rychle padá tropický podvečer. Tady noc přichází rychle. Turista naslouchá slovům, kterým nerozumí. Melodie stoupá k nebi. Domorodci, kteří opustili džungli obsadili prostor v městečku. Během desetiletí se neměnilo. Je pořád stejně nepůvabné, pořád chudé.
Muži vykřikují slova, která jsou pro ně jen shlukem hlásek. Zapomenutý jazyk znají už jen starci, kteří zůstali uprostřed džungle. Zpívající netuší, že vzývají žraločí lidi, kteří sestoupili z hvězd. Prosí je o soucit s lidskou rasou. Dodržují tradici, aniž by věděli proč.
Kalifornské zemětřesení pozměnilo tvar dna světového oceánu. Ostrovy se zvedly nad hladinu, ostrovy zmizely. Jako na houpačce. Nejvíc to odskákalo Tichomoří, ale to se čekalo už od dvacátého století. Změna je život a nově vytvarované oblasti získaly na atraktivitě. Turisti měli nový cíl.
Hlavně přibyly ostrůvky. Takové ty tečky na mapě, které nikoho nezajímají – pokud se zrovna neplaví na jachtě a náhodou nezakotví u břehu některého z nich.Domorodci mohli doufat, že skrze turistiku se zvedne jejich životní úroveň. To doufání si mohli odpustit, protože zájemců o cestování nepřibylo, spíš naopak. Světová krize má svoje důsledky, zvlášť, když se v ní kapitalismus zmítá posledních padesát let.
Přesto se nějaký ten dobrodruh občas objeví. Pořád existují nadšenci, které zláká kouzlo zapadajícího slunce a stříbřitě třpytivé hladiny. Blázni, kteří slyší na volání dálek, pravděpodobně nevyhynou.
Plavidlo se pohupuje u mola, které jako molo ani moc nevypadá. Posádka si vyrazí do ulic přístavního města, které zůstalo vesnicí, i když by rádo postoupilo do vyšší třídy. Jenomže zapomenutý ostrov, ležící mimo oblíbené trasy, si nemůže vybírat. Bere, co se nabízí. Domorodci jsou chudí a hrdí na to, že mají alespoň nějaký přístav.
Na ostrovech, vzdálených od dobrodiní civilizace, rostou palmy. Navíc tam existuje džungle plná divoké vegetace. Domorodé vesnice se ukrývají v zeleném a vlhkém prostředí a obyvatelům nevadí, že bývají objevováni cizinci. Většinou je nikdo nehledá. Svět, který pořád prochází nějakou zkouškou, má vlastní starosti. Amerika se pracně vyrovnává s následky ničivého zemětřesení a teroristické skupinky střeží naftové vrty stejně bedlivě, jako respekt k Prorokovu učení.
Zástupce kapitána se pokouší neztratit důstojnost při balancování na hrbolatém dřevěném chodníčku. V období dešťů se tahle vymoženost může hodit. Na tomhle ostrově zatím nebyl. Neměl důvod. Málokdo má důvod zavítat zrovna sem. Jestli má Zeměkoule řiť, může to být tady.
„Pochybuju, že tady něco objevíme, pane.“ Toho chlapa byl Tropické krásce čert dlužen. Nechce přijít k rozumu. Místo aby se spořádaně plavil a celodenně naléval kořalkou, hledá poznatky, zážitky a kdoví, co ho ještě napadne! A nezdá se, že by chtěl přestat a v pohodě si propíjet játra, jak to dělají ostatní klienti.
Mark Otisk, který nedávno zbohatl na obchodech s ropou, protože část jeho předků pocházela z arabského poloostrova a nikdy nepřerušila spojení s rodinou, jejíž moc nějakou náhodou nepřetržitě sílila, předstírá, že zástupcovo vyjádření neslyší. Nebo nic nepředstírá a jenom nedává pozor. V duchu se zabývá myšlenkami na charitu. Jestli chce vstoupit do vysoké politiky, nemůže vynechat dobročinnost. „Naplánoval jsem výlet do vnitrozemí.“ Zástupce se pokusí o protest, ale koho to zajímá?
Přístav páchne. Před tím Marka cestovka nevarovala. Může požadovat slevu kvůli smradu z ryb a ještě něčeho? Je to shnilotina? Nebo bahno?
Vždycky se objeví nepříjemnosti, které člověka otráví. A je nezbytné se s nimi vypořádat. Mark usoudil, že dobročinnost musí počkat, protože při plánování výpravy se dá sotva něco vhodného vymyslet.
Zástupce se na nějakou dobu odmlčel. Trápil svoje mozkové závity. Jak je to ve smlouvě? Může si ten chlap něco takového dovolit? Táhnout lidi někam do džungle? Klika je, že lidojedi vymizeli. Nešoupnou námořníky do kotle, plného vroucí vody. Zástupce, ovlivněný kreslenými vtipy, se pousmál. Lodní kuchař by byl pro kanibaly hotové požehnání. Jen kdyby měli dost velký kotel.
Domorodci dostali zabrat. Civilizace je převychovala, aby se na ně vzápětí vykašlala, protože musí řešit vlastní selhávání. Jak je to vlastně s civilizací? Doba je nejistá... „Máte na mysli pochod džunglí, pane?“
„Ne tak docela. Jen se maličko podíváme...“
A hned zase půjdeme? Sakra. Pán má náladu na srandičky. Jemu je fuk, že chlapi budou nadávat. Ptát se, jak dlouho to potrvá, to nemá význam.Zákazník platí, a proto si může vymyslet kdejakou hovadinu. „Nebude to moc riskantní?“
„Taková procházka?“ Mark Otisk odpověděl tázkou. Zástupce kapitána mu šel na nervy už na lodi. Pobíhá v uniformě, která mu vylepšuje postavu a chová se jako král. Co si ten náfuka o sobě myslí?
