Streetworker
Tessa 18.9.2011 | 21:27
Klára se usmívala, ale byl to hodně ztuhlý úsměv, spíš jen taková zdvořilostní grimasa. Co taky chcete dělat jiného, když vás v setmělé slepé uličce osloví chlap o hlavu větší a dvakrát těžší než vy?
Ječet nemělo smysl, protože kupy odpadků všude okolo a okna zatlučená prkny jasně vypovídaly o naprosté absenci jakýchkoliv místních obyvatel. Tedy alespoň těch dvounohých - potkanů a krys tu bylo dost, jenže ti by Kláře pomohli jen stěží.
Musel ji sledovat už od chvíle, kdy odbočila z rušné a jasně osvětlené ulice, ale ona se tolik soustředila na to, co chtěla, že jeho kroky prostě přeslechla.
"Promiňte, slečno, nevíte, kde tady bydlí Novákovi?“
Kristepane, taková pitomá otázka. Větší banalita ho fakt nemohla napadnout, pomyslela si Klára, - ale hlas má příjemný, hluboký a bručivý jako medvěd. Perfektní do dabingu nebo na čtení pohádek dětem.
Jenže medvědi zpravidla koušou a můžou člověka i zabít, o dětech ani nemluvě, připomněl jí ostrý hlásek v jejím podvědomí. Takže se ho koukej nějak rozumně zbavit, ať tě tu ráno nenajdou studenou.
„No… Novákovi?“ zakoktala Klára. „Myslím…“ rozhlédla se kolem, „ myslím, že támhle…číslo 25.“
„Děláte si srandu?“sledoval směr jejího pohledu, „tam by mohli bydlet leda houmlesáci. Novákovi, který hledám já, sou slušný lidi, ty by v takový barabizně rozhodně nežili.“
Tak jo, jedna nula pro tebe, vzdychla v duchu Klára. Dům číslo 25 jako jediný neměl zatlučená okna, neměl totiž žádná okna ani dveře, jen prázdné zející otvory ve fasádě, bez rámů a skel, což Klára ve tmě jaksi přehlédla.
„Víte co,“ řekla pevným hlasem, „ já nemám ani tušení, kde bydlí nějací Novákovi. Budete si je muset najít sám. Já totiž nejsem zdejší.“
„ A co tady teda děláš a ke všemu v noci a sama?“ přešel muž náhle k tykání.
Tohle blbě skončí. Blafuj nebo odsud nevyvázneš, přidal se hlásek v její hlavě.
„Mám rande,“ pokusila se bezstarostný tón. „ A můj přítel tu bude co nevidět. Je profesionální boxer,“ dodala vyzývavě, „ přeborník v těžké váze.“
Přece mu nebude říkat, že ten chcípák, se kterým tu má schůzku doopravdy,by nepřepral ani komára. Je fakt, že si mohli vybrat jiné místo, jenže Klára nechtěla. Byla na perníku teprve krátkou dobu a pořád měla pocit, že by ji při koupi dávky mohl vidět někdo známý a prásknout to rodičům.
A teď to má – ten parchant dealer nikde a ona bude ráda, když z tohohle dobrodružství vyvázne jenom se znásilněním. Protože o to chlápkovi nejspíš šlo, soudě podle toho, jak se nenápadně zkracovala vzdálenost mezi ním, Klárou a zdí, kterou měla za zády.
„Tak boxer říkáš – a přeborník k tomu…“výsměch v jeho hlase se nedal přeslechnout, „ to bysme si to spolu mohli rozdat, co říkáš?“
Dělala, že nepochopila a snažila se vyklouznout z pasti, do které ji tlačil. Byl ale rychlejší. Chňapl ji za ruku a bolestivě ji Kláře zkroutil za zády. Vykřikla, ale on se jenom zasmál.
„Možná bych ti měl něco ukázat - něco, cos zaručeně ještě neviděla. Tak poď, kočičko…“ strkal ji před sebou do míst, kam sporé světlo pouliční lampy nezasahovalo.
„Pusťte mě, nechte mě, slyšíte, můj přítel vás zabije, jestli se mě jenom dotknete!“ Snažila se mu vytrhnout, ale držel jí ruku jako ve svěráku. Ještě chvíli a některá kost praskne.
„Zabije? To těžko!“ srazil ji na zem.
Dopadla na něco měkkého a znovu vykřikla.
Bylo to lidské tělo, ještě teplé - a taky zkrvavené, jak si okamžitě uvědomila. Nasládlý kovový pach, který je obklopoval, se nedal zaměnit s ničím jiným. Rukou nahmátla něco tvrdého a , přestože v té tmě nic neviděla, věděla rázem, že je to nůž. Velký řeznický nůž, který trčel kolmo z nehybného těla.
Je to vrah, pomyslela si s hrůzou, ten se nespokojí jenom s tím, že mě znásilní. Ochromená děsem čekala, že se teď na ni vrhne, ale on jenom unaveně řekl:
„Tvůj takzvanej kámoš už nezabije nikoho, o to sem se postaral. A postarám se i o tebe. Už žádná další dávka – za to ti ručím.“
Otočil se a odešel.
Bylo to tak nepochopitelné, že se úlevou rozvzlykala. Zakrvácenýma rukama si utírala oči, ale slzy se z nich nezadržitelně řinuly jako z protržené hráze.
