Zápis z jednání literárního senátu, den první, 16.července 1933
Soudce seznámil s podstatou žalob týkajících se renegátství a podobných prohřešení obžalovaného a zájmem obhajoby o posmrtnou rehabilitaci jejího klienta, právě nyní, ve dnech smutného výročí jeho skonu.

Poté byl předvolán první svědek.

Soudce: Pane svědku, řekněte svoje jméno, původ a národnost. Vzhledem k neoficiálnosti projednávané kauzy stačí vaše iniciály.
Svědek: Jmenuji se Erich H. velkoobchodník, pocházím z města Písku a národnosti jsem německé.
Soudce: Řekněte nám, pane Erichu, kdy a kde jste se seznámil s obžalovaným a co o něm víte.
Svědek: S obžalovaným jsem se setkal poprvé v létě roku 1860, kdy přišel k nám do kvarty na píseckém gymnasiu. Neměl jsem ho rád. Špatně prospíval, a přesto, že pocházel z německé rodiny, přátelil se více s Čechy než s námi. Posměšně jsme mu přezívali Faust zkratkou jeho druhého křestního jména.
Soudce: Ta přezdívka měla nějaký význam?
Svědek: Byla to zkratka jeho druhého křestního jména.
Soudce: Děkuji. To bylo německé gymnasium?
Svědek: Ne, bohužel, ta škola byla česká, ale už dříve se prosadilo, že česky bylo vyučováno jen náboženství a čeština, ostatní předměty v němčině a maturitní vysvědčení byla vystavena rovněž v němčině
Soudce: Vaše kontakty skončily maturitou?
Svědek: Ano, v roce 1865. Od té doby jsem se s ním nesetkal, až asi po čtyřiceti letech v souvislosti s jistou politování hodnou událostí.
Soudce: Děkuji, pane svědku. Budete ještě jednou předvolán v průběhu dalšího jednání.

Poté byl předvolán další svědek, který prohlásil, že se nemá za co stydět, když se jmenuje František Josef Klička z vorařské vsi Jaroslavice, řádně koncesovaný vorařský vrátný české národnosti.



Soudce: Řekněte nám tedy, pane Františku Josefe, kdy a jak jste se setkal s obžalovaným.
Svědek: To bylo, vážený pane soudce, tenkrát na podzim v pětašedesátým roku na pasovským vazišti. Přišel za mnou mladíček, jestli bych ho svezl na pramenu z Pasova do Vídně. Bylo krátko před vyplutím, tak jsem ho vzal. Moc toho nenamluvil, seděl u kuchyně na slabáku, jako teda druhým voru, a študoval taliánskou a frankrajchskou řeč. Hodně si ale všímal břehů kolem a bylo znát, že má rád přírodu a taky jí rozumí.
Soudce: Řekl vám, jaký je důvod jeho cesty do Vídně?
Svědek: Jo, říkal, že tam bude študýrovat na doktora, jako jeho otec, ale nezdálo se, že by tím byl nějak nadšenej.
Soudce: Setkal jste se s ním ještě někdy jindy?
Svědek: To ne, ani jsem o něm nikdy neslyšel. Jeho jméno jsem si vzpomněl až teď, když jsem byl předvolán k tomuto soudu.

Po výpovědi svědka pana Františka Josefa bylo jednání přerušeno.

Zápis druhého dne jednání výše uvedeného soudu.
Soudce konstatoval, že svědek pan Kučera ze Žamberka se omluvil pro přílišnou vzdálenost do místa jednání a pracovní zaneprázdnění. Předvolán tedy další svědek a rovněž byl upozorněn, že nemusí uvádět své plné jméno.


Svědek: Vážený pane soudce, moje jméno není až tak neznámé, zvláště v okruhu vídeňských národnostních menšin. Jsem bývalý hlavní redaktor časopisu Wanderer, který vycházel až do roku 1873 ve Vídni. Jmenuji se Václav Nedoma. S osobou, která je zde nazývána, zřejmě omylem, jako obžalovaný, jsem se seznámil v roce 1872. Přijal jsem jej do redakce na základě přímluvy jistého doktora Eduarda A. ze Žamberka. Jevil se mi jako pozoruhodný člověk. Ve svých čtyřiadvaceti letech měl již za sebou dosti pohnutý život převážně poznamenaný nouzí. Ač rodem Němec, vyzařoval z něj přátelský vztah ke všemu českému, byť jeho první úspěšné literární pokusy byly v německém jazyce. I po vynuceném rozchodu po zastavení vydávání Wandereru náš kontakt úplně neskončil. Věděl jsem, že se mu podařilo získat místo na nově založené německé reálce v Plzni, i když neměl potřebné vzdělání pro učitelské povolání. Další tři roky trvalo, než po řadě studií a zkoušek obhájil aprobaci učitele, a pak, v roce 1881, získal titul profesora.
Veškerá obvinění vůči tomuto člověku považuji za absurdní a požaduji jeho plnou rehabilitaci

Výpověď Václava N. vyvolala u přítomných vesměs souhlasné reakce a soudce poděkoval za obšírnou výpověď a předvolal dalšího svědka.