*
Vedro a vlhko jako v prádelně. Kombinace, známá z cestopisů. Mark si otírá čelo a má pocit, že pochoduje pod sprchou. Muži, které zástupce kapitána vybral do jeho doprovodu, mlčí.Snad je to lepší, než kdyby mluvili. Nad jejich hlavami se vznáší ovzduší naštvanosti. Tahle výprava nesmí trvat dlouho. Vzpoura visí ve vzduchu. Mark se pokouší odhadnout, jakou by mu námořníci dali šanci. Radši je nebude provokovat. „V první vesnici končíme. A protože vidím chýši...“
Nad unavenými lidmi se rozprostřela skoro viditelná úleva. Marek cítí vstřícné rozpoložení zúčastněných. Děkuje Bohu, že jim tu osadu postavil do cesty.
„Měli by nás přivítat,“ poznamenal zástupce. Místní obyvatelé mívají obdobné zvyky. Jsou vstřícní, vítají hosty. Pokud nevítají, vezme rozumný člověk nohy na ramena. Nečeká na to, až zjistí, proč se vesničané naštvali.
„To ticho je divný,“ přiznal Mark. Co kdyby se otočili a vyrazili zpátky? Nebýt tak unavení...
Vesnice jako z obrázkové knížky. Střechy chýší pokrývá listí, všechno je hnědé a zelené, i stěny, spletené z kdoví čeho.
„Tamhle sedí nějaký dědek.“ Muž, který obvykle uklízí palubu, ukazuje na jednu z chýší. Stařec, který bez hnutí čeká ve vchodu do domorodého obydlí, budí dojem , že ho tam zapomněli při stvoření světa. Zírá jakoby do ztracena. Zdá se, že nikoho a nic nevidí.
„Je slepý,“ usoudil Mark.
„Pro vesnici má nejmenší cenu. Toho snadno obětujou.“ Zástupce zůstal u pomyslné čáry, oddělující ves od bujné vegetace.
„Nás se domorodci bát nemusí.“ Jenomže místní mají z něčeho strach. Mark se ododlal a vykročil přímo ke starci.
Ten sebou trhl. Hluk ho polekal.
„Neboj se, dědku... Jsme přátelé.“ Jak si popovídat s domorodcem, který má tak odporně zakalené oči?Člověk se cítí mizerně.Je to nepřirozené.
„To říkat každý.“ Domorodec se vyjadřoval lámanou angličtinou.
To znamená, že nejsme na úplném konci světa. „Kdo každý?“ Co když se tady děje něco mimořádného? Mark se třeba proslaví. „Jsi tady sám.O kom mluvíš?“
„Sám ne. Já a Ubura.Ostatní odešli.“ Stařec pokyvuje hlavou.
„Jaká Ubura?“
„Dívka. Je znesvěcená.“
„To ji potkalo něco hodně zlého?“
Domorodec se ponořil do vlastních úvah. Trvalo to dost dlouho. Mark by s chutí odešel, ale asi by se zachoval nezdvořile a tihle ostrované bývají nevyzpytatelní.
„Ubura je moje vnučka.“ Zní to smutně. Marek cítí zoufalství starého muže. Cítí i jeho bezmoc. Neví, jestli se má dál vyptávat.
Pozdní odpoledne rozhodilo dlouhé stíny a mýtina se zahalila pohádkovým kouzlem, které se sem sneslo z oblohy. Zasahuje i džungle, odkud se ozývají pronikavé zvuky.
„Ubura je zavřená v chýši.“
„Proč?“ Ten stařec něco chce. Hledá řešení. Mark neměl zájem o to, aby ho místní vtáhli do své domácí šarvátky.
Po další odmlce, vyplněné takřka hmatatelným tichem, se starý muž vzchopil. Dospěl k rozhodnutí. „V noci přišli žraločí lidé. Oni zneuctili Uburu. Je zavřená v chýši dokud nezjistíme, jestli nečeká dítě.“
Barbaři. Uburu znásilnili noční návštěvníci – nebo vetřelci. A zdejší divoši jí skutečně moc pomáhají. Drží ji v chýši, dokud se neukáže, jak to s ní vypadá. Mark by s chutí projevil spravedlivé rozhořčení, ale ten smutný děda si to nezaslouží. On Uburu do chýše nenahnal – a jestli, tak to udělal velice nerad. Ti lidé tady žijí podle tradice, která řídí každý jejich krok. Proto musí znásilněná chudinka čekat, jestli neotěhotněla. „A když dítě čeká?“
Stařec se schoulil. „Zabijou ji.“
Ohromení vzalo Markovi slova z pusy. Svět je šílený. Má to vypadat, že takový není, že lidstvo zvládne i nemožné, ale pravda je jiná.
„To je zákon.“ Stařec sotva šeptal.
„Ten zákon je hloupý. Můžu vzít Uburu sebou. Udělám dobrý skutek. Postarám se o ni – a o dítě.“ Taková forma charity se ve volební kampani náramně hodí.Lidi si mají pomáhat. Každý, kdo prošel nějakou pohromou, kterých globální oteplení přineslo tolik, až přestalo hrozit přelidnění, ocení, že kandidát na prezidenta o pomoci nejenom mluví.Mark se právě odhodlal, že přijme image zachránce – vyvést zemi do klidných vod je dobrý cíl. Takový by mohl zaujmout. A mimochodem, právě něco takového lidstvo potřebuje – každé místo na planetě volá po tom, aby se našel schopný člověk, který ukáže, kudy dál pokračovat. Pokusy už byly – ale nějak to nevyšlo. Lidstvo zatím tápe. Něco by se stát mělo. Jen zjistit, co by to mělo být. A zatím – Ubura má svůj šťastný den.
