Odkudsi vylétl kámen a rozbil okno, u kterého Vanda stála. Prosvištěl jí těsně kolem hlavy a s temných bouchnutím skončil v koutě. Plot i branka se svalily pod tíhou rozzuřených lidí. Jak dlouho jim bude trvat, než překonají těch pár metrů, které je dělily od domovních dveří?
Vteřinu? Dvě?
Ne, že by to bylo důležité. Stejně neměla kam utéci. Nohy jí zkameněly a svaly vypověděly službu.

„Dělej! Nestůj tady! Musíme jít!“
Vůbec ho neslyšela vstoupit. Neviděla mu do tváře, ale ten hlas poznala.
„Jarku, co tady chceš?“
„Co asi?“ ušklíbl se.
Vzpomněla si na tu facku u obchodu.
„Chceš být první, že jo?“
„Já budu první,“ řekl s převahou. „Ale přestaň se už vykecávat, padáme vocaď! Seš moc hezká na to, aby tě roztrhali na kousky a oni to udělají, jestli tu budeš ještě minutu trčet jako solnej…!“
Silná rána přerušila jeho slova. Dřevo zapraštělo a znovu a zas. Měli sekery.
Popadl ji za ruku a táhl do chodby. Trhlinami ve dveřích prosvítala zář pochodní. Vyběhli na dvorek a pak dozadu na zahradu. Vrátka vedoucí k lesu byla dokořán. Kličkovali mezi hustými keři rybízu, které je skryly před zraky možných pronásledovatelů, když v tom se Vanda zastavila.

„Vašík!“ vykřikla. „Nechala jsem tam Vašíka!“
„Nic mu neudělají. Jdou po tobě. On sem patří. Ty ne.“
„Musím se pro něj vrátit!“
Trhl její paží, div neupadla.
„Nebuď blbá. Vrátíš se tam a ubijou tě jako toulavýho psa! Jdeme!“

Táhl ji do lesa. Klopýtala bezmocně za ním, zakopávala o pařezy a snažila se nevnímat, jak ji ostružinové šlahouny chytají za kotníky. Pak se jí sesmekl z nohy sandál, po chvíli druhý a do chodidel se zaryly první ostré větvičky. Proběhli mezi vysokými smrky a pak do tmy zazářilo otlučené bílé embéčko, zaparkované na lesní cestě.
Měl ho tu připravené. On to věděl, věděl, co se stane. Ale proč se ji tak najednou snaží chránit? Snažila se vstoupit do jeho myšlenek, ale marně. Jediné, co dokázala přečíst, bylo slovo Královna.

Nacpal ji dozadu a nastartoval. Auto se s kvílením dralo přes výmoly. Neměla tušení, kam ji veze. Při prvním nadskočení se praštila do hlavy, a tak se snažila ze všech sil udržet na sedadle a neměla čas sledovat, kudy jedou. Zdálo se však, že cesta úplně zmizela a embéčko kličkuje přímo mezi letitými kmeny. Když Jarek konečně zastavil, nedokázala Vanda odhadnout, jestli jeli pět minut nebo půl hodiny, každopádně věděla, že tam, kam ji zavezl, ještě nikdy nebyla.
Reflektory ozařovaly velký kruhový prostor, obklíčený hradbou prastarých stromů. Byla to podivná mýtina, bez pařezů a mladých semenáčků, bez obvyklého koberce mechu a ostružiní. Jen řídká tráva pokrývala nenápadné vyvýšeniny, nepravidelně roztroušené všude, kam se dalo dohlédnout. Vypadaly... jako hroby.

„A jsme tu,“ řekl Jarek spokojeně a vypnul motor. „Tady nás už nenajdou. Až se vrátíš zpátky, bude už po všem. Tady jsi prozatím v bezpečí.“
„A to tady je vlastně – kde?“
„Nevím,“ pokrčil rameny.
„Nevíš? Jak nevíš?“
„Tohle místo nemá žádné jméno. Je strašně staré a svým způsobem posvátné. Nikdo sem nechodí. Jen při zvláštních příležitostech ho najdou ti, kteří ho najít mají.“
„Jako třeba teď?“
„Správně. Jako právě teď.“
„Co kdybys nechal těch pitomých keců a řekl mi rovnou, o co tu jde?!“

Vanda byla pořád ještě vyděšená, ale zároveň cítila, jak se v ní začíná vzmáhat vztek. Dobře, zachránil ji před rozzuřenými vesničany, ale to ještě neznamená, že ji musí krmit nějakými mysteriózními bláboly, když mu jde jen o to jedno.
„O co tu jde?“ opakoval pomalu. „Vážně ti to pořád nedoklaplo? No nevadí. Za chvilku to stejně poznáš sama.“
„Nemám náladu na blbý vtipy. Jdu pryč.“
Sáhla po klice, ale než stačila vystoupit, seděl najednou vedle ní.
„Nejdeš nikam,“ řekl, přitiskl ji k opěradlu a volnou rukou jí vjel pod sukni. „Ty jsi tady kvůli Tanci. Bez tebe by to fakt nebylo ono.“
„Takže teď se říká znásilnění tanec, jo?“sykla.
Snažila se vykroutit, ale on jí hmátl po krku, stiskl a rázem všechno kolem Vandy zčernalo.