Soudce: Mladý muži, uveďte svůj původ, národnost a alespoň iniciály svého jména.
Svědek: Jiří H., student, narozen v roce 1882 v Chrástu u Plzně, národnosti české.
Soudce: Kde a za jakých okolností jste poznal vyšetřovanou osobu?
Svědek: Pan profesor mě vyučoval francouzštinu na plzeňské reálce.
Soudce: To byla německá reálka, jak jste, jako Čech, vycházel s profesorem, který byl také Němec?
Svědek: Pan profesor mně ani jako Němec nepřipadal. Doučoval mě z jazyka francouzského i německého a jinak se mnou mluvil česky.
Soudce: Byly vám známy i literární aktivity pana profesora?
Svědek: Ano, všichni jsme věděli, že píše různé povídky do českých časopisů a vydal i několik románů... Dokonce po napsání románu o Češích, kteří šli za štěstím do Vídně, přivolal na sebe nevoli nadřízených. Říkalo se, že mu hrozí přeložení nebo dokonce suspendování, Ale našli se jiní vlivní lidé, kteří se ho zastali.
Soudce: Jaký byl tedy váš vzájemný vztah.
Svědek: Měl jsem ho rád, jako učitele i jako člověka.

Po výpovědi tohoto svědka bylo jednání odročeno do příštího dne.

Třetí den jednání, kdy se očekává vynesení rozsudku. Předvolán byl další svědek, který se na výzvu soudce ujal překvapivě souvislé výpovědi.

Moje jméno je Matthias R., když teda nemusím říkat celý jméno. Starousedlík z obce Rehberk v Šumavských horách, jak se po česky říká. Jsem teda německé národnosti.
(Přítomný překladatel doplnil, že Rehberk je dnes obec Srní.)
Toho člověka znám od jeho dětství. Jezdil k nám na Rehberk. Jeho teta tam měla v kamenným domě obchod s věcma pro virtšaft, teda hospodářství. Pak, jako velkej jezdil taky. Jeho bratr bydlel dole v Rejštejně. On sám byl na Rehberku hodně. Sedával v hospodě, nebo chodil s lidma po lese a poslouchal řeči o tom, co se kdy tady komu stalo. Teda, říkalo se, že pak o těch pádech píše do knih a do novin. Do českéjch. Lidi si ho tady vážili.
Soudce přerušil svědka otázkou, jakým jazykem dotyčný mluvil.
No, s českejma česky, s německejma německy. Tam u nás je to ganz. Každej rozumí každýmu.

Po ukončení této výpovědi, nechal soudce znovu předvolat pana Ericha H.

Soudce: Pane svědku, ve své první výpovědi jste uvedl, že jste se po několika desetiletích setkal s obžalovaným znovu a zmínil jste jistou událost. Můžete nám tu situaci blíže popsat?
Svědek: Ano, vážený pane soudce. To bylo v roce 1908 v Kašperských Horách. Několik let jsem tam už žil a provozoval svoji živnost. Patřil jsem mezi vážené občany německého národního společenství a byl také členem městské rady. Věděl jsem, že se ve městě vyskytuje i můj bývalý spolužák, ale žádné nové kontakty jsem s ním pochopitelně nenavázal. Při vzájemné řevnivosti mezi českým a německým obyvatelstvem, rozdmychávané tak zvanými českými vlastenci, vždy zastával nevhodně smířlivé stanovisko a stavěl se spíše na českou stranu. Tím jen potvrzoval, že stále setrvává na renegátství, kterým proslul již za studií. Bylo mi také známo, že píše jakési příběhy do různých českých plátků. Zřejmě se jednalo o překlady jeho původní německé tvorby, kterou se pokoušel pod pseudonymem Faustin marně uplatnit v renomovaných německých nakladatelstvích.
Soudce přerušil svědka výzvou, aby se vyjádřil k avizované události.
Svědek: Ano, bylo to v roce 1908, jak jsem zmínil. V Kašperských Horách došlo tehdy k masovému napadení německých občanů opilou českou mládeží.
Soudce: Pane svědku, ve vyšetřovacích protokolech byla tato událost kvalifikována jako pogrom tak zvaných buršáků na české obyvatelstvo.
Svědek: Ohrazuji se proti účelovému termínu pogrom. Skutečností je, že na obou stranách došlo ke zranění, což je vždy politování hodné. A právě po této události mě navštívil spolužák a jako radního města mě žádal o důsledné vyšetření a potrestání viníků, samozřejmě, podle jeho názoru, německých občanů...
Soudce: Jak jste na tu žádost reagoval?
Svědek: Vyhodil jsem ho. A co vím, krátce na to se odstěhoval někam do jižních Čech. Nevím, co s ním bylo dál, jen to, že žil na zámku, který byl po válce zkonfiskován panu Alfrédu Windischgrätzovi.

Soudce ukončil výslech svědka Ericha H. a nechal promítnout krátký filmový záznam z roku 1923. Byl to záznam pohřbu, který vypravila obec plzeňská za účasti významných představitelů literární veřejnosti osobě, jejíž osud a činnost byla tímto soudem projednávána.

Poté soudce vyzval přítomné, aby povstal,i a vynesl rozsudek:

Soud shledal, že obžalovaný, ač původem Němec, se vždy vlastenecky choval k této zemi, usiloval o přátelské a mírumilovné soužití jejích národů a navždy zůstane významným českým spisovatelem.