Stařec váhá a Mark chce rychle pryč. Vesničané možná nebudou daleko.Tihle divoši někdy bývají hodně nebezpeční.
„Proč ne? Odveď tu chudinku.Vypadáš jako rozumný muž. Věřím ti. A kdyby ji měli zabít...Vždyť nemáme na vybranou.“ Starci se roztřásl hlas.
To je pravda. Tady je Ubura odsouzená. Buď skončí na okraji zdejšího společenství,a to ještě dopadne dobře. Bude jenom zneuctěná a každý ji obejde obloukem. Nebo ji rovnou zabijou. „Musíme sebou hodit.“
Muži z Markova doprovodu neprotestují, ale taky se nesnaží pomáhat. Drží se mimo. Uburu. Všechno, co s ní souvisí, je výhradně Markova věc.
Osvobození dívky je dílem okamžiku. Marek námořníkům rozumí. Mají vlastní pravidla. Na pevnině bývá nepřítel skrytý. Může číhat. Schovává se, aby v nestřeženém okamžiku zaútočil. Proto tolik pohledů k okraji džungle. Námořníci jsou nejistí. Na moři je snadno rozpoznatelné, kde kotví nepřátelská loď.
Uburu vypadá unaveně. Není divu. Po tom, co v noci vytrpěla... Mark by rád věděl, co jsou ti žraločí lidé zač, ale zeptat se? Dívka možná neumí mluvit jinak, než svou rodnou řečí. A kdyby se jí vyptával na žraločí lidi, mohla by z toho mít šok. I když zdejší domorodci mají blíž k přírodě a měli by být odolnější, než ti, kteří zchoulostivěli v pohodlí civilizace. V poslední době už to sice není to samé, co dřív, ale lidstvo nepřestává doufat.
Uburu zatím neví, že vstupuje do nové životní etapy. Její dítě se narodí do společnosti, která hlásá, že respektuje humanitu. Uburu se naučí číst a psát. Její zachránce Mark Otis jí zajistí dobré vzdělání. Posléze si dívka ze zapomenutého ostrova najde i manžela.
Její potomek se včlení do společnosti, kde se ho nebudou ptát jak a kým byl zplozen. Uburu může být dokonce šťastná. Její rod bude pokračovat v nové zemi.
*
„Za prezidenta Otise bylo všechno snazší.“ Margaret poslouchá poddůstojníky. Zábavička u kafe. Jak jinak? Tenhle zvyk lidstvo neopustí, dokud bude existovat třeba jen jedna jediná dvojice lidiček, kteří mají chuť na kus řeči. Je to tragicky úsměvné, ale lidé se uklidňovali u kafe hned potom, co se v Kalifornii přestala třást země. A kdyby se jenom třásla! Margaret se na tu náročnou epochu nemohla pamatovat,stejně, jako si nemohla zapamatovat éru prezidenta Otise. To školství se postaralo, aby hrdinství a zásluhy předků zůstaly v povědomí všech občanů .
Službu konající detektivové se shromáždili v jediné větší místnosti na okrsku. Margaret sice výzvu neslyšela, protože si hned po příchodu dopřála nápoj, který chutnal jako kafe. Každý s věcí obeznámený spotřebitel by bez výčitek odpřísáhl, že to káva není ani náhodou. To jen chemie je pořád vyspělejší. Detektiv Margaret Nollová srkala horkou a skoro černou tekutinu, přičemž usoudila, že by na té velké sešlosti, o níž všichni mluví, neměla chybět.
Zpráva rozhodila celé oddělení. „Jeden masakr nestačil. Nějaký úchyl si dopřál hned dva.“ Velitel Diro neskrýval úžas. Násilná činnost je běžný jev. Psychopati jsou snaživí a životaschopní, ale z toho, co se dozvěděl hned po ránu, mrazilo Januse Dira v zádech.Byl poměrně otrlý, ale tohle bylo příliš. I když se velice snažil, nedokázal z hlavy vypudit obrázky, které před chvílí prohlížel. A to je zrovna dnes tak úžasné ráno!
Nadechl se a očima spočinul na lidech, kteří čekali na jeho vyjádření. Uniformovaní i v civilu oblečení strážci zákona. K čemu je veškeré jejich úsilí, když někde číhají predátoři? Jednoho dopadnou, další zaplní uprázdněné místo. Jakmile saň přijde o jednu ze svých hlav, okamžitě jí naroste nová. Jenomže lidí, odhodlaných bojovat s drakem, soustavně ubývá.
Janus Diro se vrací do skutečnosti. K posledním obětem. A den jako by zešedl, veškerá jeho krása se vytratila.
„Rodiče jsme našli pobodané, děti uškrcené.“ Přestože si dával záležet, nevzrušený projev nezvládá. Nějak to nejde. Obvykle si dokáže udržet odstup, ale na tohle není dost trénovaný ani on. „Dům vypadal v obou případech normálně. Dveře nedotčené. Akce se obešla bez násilného vniknutí. Chystali se večeřet. Stoly byly – taky v obou případech - prostřené pro pět osob.Obě rodiny jsou čtyřčlenné: rodiče plus dvě děti. Manerovy našla kolegyně, Bodyovy spolužačka starší dcery.“
„Oběti něco spojovalo?“ Margaret přemýšlí, kde bude dobré začít.Jestli se tady neutrhl ze řetězu sériový vrah, stalo se něco stejně odporného. Jen zjistit, co tu katastrofu spustilo.