Když se probrala, měla kalhotky u kotníků a mezi stehny Jarkovu ruku, která se nesmlouvavě a zároveň skoro něžně prodírala dovnitř. Pochopila, že nemá smysl se s ním rvát. Chtěl být první, tak jo - má to mít. Prostě ho nechá, ať si užije, ostatně nebude jediná ženská na světě, které se to stalo.
„Ale odvezeš mě pak zpátky!“ řekla, aby udržela aspoň zdání, že je to ona, kdo má poslední slovo.
Něco zamumlal, znělo to jako „jasně“, aspoň doufala, že to byl souhlas. Přestala se bránit a zavřela oči.

Uvnitř vozu bylo náhle nedýchatelno, vzduch čpěl pižmovým pachem sexu. Vandě se zatočila hlava a v podbřišku jí horce zatepalo, stejně jako dnes ráno. Už pět měsíců se jí nedotkl žádný muž. Ten stav nemohl pochopitelně trvat navěky, ale myslela si (nebo aspoň doufala), že to bude Alex a ne tenhle ramenatý pořízek v propoceném tílku. Jenže teď ji zradilo vlastní tělo. Jakoby náhle povolily všechny hráze, které od Václavovy smrti zadržovaly její touhu. Zmítala se jako pěna na divoké vlně, která se hnala všemi molekulami jejího těla jako povodeň, strašná, nezvádnutelná, nádherná.
A zatímco venku zuřila bouře a zasypávala vůz ledovými kroupami, Vanda se ocitla mimo čas a prostor. Dovolila Jarkovi, aby ji svlékl a dychtivými doteky mapoval každičký kousek nahé kůže. Vzepřela se teprve, když ji popadl za ruku a pokusil se ji vytáhnout z auta ven . Už od dětství se nebála ničeho víc, než živlu, který burácel kolem. Pokaždé div nezešílela strachem, když ji bouřka zastihla venku, mimo ochranu pevných zdí. Tohle omlácené auto bylo jediným útočištěm, které teď měla.
Byl silnější. Vyvlekl ji ven a opřel o kapotu vozu. Když do ní vnikl, vykřikla, ale její hlas zanikl v rachotu hromu.


„Nikde není. V domě, na dvoře ani na zahradě. Našli jsme jen děcko,“ hlásil rozcuchaný Ivoš Vychodil. V jedné ruce třímal pochodeň a v druhé sekeru. Nebylo pochyb, na co by ji použil, kdyby Vandu objevil.
Babi Langová jen potřásla hlavou.
Její chyba, že tak dlouho čekala. Měli to skoncovat, hned, jak policajti odjeli, ale ona chtěla mít jistotu, že se ten paťatý kapitán třeba za chvíli nevrátí. Pohled, který vrhl na zajatého Alexe a pak na krakorecké chlapy, se jí vůbec nelíbil.
„Ale jsou otevřená vrátka ze zahrady do lesa,“ dodal Ivoš. „Jestli utekla tam, moc daleko nebude. Máme prohledat les?“
Stařena přikývla.
„Běžte.“
Ve skutečnosti nevěřila, že je Vanda někde poblíž. Až příliš jasně si uvědomovala, že v davu chybělo osm mladých mužů. Jestli je její tušení správné, pak už je stejně na všechno pozdě.
Tanec právě začal.

Poznala to ve chvíli, kdy se jí podlomila kolena. Závrať přišla tak rychle, že se stařena zhroutila k zemi jako prázdný pytel. Chtěla vykřiknout, poručit jim, aby ji odnesli k nejbližšímu stromu, aby z něj mohla načerpat sílu, ale nedokázala ze sebe vypravit ani hlásku.
I v hlavě měla pojednou naprosté ticho. Byli pryč. Všichni odešli, a to znamenalo jediné. Umírala – a kupodivu to nebylo tak hrozné, jak se obávala. Zavřela oči a dovolila smrti vstoupit. Věděla, že o hnízdo bude postaráno.
Nikdo z lidí okolo si jejího zhroucení nevšiml. Ještě pár minut pobíhali kolem, zcela zaujati posledním příkazem, který jim dala: Najít a zabít, ale záhy se jejich pohyby zpomalily a oni dezorientovaně naráželi jeden do druhého. Nakonec se shromáždili nad stařeniným mrtvým tělem a mlčky vyčkávali.