A nepřestaly - ani když uličku ozářily modré majáčky prvních policejních vozů.
Ječet nemělo smysl, protože kupy odpadků všude okolo a okna zatlučená prkny jasně vypovídaly o naprosté absenci jakýchkoliv místních obyvatel. Tedy alespoň těch dvounohých - potkanů a krys tu bylo dost, jenže ti by Kláře pomohli jen stěží.
Musel ji sledovat už od chvíle, kdy odbočila z rušné a jasně osvětlené ulice, ale ona se tolik soustředila na to, co chtěla, že jeho kroky prostě přeslechla.
"Promiňte, slečno, nevíte, kde tady bydlí Novákovi?“
Kristepane, taková pitomá otázka. Větší banalita ho fakt nemohla napadnout, pomyslela si Klára, - ale hlas má příjemný, hluboký a bručivý jako medvěd. Perfektní do dabingu nebo na čtení pohádek dětem.
Jenže medvědi zpravidla koušou a můžou člověka i zabít, o dětech ani nemluvě, připomněl jí ostrý hlásek v jejím podvědomí. Takže se ho koukej nějak rozumně zbavit, ať tě tu ráno nenajdou studenou.
„No… Novákovi?“ zakoktala Klára. „Myslím…“ rozhlédla se kolem, „ myslím, že támhle…číslo 25.“
„Děláte si srandu?“sledoval směr jejího pohledu, „tam by mohli bydlet leda houmlesáci. Novákovi, který hledám já, sou slušný lidi, ty by v takový barabizně rozhodně nežili.“
Tak jo, jedna nula pro tebe, vzdychla v duchu Klára. Dům číslo 25 jako jediný neměl zatlučená okna, neměl totiž žádná okna ani dveře, jen prázdné zející otvory ve fasádě, bez rámů a skel, což Klára ve tmě jaksi přehlédla.
„Víte co,“ řekla pevným hlasem, „ já nemám ani tušení, kde bydlí nějací Novákovi. Budete si je muset najít sám. Já totiž nejsem zdejší.“
„ A co tady teda děláš a ke všemu v noci a sama?“ přešel muž náhle k tykání.
Tohle blbě skončí. Blafuj nebo odsud nevyvázneš, přidal se hlásek v její hlavě.
„Mám rande,“ pokusila se bezstarostný tón. „ A můj přítel tu bude co nevidět. Je profesionální boxer,“ dodala vyzývavě, „ přeborník v těžké váze.“
Přece mu nebude říkat, že ten chcípák, se kterým tu má schůzku doopravdy,by nepřepral ani komára. Je fakt, že si mohli vybrat jiné místo, jenže Klára nechtěla. Byla na perníku teprve krátkou dobu a pořád měla pocit, že by ji při koupi dávky mohl vidět někdo známý a prásknout to rodičům.
A teď to má – ten parchant dealer nikde a ona bude ráda, když z tohohle dobrodružství vyvázne jenom se znásilněním. Protože o to chlápkovi nejspíš šlo, soudě podle toho, jak se nenápadně zkracovala vzdálenost mezi ním, Klárou a zdí, kterou měla za zády.
„Tak boxer říkáš – a přeborník k tomu…“výsměch v jeho hlase se nedal přeslechnout, „ to bysme si to spolu mohli rozdat, co říkáš?“
Dělala, že nepochopila a snažila se vyklouznout z pasti, do které ji tlačil. Byl ale rychlejší. Chňapl ji za ruku a bolestivě ji Kláře zkroutil za zády. Vykřikla, ale on se jenom zasmál.
„Možná bych ti měl něco ukázat - něco, cos zaručeně ještě neviděla. Tak poď, kočičko…“ strkal ji před sebou do míst, kam sporé světlo pouliční lampy nezasahovalo.
„Pusťte mě, nechte mě, slyšíte, můj přítel vás zabije, jestli se mě jenom dotknete!“ Snažila se mu vytrhnout, ale držel jí ruku jako ve svěráku. Ještě chvíli a některá kost praskne.
„Zabije? To těžko!“ srazil ji na zem.
Dopadla na něco měkkého a znovu vykřikla.
Bylo to lidské tělo, ještě teplé - a taky zkrvavené, jak si okamžitě uvědomila. Nasládlý kovový pach, který je obklopoval, se nedal zaměnit s ničím jiným. Rukou nahmátla něco tvrdého a , přestože v té tmě nic neviděla, věděla rázem, že je to nůž. Velký řeznický nůž, který trčel kolmo z nehybného těla.
Je to vrah, pomyslela si s hrůzou, ten se nespokojí jenom s tím, že mě znásilní. Ochromená děsem čekala, že se teď na ni vrhne, ale on jenom unaveně řekl:
„Tvůj takzvanej kámoš už nezabije nikoho, o to sem se postaral. A postarám se i o tebe. Už žádná další dávka – za to ti ručím.“
Otočil se a odešel.
Bylo to tak nepochopitelné, že se úlevou rozvzlykala. Zakrvácenýma rukama si utírala oči, ale slzy se z nich nezadržitelně řinuly jako z protržené hráze.
A nepřestaly - ani když uličku ozářily modré majáčky prvních policejních vozů.