„Byli věřící, ale nechodili do stejného kostela.“Velitel posunkem přivolal mladého technika.
Obvykle s ním Margaret laškuje – a není sama. Ostatní ženy následují její příklad – a technik se nebrání. Margaret má pro pohledného mládence slabost, ale snaží se to držet na uzdě. Technik má útlé ruce, je vysoký a pravděpodobně bude něžný...
„Nejdřív napadl děti. Matka uviděla, že jsou spoutané a v tom ji omráčil.“
Margaret pozorně poslouchá. Musí si udělat obrázek. O lidech i o věcech.
„Vrah použil to, co našel v domě.“ Technik sice vypadá moc dobře, ale jeho hlas uspává. Nejsme dokonalí.
„Doktore?“ Náčelník se nakloní směrem k Imrichovi, který už zvládl první ohledání. Margaret s ním před časem spala. Cítila se divně – jakoby neživě. Byla to nuda.
„Muži vypadají nejhůř, ale jejich zohavení bylo provedeno až post mortem.“Imrich vyslal směrem k Margaret jeden ze svých vroucích pohledů.
Ach jo. Kdyby v posteli dosáhl úrovně, odpovídající síle jeho ohnivého pohledu...„Co dělali? Byli bohatí?“ Margaret otevřela nový zápisník.
Velitel přistoupil k tabuli. „Muži měli vcelku dobrá místa. Dobře placená. Jeden ve Státní agentuře pro rozdělování zdrojů, druhý evidoval státní zakázky. Stát je dobrý zaměstnavatel. Svoje lidi sice nepřeplácí, ale...“
Shromáždění povzdechlo. Jako jeden muž.
„A ženy?“ Za jiných okolností by Margaret připomněla, že není nutné vždycky stavět na první místo chlapy, ale v tomhle případě? Bylo lhostejné, kdo v téhle hitparádě obětovaných zvítězil.
„První byla učitelka, druhá ošetřovatelka. Pomocná a dobrovolná. Obě pracovaly jako dobrovolnice. Zadarmo.“
Margaret si pohrává s prázdnými listy. „ Takže vrah může být dobrovolník, který s některou z obětí pracoval. Nebo s oběma?“
*
Omlácené auto brzdí u krajnice. Den brzy skončí. Silnice není vhodné místo pro osamělého kluka. Muž vidí chlapce, který se zdá unavaný a tady nemá co dělat. Měl by být doma a těšit se na večeři.
„Nechceš svézt?“
„Doma říkají, že nemám nastupovat do auta k cizím lidem.“ Vyzáblý mládeneček těsně před pubertou. Ještě nemutuje. Má skoro dívčí hlas.
„To ti říkají správně.“ Muž vypadá jako dobrák. Zdání často klame, to ale chlapec neví. Je moc mladý na nepěkné zkušenosti.
Trochu se ochladilo, ale do tmy ještě pořád zbývá spousta času. Odpolední slunce vysušuje svět. Zvedá se vítr. Silnice se stává prašnou cestou, nad jejímž povrchem se chvěje žhavý vzduch.
„Máš to daleko?“ Muž se chystá pokračovat v jízdě.
„Mhm...“ Chlapec nastupuje do auta. Nic neříká. Prostě se odhodlal.
*
Velitelovo naštvané dupání rozpohybovalo celé oddělení. Margaret tuhle divokou atmosféru zná.Vedení chce výsledky a vrah si užívá svoje zvrácenosti.
„Našli dalšího. Vykuchal ho. Jako ty ženský.“ Chlapi u vedlejšího stolu zírají na Margaret lhostejnými pohledy lidí, které už nic nevyvede z míry. Mají čerstvé informace. Prozrazují je, čímž upevňují vlastní nadřazenost.
Margaret momentálně kašle na souboj pohlaví. Ve frontách stávají všichni: Chlapi, ženy, každý, kdo nutně potřebuje chleba a ví, že když bude nakupovat po obědě, odejde z obchodu s prázdnou. Někdy se stojí fronta na mléko, jindy na ovoce. Podle momentální situace. Jisté je, že vždycky bude něčeho nedostatek a zákon schválnosti určuje, že se to dotkne právě toho zboží, které člověk potřebuje právě teď. Ihned. Margaret si připomíná, že musí koupit mýdlo a hned taky doufá, že mýdla je dost.
Realita může vypadat všelijak...
Zkoumá fotografie. Někdo je položil na její stůl. Co to říká – její? O tenhle omlácený kus nábytku se dělí s kkolegou z opačné směny. Je to jejich stůl. Patří jim oběma. Někteří lidé spolu mají děti, jiní zase stoly.
Chlapi to odhadli správně. Vrah toho muže téměř vyvrhl. Jako ulovenou zvěř. Na tom něco je. Ten mizera se chová jako lovec. Uchvátí kořist, předvede to svoje krvavé umění – a zmizí. Pokračuje v lovu.
Nic ho nezastaví. Je to úkol pro policii. Lovec jinak nepřestane.
„Povolali pomoc,“ oznámí velitel.
Margaret přikývne. Jen tak, mimoděk. Nevzrušeně. Aby velitele nenapadlo – to, co už stejně ví. Pomoc z ústředí je akt ponížení.
Podívejme se! Spásu hledejte u vyšší moci. Nafoukaná banda dorazí, předvede, co umí a dokáže, že Margaret a její tým jsou tlupa neschopných idiotů. A vrah zatím zlikviduje další oběť. V horším případě to budou oběti.
„Budou tady během půl hodiny,“ odhaduje velitel.