Netrvalo to ani minutu.
Jarek z ní vyklouzl a sesul se na tichou nehybnou hromádku. Poklekla k němu a chvíli marně šátrala po krční tepně. Jeho kůže byla mokrá a studená jako kůže ryby. Leklé ryby. Žádné teplo, žádný tep. Pochopila, že je mrtvý, ale kupodivu ji ta skutečnost nevyděsila. Tak to mělo být. Tak to bývalo od nepaměti.
A pak se ze tmy lesa vynořili další. Vanda rozpřáhla ruce a lehkým houpavým krokem jim vyšla v ústrety. Po těle jí stékaly proudy vody, ale ona necítila chlad, jen horkou a neutuchající žádost. Kroužili kolem ní, dotýkali se jí a líbali ji, nechávali ji zdánlivě unikat, aby se jí nakonec jeden po druhém zmocnili. A celou tu dobu vyplňovalo jejich mysl jediné slovo královna a ona věděla, že se týká jí.

Když Tanec skončil, zůstala na mýtině jen nehybná těla. Kdyby Vanda nebyla k smrti unavena, povšimla by si, jak půda kolem nich ožila, jak je začíná pokrývat vrstvičkou hlíny, vyrovnává všechny prohlubně a vytváří nad nimi hladký oblý příkrov. Celé to trvalo sotva pár minut, než zde přibylo osm nových rovů, o poznání vyšších než ty stávající. Ale Vanda nic z toho nevnímala. Schoulila se na zadním sedadle Jarkova embéčka a usnula.

Na věži vzdáleného kostela právě odbilo poledne, když před domem zastavil tmavý elegantní vůz. Neměl žádné označení, ale byl tu už tolikrát, že všichni věděli, komu patří. Vanda se jen pousmála, když oknem zahlédla, jak z něj vystoupil Alex a sklonil se k okénku řidiče.
„Vážně nechcete jít na chvíli dál, kapitáne? Aspoň na kávu nebo tak?“
„Vod třetího infarktu kafe nepiju, nejsu sebevrah,“ zavrčel Pávek. „ A krom toho mám fůru práce. Pozdravujte paničku a držte se dál vod každý další mrtvoly, jasný? Chraň vás pánbů, jestli sem ještě jednou budu muset přijet! Pak vás z toho nevyseká ani Perry Mason!“
„Mejsn, kapitáne, čte se to Mejsn.“
„Dyť já vím, sakra! Tak na neshledanou, profesůrku!“

Čekala na něj v obýváku. Jen tak stála a usmívala se zvláštním vědoucím úsměvem, který vycházel odněkud zevnitř a na rtech se pouze zhmotnil. Alex si překvapeně uvědomil, že tohle už zažil. Onehdy v noci. Tentokrát ale necouvl. Sevřel ji v náručí a jednoduše řekl: „Miluju tě, Vando. Chtěla by sis mě vzít?“
„Chtěla,“ odpověděla stejně prostě. A bylo to.

Když o půl hodiny později sbírali své svršky, rozházené po celém pokoji, řekl Alex: „A to se ani nezeptáš, jak to, že mě pustili?“
Ale já to přece vím. Koneckonců jsem to sama zařídila.
„Proč by tě nepustili? Tys přece nic neudělal. Řekla jsem to kapitánovi nejmíň desetkrát.“
Zavrtěl hlavou nad její naivitou.
„Jenže dvacet lidí tvrdilo pravý opak . Prý jsem toho kluka zabil kvůli poškrábanému autu.“
„Nesmysl.“
„Jo. Ale oni měli tělo, mě a fůru očitých svědků, kteří vypověděli, že na mě narazili náhodou právě v momentě, kdy jsem zahrabával toho chudáka do mraveniště, abych zahladil stopy.“
„To jsou silné argumenty. Proč kapitán Pávek změnil názor?“
„Nebudeš mi věřit, ale nad ránem přišel na kriminálku ten chlap, co to udělal a sám se udal. Pávek nejdřív myslel, že je to nějaká bouda, ale ten člověk vylíčil všechny podrobnosti tak přesně, že ho okamžitě zatkli. Nejhorší je, že to byl táta toho kluka, prý už dál nemohl snášet, že zrovna on má retardované dítě. Incident s autem mu vnukl myšlenku, že by to mohl hodit na mě.“

Copak o to, myšlenku mu někdo vnukl, ale poškrábaný auťák to nebyl. Stála za tím žena, kterou dopoledne pohřbili na mýtině beze jména. Jenže tomu bys, milý Alexi, těžko uvěřil, stejně jako tomu, že k přiznání jsem Kájova otce donutila já . A nebylo to ani moc těžké.
„Dvakrát se na mě někdo pokusil hodit vraždu. Kolikrát za život se tohle člověku může přihodit, řekni? Myslím, že je čas, abych odsud odjel.“
„Myslím, že je čas, abys tu zůstal. Tedy, pokud pořád platí nabídka sňatku.“ Protože já odjet nemohu, ani kdybych chtěla. Teď jsem to já, kdo se musí starat o hnízdo.
„To víš, že platí. Budeš paní Králová, slibuji.“
Budu královna, opravila ho v duchu. Jsem královna.

O devět měsíců později porodila Vanda svou první dceru.
První z padesáti.
I na konci světa je občas třeba čerstvé krve.