Hlediště potemnělo a zazněly první takty předehry opery Kouzelná flétna.
Je začátek podzimu roku 1891. Právě zde před sto lety mělo premiéru toto poslední Mozartovo operní dílo. Náhoda?
Uvědomuje si vůbec někdo z nepříliš početného publika, že právě zde, v předměstském divadle s úrovní nesouměřitelnou s významnými evropskými operními scénami, zazněla poprvé slavná koloraturní árie Královny noci, pro mě nejsilnější místo této z nejhranějších Mozartových oper?

Byla to snad ona, Královna noci, jejíž tvář jsem se snad tisíckrát pokoušel najít v představách své fantazie, byla ona tou „kouzelnou flétnou“, která mě v tuto dobu přilákala opět do Vídně? Sem, do Theater an der Wien, kde právě v jedné z mála obsazených lóži sleduji zcela sám další premiéru z již nespočetných inscenací tohoto pohádkového díla. Nebo mě jen přemohla touha po krátkodobém vytržení z tvůrčí a pedagogické únavy spolu s úsměvnou nostalgií po světě hudby a divadla, jemuž jsem se vlastním rozhodnutím vzdálil?

Právě doznívá vstupní árie prince Tamina. Přidávám se k potlesku.
Možná jsem v této roli, na tomto jevišti v tomto ošumělém kostýmu právě já mohl prožívat příběh boje dobra se zlem, příběh vítězící lásky, zakomponovaný do pohádkové fantazie, tak blízké naší rodinné tradici.
Prý mám talent, říkali všichni, ano, asi mám. Dostalo se mi i hudebního vzdělání péčí dědečka, který sám byl vynikající zpěvák, herec a dramatik.
A přesto moje životní dráha má zcela jiný umělecký směr.
Úspěchy střídají neúspěchy, těch prvních je díkybohu víc. Je mi šestatřicet a mému dílu se konečně dostalo odborného ocenění i mimo rodnou Prahu.
Jsem ale šťastný a spokojený?

Smích obecenstva mě vrací zpět k ději. Na scéně se objevil ptáčník Papageno. Komická postava, ten kostým je ale snad příliš komediální, ne? A baryton? Poněkud drsný k tomuto partu. Publikum se ale baví.

****

Vydávají se na obtížnou cestu, Tamino a Papageno.
Na cestu za vysvobozením. Snad každý musíme projít podobnou cestou a cesta to bývá smutná. Je stále před námi a bez konce.
Nebo končí v mlze někde za vzdáleným břehem jezera, jako na tom mém plátně? Atmosféra utrpení, oceněná na výstavě právě tady, ve Vídni. Atmosféra, která obklopuje i tu krásnou, smutnou priceznu Paminu.
Právě nasazuje k stěžejní árii této role. Tklivá melodie, tklivá slova. Přímo model opuštěné dívky z mého nedávno dokončeného obrazu. Jen ten kostým…?
Tři rozevláté dámy vbíhají na scénu, aby mě vytrhly z úvah o paralele realit života a fantazie bájí, paralele obtížně vtěsnávané na plátno, byť sebevětších rozměrů. Tři dámy, škoda, že jich není pět, jako moje tety, zpěvačky a herečky. Tóniny jejich únavného švitoření z rodinných setkání v dětství se mi dosud v hudební paměti prolínají s nesmělým pianissimem mé matky.

Opona, potlesk, přestávka.
Zůstávám na svém místě. Netoužím vmísit se do hloučků nepříliš noblesního publika. Více mě láká prohlížet si chudou výzdobu téměř vyprázdněného hlediště s patinou nástěnných maleb. Nehodí se kritizovat, jen vyvolávají vzpomínku na výtvarné návrhy, které jsem předložil kdysi při stavbě Národního divadla. Dodnes s trpkostí vzpomínám na jejich neutěšený osud.

Druhé jednání.
Děj se vleče, ale Mistrova hudba udržuje v napětí. Recitativy s doprovodem cembala střídají volně dramatické pasáže, které znenadání oživuje komická scéna Papagena a Papageny.
Malé lidské štěstí, obyčejných, zdánlivě bezvýznamných tuláků, kteří v láskyplném usmíření vypočítávají, kolik budou mít spolu dětí.
Bezvýznamní?
Kdo je vůbec významný? Jsem snad já nějak významný? Asi ano, každý má někde své místo, je ale vratké a dočasné. Jako všechno. I jako ty děti?
Děti! Je to už šest let, co zemřel můj syn.
Děťátko. Bylo mu pět dní! Prý celková slabost.
Co je to slabost? Já jsem byl taky vždycky slabý a žiju…

****
Zvonkohra…
Měla by znít vesele, přinášet naději a úlevu podle libreta, které znám. Tak proč mně v této chvíli připomíná hlas docela jiných zvonků v akordech, napsaných jen v partituře všemocného mistra. Kouzelné zvonky, kouzelná flétna. Jak jednoduché. Jen je mít v tom životním šeru, dát alespoň pozlátko bídě, kterou jsem poznal i já, stejné bídě, která vedla moji ruku v detailech tváří všech postav, které jsem dosud maloval.

Konečně. Královna noci a její velká árie!
Proč mě vždycky tato postava fascinuje? Charisma zlé a přitom nešťastné ženy.
Jako bych ji hledával v temných zákoutích pražských uliček, kde jediná lampa symbolizuje dosud nevyhaslý život. Jako bych čekal, kdy vystoupí ze zamčených vrat, z vedlejší, ještě temnější uličky, překročí rám a vstoupí na můj obraz.
Nestalo se tak a nestane. Zůstane navždy v tajemném podsvětí, kam ji uvrhla láska, překonávající intriky temna. Jako protipól jasu moudrosti a dobra říše vládce Sarastra. Ten jeho výborně podaný basový part mě vrací zpět do reality a nejen divadelní.

Představení končí.
Měl bych jít pozdravit herce, prohodit několik slov o skvělých výkonech a přidat gratulaci k úspěchu. Dirigent je můj dávný přítel z Prahy, taky z umělecké rodiny. Vždycky mi říkal, že se jednou sejdem u divadla. No, tak alespoň v divadle.

Odmítl jsem pozvání na společnou oslavu premiéry a opustil budovu divadla, často až nekriticky legendárně zbožňovaného generacemi naší rodiny. Ano, tady býval ředitelem můj prastrýc Emil, Mozartův přítel, herec a známý vídeňský komik. V chladu podzimní noci se slabé svělo pouliční lampy lenivě prodíralo mlhou na divadelní plakát.
DER ZAUBERFLÖTE
Musik: Wolfgang Amadeus Mozart
Libreto: Emanuel Schikaneder

Před sto lety poprvé.
Co bude za sto let?
Objeví se ještě moje obrazy v některé z pražských výstavních síní?