„To abych někam vypadla,“ zavtipkuje Margaret ochable. Chtěla by být někde daleko. Tam, kde se nevraždí. Svět, kde se nevyskytuje agresivita. Svět bez sadistů. Bez úchylů... Je to sen. Kdyby se lidi nezabíjeli, neměla by Margaret co dělat. Neměla by peníze na jídlo a na ostatní nezbytnosti.
Nad podlahou poletuje prach. Drobná zrníčka víří ve zlatavých paprscích, které sem skrz špinavé okono vysílá slunce.
Žena, která vstoupila do místnosti, budí impozantní dojem. Umí zapůsobit, uvědomuje si Margaret a je jejím příchodem znechucená ještě víc, než před chvílí.
Zase se všichni sešli v největší místnosti a zase šumí sbor nesrozumitelných hlasů.
Posila, vyslaná ústředím, čeká, až shromáždění ztichne. Velitel tleská a Margaret si na pár vteřin připadá jako navrácená do školních let.
„Snažila jsem se zpracovat veškeré dostupné údaje.“
„Říkají, že profilujou, ale v podstatě jsou to jasnovidci,“ ozvalo se za Margaretinými zády. Poznávala hlas a v duchu souhlasila. Tahle ženská, hrdě čnící na stupínku, se nemůže spokojit s policejní zprávou o ohledání místa činu. Co za tím asi je? Kouzla? Na konci osvíceného jedenadvacátého století, kdy by člověk moc rád kolonizoval Měsíc, zatímco má co dělat, aby nezničil vlastní planetu? Že by vědci objevili pravidla paranormálna? Takhle praštěné lidstvo snad nemůže být. Margaret zahnala zábavné představy a soustředila se na přednášející.
„Je nezkušený a impulzivní. Neplánuje. Nemá odborné znalosti. Postupuje metodou pokus omyl.“
Margaret poslouchá. Zatím nic nového pod sluncem.
„Jak se dostal do domu?“ Velitel tuší, jaká bude odpověď. Margaret taky ví svoje, ale bude ráda, když to někdo vysloví. Netrvá na tom, aby to byla ona.
„Jestli to není přítel obou postižených rodin, existuje další možnost. Vrah se nezdá nebezpečný. Může to býtněkdo obvykle bezbranný. Invalida, dítě. Osoba, v jejíž přítomnmosti člověk odkládá opatrnost. „Odhadla bych ho na adolescenta.“
Místnost zašuměla.
A je to venku. Vraždící kluk, vraždící dívka... To snad ne! I kdyby měla dost agresivity, bude jí chybět síla.
Fuj. Margaret si představila kluka před pubertou. Nůž v ruce a žár v očích. Tohle viděl ten chlápek, kterého našli rozřezaného v autě. V rachotině, která se nerozpadla snad jen zázrakem.
Pomoc z ústředí pokračovala. „Hledáme ztracené dítě. Rodina to neohlásila, možná to nikdo neví. Taky se ho třeba chtěli zbavit. Mít doma takový poklad... Kluk se potlouká a dělá průšvihy. Taky chodí za školu.Naše společnost staví děti na piedestal. Většinou je to správný postup. Děti jsou budoucnost. Ale ve zvláštních případech...“
„To se snadno řekne.Potřebujeme přesnější vodítko. Spousta děcek se někdy projeví agresivně. Jsou ve věku, kdy si nevědí rady a jsou zmatení.“ Velitel se zvedl, ale proti ženě z ústředí vypadal jako člověk nízkého vzrůstu. Jakmile si to uvědomil, poodstoupil.
Ješitný v každé situaci. Je to chlap... Margaret si vzala slovo. „Takových dětí jsou spousty. Nenajdeme ho. Určitě ne dnes. A asi ne tenhle týden.“
Žena se nevzdává. „Podívejte se na mapu. Ty vraždy mají systém. Pohybují se v jednom směru. Vrah má namřeno domů nebo někam jinam. Musí mít cíl.“
„Je to zneužívané dítě?“ Ptá se některý z uniformovaných.Margaret se diví, že tenhle dotaz nepadl dřív.
„Tahle móda už je překonaná,“ odsekla žena.
“Jestli se nepletete a já doufám, že ne” - Margaret nechtěla být jedovatá, ale ta suverénní osobnost si o to koledovala. “Kolem toho kluka jsou problémy. Spousta problémů. Je násilnický. Když ho nemůžeme najít jednoduše, zkusíla bych to přes oběti. Musel ubližovat ostatním. Nebo se pletu?”
Přednášející přikývla.”Hledejte místo, kde je mezi dětmi víc šikany, než je běžný průměr.Nebo bych vsadila na dítě, které má nadprůměrné množství úrazů. Než se náž vrah pustil do dospělých, musel nějak trénovat.”
Takhle si Margaret představuje pátrání. Vždycky ji deptalo vědomí, že šikana je všude – a rozpíná se. Okolí se o nápravu nesnaží . Dospělí, instituce, ba i rodiny přijímají neutěšený stav. Slibují svým dětem, že až vyrostou, nebudou se muset bát. Lžou, protože šlověk se bojí pořád. Strach je věrný průvodce. Mění se strašidla, toť vše. V dětství nás děsí útočnost spolužáků, v dospělosti nás ze spaní budí obava z tornáda. Katastrofy, které lidstvu přinesla změna klimatu, se stávají moderními bubáky pro dospělé. Bojíme se sami sebe, hrůzu nám přináší okolí. Život je úžasné dobrodružství.
