Od oken táhne
tak jako v setměních, co zůstaly kdesi viset
s mihotavým světlem lampy

přicházejí a vyprazdňují se
jak drolí stěny do vychladlého čaje

„Prašom skalbyklo rakta“
ještě než seběhne schody
pro nohavice od zabláceného sněhu
rozcuchaná

přitékají a neumí odejít
a v prázdných sklenkách se leskne ticho
co bloudí a pak ukrajuje
chodbové strnule do naha
když trousí po kapkách kocovinu