Toho zářijového odpoledne proudil od moře ještě vcelku teplý vítr, pohrával si s listy palem na promenádě a od ucha k uchu šeptal městem senzaci: Už jste slyšeli, co se tu stalo? No jakpak by ne! A kdo neslyšel, ten to četl. Nebo byl přímo u toho. Bylo i několik takových, kteří u toho nebyli, ale pro svých pár minut slávy tvrdili, že všechno viděli na vlastní oči. Pravda je, že město, ještě nedávno válkou vylidněné, žilo touhle senzací, jakkoli byla tragická, dýchalo vším tím vzrušením a sálo drby, které se začaly šířit. Na všech večírcích, ve všech salónech, pod všemi slunečníky na pláži se hovor vždy neomylně stočil k jedinému tématu.
Nejinak tomu bylo i nyní v této kavárně, kde se u stolků s výhledem na promenádu a zapadající slunce sešla naše různorodá společnost: starší manželský pár z Ameriky, dvojice anglických gentlemanů a dvě mladé Francouzky s extravagantními krátkými účesy. Jediné, co tyto lidi spojovalo, bylo místo, čas a téma hovoru. Zapomeňme pro tentokrát na slušné vychování, posaďme se tiše opodál a poslouchejme, o kom mluví…
„Čteš ten článek už posté,“ zadívala se žena upřeně na noviny, které se jako stěna tyčily mezi ní a jejím mužem. „Nepamatuji se, že by tě kdy něco takhle zajímalo.“
„Ale no tak, Luiso. Zemřel člověk.“
„Vždyť jsi tu ženskou sotva znal.“
„Byla to Američanka.“
„Z Ameriky ji vyhostili, tak jakápak Američanka?“
„To není pravda. Odešla sama, protože jsme ji my, Američani, nechápali. Ani její umění.“
„Pch. Umění. No hlavně, že našla pochopení pro to svoje umění v Evropě.“
„Luiso, trochu úcty. Ta žena tragicky zahynula nedaleko odtud.“
„Tragicky? Spíš skandálně. Skandálně žila, skandálně umřela.“
Muž složil noviny a odložil je na stůl. Napil se kávy, a jen poněkud hlasitější cinknutí šálku o podšálek prozradilo, že ztrácí se svou ženou trpělivost: „Luiso, kroť se! Je tě slyšet po celé místnosti.“

Luisu skutečně nebylo těžké přeslechnout. Poslední větu zasyčela tak pronikavě, že muži u sousedního stolu přerušili konverzaci a otočili se jejím směrem.
„Mluví o té…?“
„Určitě. Je to hrozné. Znal jste jí?“
„Jednou, to už je víc jak dvacet let, jsme byli se ženou na jejím vystoupení v Londýně. Tehdy ještě nebyla vůbec slavná.“
„Bylo to skutečně tak… netradiční, jak říkají?“
„Bylo to - jak to jen říct – jiné. Byla velmi mladá a půvabná. Já tenkrát víc koukal na její, ehm, no však mi rozumíte…“
„Křivky?“
„No ano, křivky,“ muži se zasmáli a na chvilku se věnovali svým šálkům s čajem.
„Ve skutečnosti umění vůbec nerozumím. Moje žena by vám řekla víc.“
„Viděl jste ten vůz, ve kterém se to stalo?“
„Ó ano! Nádherný automobil.“
„Loni vyhrál závod v Monze.“
„I v Lasarte. Skvělý vůz.“ Znovu se napil a odtušil: „Možná to bude znít staromódně, ale ženy do závodních vozů nepatří.“
„Této ženě byly automobily osudné.“
„Jak to myslíte?“
„Neslyšel jste o tom? Kdysi jí v automobilu zahynuly dvě děti.“
„To je zlé. Matky by neměly své děti přežívat.“
„No však ji to také tenkrát pořádně sebralo. Přestala pracovat. I na muže snad zanevřela.“
„To jako myslíte, že…“
„No ano, šušká se, že s jednou takovou odjela.“

Nyní už muž téměř šeptal a nakláněl se přes stůl ke svému společníkovi. Ten pohyb neušel mladé Francouzce, která seděla se svou přítelkyní opodál:
„Slyšelas?“
„Co?“
„Prý byla na ženské.“
„Ta mrtvá tanečnice? Tomu nevěřím. K čemu by pak měla všechny ty mladíky? Třeba toho blonďatého Rusa.“
„Myslíš toho básníka, co mu říkala můj blonďatý anděli? Víš, že to byl bigamista?“
„Biga… Co?“
„No bigamista. Ještě nebyli rozvedení a už si vzal jinou. On to byl prý hrozný opilec a hrubián. Všechno možné, jen ne anděl.“
„Asi si neměli co vyčítat. Já zase slyšela od Pierra, že těm mladíkům platila.“
„Myslíš jako za to…?“
„Za noc, kterou s ní strávili.“
„A Pierre taky…?“
„To těžko. Byl na večírku, který pořádala ve svém studiu. Byla tam spousta umělců. Básníci, herci… Četly se tam verše, gramofon hrál a ona tančila. Tlustá, funící stařena. Přesně takhle to Pierre řekl.“
Dívčí hihňání přerušil číšník: „Budou si slečny přát další limonádu?“
„Ne, děkujeme. Jen účet, prosím.“
Obzor potemněl a promenádu ozářily lampy pouličního osvětlení. Dívky se zvedly a pomalu vyšly před kavárnu. Z přístavu se ozývaly lodní sirény a někde nedaleko hrála hudba tanec zvaný Lindy Hop. Jedné z dívek sklouzl z ramen hedvábný šál. Vrátila ho na místo a letmým pohybem ho obtočila kolem krku.
„Nepůjdeme tančit?“

Hlavní hrdinkou je Isadora Duncan.

Jako první poslala správnou odpověď Tessa. Následovali hanele m, Marek, Hypnos a maaty. Gratulka všem.

Povídku tentokrát napsala Sendy.