*
Benzinová pumpa je smutné místo pro kluka, který se ztratil. Mládeneček, který se poflakoval kolem stánku s občerstvením, vypadá jako bezradné štěně. Oli se podívala do jeho očí a roztála. Kristián má skoro stejný pohled.
“Co tady děláš? Kde máš rodiče?”Kluk se jen tak poflakuje. Někde se stala chyba.
“Autobus. Ujel mi. Máma mě bude čekat...”
“Tak jí zavolej.” Děti jsou bezradné. Snadno propadají zmatku.
“Mobil... Je pryč.”
“Tak mi řekni číslo.” Oli by si s chutí vynadala. Zase zachraňuje. Už cítí, že má o povinnost víc.
“Číslo jsem měl v mobilu.”
Tahle generace jednou převezme svět. No nazdar!
“Nasedej!” Oli otevřela dveře svého kombi. “Odvezu tě.”
“Kam?”
“Na policii. Tady tě nemůžu nechat.Adresu znáš -“
„Jilmová jedenáct,“ oznámil snaživě. Už zase se tváří jako ztracený pes. “Máma je v práci. Ráno přijede a číslo domů znám.”
Kličkuje. Co je vlastně zač, ta jeho máma? “To u vás doma vůbec nikdo není?”
“Sestra je u babičky.”
Přesně tohle Oli nechtěla. Doma na ni čeká Kristián. Určitě už vyhlíží kuchyňským oknem. Včera mu slíbila, že půjdou na motokáry.
“Hele, víš ty co? Vyspíš se u nás. Ráno tě odvezu domů. Mám to při cestě.” Tím si nebyla tak docela jistá. Jilmová ulice leží někde směrem k nemocnici, ale Oli tam nikdy dřív nebyla. Okolí nemocnice zná málo. Přijede, zaparkuje, odpracuje si svoje hodiny a pak pospíchá domů. Na bloumání po městě nemívá čas ani náladu.
*
Večer bývá Oli unavená. Příprava večeře ji občas téměř obtěžuje. Pořád vymýšlet, co vyrobí ze surovin, které zrovna má. Které stihla koupit.
Ráda by se svalila do křesla a poslouchala televizi. Jen tak odpočívat, na nic nemyslet...
Kristián byl rád, že mu přivedla společnost.
“Jmenuju se Tadeáš,” představil se kluk. Zdál se překvapený. Možná pochází ze špatných poměrů. Oli takové děti zná. Vídá je v nemocnici. Mají zaprané oblečení, zdají se zanedbaná. V jejich vzhledu je něco nesprávného. Jako kdyby nedbaly na hygienu – což je docela dobře možné. Někteří rodiče na své děti nedbají. Mají je rádi, záleží jim na nich, jenomže láska není všechno. Děti potřebují i něco navíc. Je složité to vyjádřit, Oli sama to taky jenom cítí.
Tadeáš není barbar. Zvládá formality, Oli se pousmála . Občas to přehání. Moc uvažuje.
Zatímco se děti bavily, připravila jídlo. Tadeášovi ustlala na gauči v obývacím pokoji. Ten kluk možná do rána zmizí. Hned by bylo o starost míň. Oli zkusila lehkovážný přístup, jenomže se jí nedařilo. Bylo by zlé, kdyby Tadeáš zmizel.
Několikrát se pokusila zavolat na telefon v Tadeášově domově, ale neuspěla. Chlapcova matka by si měla dělat starosti. Jestli pracuje...? Co s tím? Lidé jsou různí a mateřství z ženy pečlivku neudělá. Třeba si myslí, že kluk už je doma a spí. Kdyby mu neujel autobus, bylo by to tak nějak.
*
“Mám to!”
Margaret zaslechla výkřik a zpozorněla. Uniformovaní hledali vzorně. “Co máš?”
Dívka právě dokončila akademii. Ještě věřila, že svět čeká, až ho spasí. “V Jilmové ulici žije holčička, která je samý úraz. Už si všimla I sociálka.”
“To bude vážný. Ty baby se vzpamatujou vždycky až poslední.” Margaret občas musela spolupracovat s pracovnicemi, které měly dbát o blaho svých svěřenců. Když viděla, jak málo těm ženám leží na srdci děti, o které se měly starat... Výmluvu na to, že úřad je přetížený, nedokázala přijmout. Ona ty osoby bytostně nesnášela. Možná v tom byl jakýsi iracionální prvek. Možná fungovalo podvědomí. Ta, která se starala o holčičku, které před týdnem sešili tržnou ránu na hlavě, postupovala přesně podle předpisů.
“Jedeme tam.” Margaret se rozhodla dřív, než přečetla všechny podklady.
*
“Neměl jsem ho tam nechávat,”
Oli se nutí do klidu. Tadeáš mává kuchyňským nožem a ona doopravdy netuší, čeho je ten kluk schopen. Možná si něco dokazuje, možná předstírá. Možná je doopravdy zkažený.
Takový se musel už narodit. Ale v každém člověku je schované dobro. I v tomhle klukovi. Zdá se vyděšený. Že by měl strach sám ze sebe?
“Prožil jsi něco hodně ošklivého, ale jsem si jistá, že v jádru nejsi zlý kluk.” Hlavně jestli Kristiána nesvázal moc pevně. A jestli mu pusu zalepil šetrně. Aby se neudusil... Oli se snažila Tadeáše přesvědčit, že to nemá dělat, ale on byl jako v tranzu. V takové situaci je vyjednávání zbytečné. Ztráta času.
Oli chápe, že právě čas je jejím nepřítelem. Tadeáš ztrácí klid a to je moc špatné. Bude nezvladatelný. Otáčí volantem, poslouchá Tadeášovy pokyny a horečnatě hledá kudy z toho ven.
Čím dřív budou na místě, tím dřív bude jasno. Tadeáš se může zklidnit. Tahle děcka jsou nešťastná. Trpí, aniž by věděly, co se v nich děje.
“Všechno bude dobré,” uklidňuje Oli Tadeáše i sebe. Možná si s ním dokáže poradit. Najít schůdnou cestu.
„Tady to bude.“ Něčím připomíná stroj. Všechno dětské se vytratilo.
Auto hrkotá po hrbolaté silnici. Tady by se jezdit nemělo. Vláda je chudá a silnice jsou nesjízdné tak často, až se tomu nikdo ani nediví.
„Zastav.“
Poslechla. Ten sotva dvanáctiletý kluk drží v ruce nůž. Křečovitě svírá rukojeť, je celý rozklepaný a nevyzpytatelný. Oli se pokouší ho litovat. Málem se vyladila na tu správnou vlnu. Jenomže se jí vybavil svázaný Kristián. S tou zalepenou pusou neměl daleko k čirému zoufalství. Jeho sebevědomí kleslo na bod mrazu. A to už sám sebe viděl jako mužského.
Tadeáš sahá po klice. Ještě kdyby se víc otočil. Stačí pár vteřin a vystoupí. Jeho rodiče si budou vědět, rady. Oli se ulevilo. A vtom ji sráží prudká bolest pod žebry. Udělal to! Neuklidnil se! Bodl.
*
Dům je nepříjemně tichý. Tadeáš by nebezpečí vycítil. Může dovnitř. Ticho není nepřítel.
Přesto postupuje opatrně. Potrpí si na překvapení.
Sára se povaluje v obývacím pokoji. Vždycky zabírá nejlepší místo před televizí. I když vysílání za moc nestojí. Koho zajímá, co vláda zase vymyslela a jaké opatření jsou v plánu na příští rok?
Tadeáš chce vlastnit prostor. Aby tam, kde vládne on, Sára nelezla. Ruší. Překáží mu.
Holčička se přikrčila. Škoda, že babička musela odejít. Pospíchala. Ale to ona vždycky. Ani babi, ani tety, nikdo se nechce potkat s Tadeášem. Jsou z něj neklidní. Babička se na něj vůbec nezeptala. Takhle to trvá nějakou dobu. Tadeáš je zlý a moc. I dospělí si toho všimli.
Žena otvírá dveře domu. Hrůza. Tak brzy ráno a už je vedro. Pak nemají tát ledovce. Pořád se děje nějaká ta katastrofa.
Zaslechla pláč. „Sáro, co je?!“
„To Tadeáš! Tahá mě za vlasy!“
Ten bastard. Myslela na svého syna a nenapadl ji mírnější výraz. Vždyť ho nechala u silnice. Už nemohla dál. Zase ublížil sestře. Je to nekonečný příběh sestavený ze Sářina trápení a bolesti. A z nevinného Tadeášova výrazu. Prosila ho. Nařizovala a on koukal jako jelimánek. Nakonec pochopila, že jestli se ho nějak nezbaví, Sára nepřežije. Tadeáš útočil na sestru, kdykoli měl příležitost. A dával si záležet, aby těch příležitostí bylo co nejvíc.
Marie si to zprvu odmítala přiznat, ale časem povolila. Její syn nenechá na pokoji nikoho – a nic. Nejhorší bylo, když zabíjel Sářiny křečky. To si pokaždé vychutnal.Úžíval si i to, že Sára plakala, prosila, slibovala. Neměla na to, aby ho změnila.
„Nech ji, prosím.“ Žena mluví unaveně. Snaží se uplatnit autoritu, kterou nemá. Jedno ví jistě: syna nenapraví. Tadeáš je ve svém živlu. Mává nožem a ostří je blízko Sářina obličeje.
„Umím to. Pamatuješ, jak jsme vykuchal tu sousedovu slepici? A králíka?“
Aby se nepamatovala! Tehdy si musela přiznat, že porodila krvelačné monstrum. “Nedělej to – prosím.“ Žadonila. Tadeáš je toho schopen. Nevyhýbá se násilí. Bere ho jako samozřejmost.
„Podříznu ji.“
Hrůza, kterou cítí, je pro Tadeáše potěšením.Marie se klepe a nedokáže přestat.
„Polož ten nůž!“ Od dveří se ozývá klidný hlas. Tadeášova matka pootočila hlavu. Tohle bude policie. Díky, že existuje šťastná náhoda!
„Podříznu ji,“ opakuje Tadeáš.
Je jako loutka. Není možné ho nechat být. Stačilo by netahat za provázky. Marta přijímá všechno co se děje s odstupem. Jako kdyby skrz okno sledovala život cizích lidí.
„Nemá to význam. Tím nic nezískáš.“ Margaret se snaží zapůsobit, ale kluk, který drží nůž na krku malé holčičky, působí jako všeho schopné stvoření. V jeho očích chybí lidskost.
Tadeáš unikl pohyb v kuchyni, která zůstala za jeho zády.Otevřeným oknem vlezl do domu uniformovaný policista. Margaret zírá dopředu. Snaží se tomu klukovi vsugerovat , aby se neohlížel, aby se soustředil na vyhrožování a nevšímal si okolí. Povedlo se. Rychlá akce, která následuje, zbaví Tadeáše zbraně, která je jeho oporou.
Proběhlo Když mu policista sevřel ruku, Tadeáš se rozkřičel. „Ať mě nechá, mamí, řekni, ať mě nechá!“
Nechce to slyšet. Její srdce buší, ale nic to neznamená. Nebolí to. Je konec. Utrpení se rozplývá jako mlha. Marie zírá do ztracena. Jen ať ho ten muž nenechá.Ať tu zrůdu, které dala život, někam zavře a zahodí klíč.
Tadeáše už naložili do auta a jeho matka pořád zůstává nehybná. Margaret se pokouší vcítit do stavu, v jakém se žena nachází. Nejde to. Roky trápení vybudovaly bariéru, za kterou se nikdo nedostane.
*
Injekce zabrala. Malá Sára usnula ještě před odjezdem záchranky.
„To kafe voní přímo úžasně.“ Margaret se neovládla. Po přestálém napětí byla o něco míň policajt a o něco víc žena.
„Při tak vyjímečné příležitosti...“ Zní to zahořkle, ale na to má Tadeášova matka nárok.
„Někdy bych si přála, aby byl všeho dostatek. Třeba i toho kafe.“ Margaret o tom zatím moc nepřemýšlela, ale najednou ji napadlo, jak skvěléby to mohlo být.
„Platíme za viny svých předků.“ I ta běžná fráze zněla z ústa Tadeášovy matky nějak jinak. „Možná chcete vědět, čím to je. Proč je můj syn takový. Já s ním byla u specialisty, opravdu jsem hledala, kudy z toho ven. Prý je to genetické“
Někdy Margaret po dětech touží. Tentokrát ne.
„Já ho u té silnice doopravdy nechala. Hned potom, co pokousal Sáru. Prý neměl co dělat. Nudil se.“
Margaret pokyvuje hlavou. Neví, co odpovědět.
Marie se pomalu zvedne a otevře okno. Zdálky se ozývají hlasy. „Jen málokdo si dovede představit život s takovým...“
„Dítětem?“ Margaret dooplnila slovo, které se k Tadeášovi nehodilo.
Jeho matka se viditelně otřásla. „Kdo to nezažil, netuší... Tadeáš byl v centru veškeré pozornosti.“
„A manžel?“ Tady by měl být muž. Ochránce.
„Ten se zhroutil. Tadeáš použil vrtačku. Na ruku... Garáž byla plná krve,“ mumlá žena.
„Tadeášův otec se odstěhoval?“Chlapi nic nesnesou. A tohle toho mužského muselo ranit. Na těle i na duchu.
„Omyl, detektive. Je pohřešovaný. Jednoduše zmizel.“ Hořká slova poznamenávají ovzduší v místnosti. Jako kdyby se nenadále ochladilo.
„Ráno se probudíte a přemýšlíte o tom, jaká hrůza se zase stane. Volají vás do školy. Dítě přece nemůže být úplně zkažené. Rodiče jsou vždycky vinni. A vy si říkáte, že je to trest. Prozřetelnost na vás hrne problémy a vy máte obstát. U nás to odnášela Sára. Já na ni neměla čas. Pořád jsem něco vyřizovala. Tadeáš zničil židli v učebně fyziky, Tadeáš zbil spolužačku... Pořád něco. Škola si pozve rodiče. Chodíte ode dveří ke dveřím. Učitelé na vás koukají jako na chátru. Ve slušné rodině by se takové dítě sotva našlo.
A i to je omyl. Tadeáš není jediný. Takových, jako je on, by se našlo! Jejich rodiče schovávají tu svoji hanbu jak se dá. Jsou jako poznamenaní. A taky dostávají zabrat ze všech stran.
Hodné dítě zůstává stranou. Tadeáš nás vysával jako upír. On potřeboval krev, na kterou by se mohl dívat. Zpočátku mu stačila rodina. Nejbližší. Lidi, které by měl mít rád. Jeho to ani nenapadlo. On nás ždímal. Likvidoval všechno, čeho se jenom dotkl.
Najednou mi došlo, jakého hříchu se dopouštím. Okrádám hodné dítě o čas, který mu právem patří. Nedávám mu najevo svou lásku, protože jsem ubitá všemi omluvami, obviněními a pocitem, že jsem způsobila obrovský malér, protože jsem selhala. Co jsem udělala špatně? A co jsem měla udělat líp? Jinak?
Otázka, kterou vám nikdo nezodpoví.“
Margaret se moc snažila pochopit, co tahle matka snášela. Syn, kterého přivedla na svět, ničil její rodinu. Mučil její nejbližší. Jak to mohla vydržet?
„V tom okamžiku jsem si byla jistá. Kdybych ho nevyhnala z auta, snad bych ho i zabila,“ přiznává Marie a Margaret jí věří.
Venku dovádějí děti. Zapomněly na nedávnou senzaci. Výskají.
„Než se narodil, říkal doktor, že čekám dvojčata. Ukazoval mi je na ultrazvuku. A narodil se jenom Tadeáš. On svého bratříčka jednoduše sežral. Oba byli tady.“ Marie se zlehka dotkla svého břicha. „Tadeáš se zachoval jako žralok. Vím, že to tak dělají. Viděla jsem film.“
*
„Už zase zpívají.“ Muž se naklání ze zanedbané verandy hotelu. Na ostrov rychle padá tropický podvečer. Tady noc přichází rychle. Turista naslouchá slovům, kterým nerozumí. Melodie stoupá k nebi. Domorodci, kteří opustili džungli obsadili prostor v městečku. Během desetiletí se neměnilo. Je pořád stejně nepůvabné, pořád chudé.
Muži vykřikují slova, která jsou pro ně jen shlukem hlásek. Zapomenutý jazyk znají už jen starci, kteří zůstali uprostřed džungle. Zpívající netuší, že vzývají žraločí lidi, kteří sestoupili z hvězd. Prosí je o soucit s lidskou rasou. Dodržují tradici, aniž by věděli proč.