Intremezzo pro klavír, dva hlasy a pantomimu
LitWeb 26.11.2012 | 19:56
Koncem července bývá ještě venku světlo do pozdních večerních hodin, ale zde, v tomto, až přepychově zařízeném pokoji, nastával soumrak. Soumrak života, očekávaný s bolestivou lítostí i se skrývanou úlevou.
Tři osoby oživovaly, či spíše měly oživovat ponurý prostor s předzvěstí konce jedné z nich. Muž, něco málo přes padesát let, dosud bohatých, tmavých vlasů a pěstěného plnovousu, umělec s duší sedláka. Žena, jen o málo mladší, štíhlé postavy a příjemné, hezké tváře, bývalá umělkyně s pověstí kurtizány. A tělo starce, bezvládně ležícího na široké posteli.
Žena stála u okna, zády do pokoje. Snad pro uklidnění pozorovala to rozkvetlé nicnedění v rozsáhlé zahradě kolem domu. Myslela na Paříž. Za několik dnů tam bude zahájena velkolepá výstava, iniciovaná a podporovaná cisařem Napoleonem III. Noviny nadšeně psaly o nových železnicích a lokomotivách, nebo o záhadných projížďkách v lodičkách na podzemních kanálech za svitu pochodní. A pak, budova nové pařížské opery. Kolik znala divadelních budov, v kolika z nich kdysi vystupovala v sopránových rolích soudobých oper!
V jednom z nejúspěšnějších operních děl, které se objevuje na repertoáru předních scén dodnes, dokonce spatřuje záměr komponisty dotknout se retrospektivy jejího vlastního života.
Něco, jako sten vycházející ze směru od postele, obrátilo její myšlenky zpět do pokoje. Kdy to skončí? Stihnou odjet včas do Paříže?
Tři osoby oživovaly, či spíše měly oživovat ponurý prostor s předzvěstí konce jedné z nich. Muž, něco málo přes padesát let, dosud bohatých, tmavých vlasů a pěstěného plnovousu, umělec s duší sedláka. Žena, jen o málo mladší, štíhlé postavy a příjemné, hezké tváře, bývalá umělkyně s pověstí kurtizány. A tělo starce, bezvládně ležícího na široké posteli.
Žena stála u okna, zády do pokoje. Snad pro uklidnění pozorovala to rozkvetlé nicnedění v rozsáhlé zahradě kolem domu. Myslela na Paříž. Za několik dnů tam bude zahájena velkolepá výstava, iniciovaná a podporovaná cisařem Napoleonem III. Noviny nadšeně psaly o nových železnicích a lokomotivách, nebo o záhadných projížďkách v lodičkách na podzemních kanálech za svitu pochodní. A pak, budova nové pařížské opery. Kolik znala divadelních budov, v kolika z nich kdysi vystupovala v sopránových rolích soudobých oper!
V jednom z nejúspěšnějších operních děl, které se objevuje na repertoáru předních scén dodnes, dokonce spatřuje záměr komponisty dotknout se retrospektivy jejího vlastního života.
Něco, jako sten vycházející ze směru od postele, obrátilo její myšlenky zpět do pokoje. Kdy to skončí? Stihnou odjet včas do Paříže?
***
Tmavovlasý muž, sedící u postele, sledoval pohublou, vrásčitou tvář ležícího starce. Každá z těch vrásek skrývá střípek mozaiky jejich, vzájemně se prolínajících životů. Příběhu, který začal kdysi při studiích na gymnaziu v provinčním italském městečku. Před více než čtyřiceti lety tam přišel, on, rodák z vesnické hospody s podlahou a stropem z hrubě tesaných trámů, kdy jediným jeho jměním byl talent a píle. Tehdy se ho ujal, tento nadšený amatérský hudebník, s jehož rodinou spojil celý svůj další život. Ty starcovy oči! Tolik připomínající něžné oči Margherity, dcery tohoto vzácného, moudrého a šlechetného muže. Margherita, první láska… Byly jim dopřány pouhé čtyři roky šťastného manželství, v jehož průběhu stačily zemřít i jejich dvě děti. Smrt je vše, co v životě máme. Nebo je ještě něco jiného? Otázka, která prolíná dramatickými zápletkami téměř všech jeho dél.
Na okně se pohnula záclona a přes tvář starce přelétl stín. Scéna posledního dějství v životní realitě.
Na okně se pohnula záclona a přes tvář starce přelétl stín. Scéna posledního dějství v životní realitě.
***
„Musíme tady být?“ položila žena zcela zbytečnou otázku. „Já ano!“ řekl důrazně muž a dodal: „Vždycky byl jako můj druhý otec.“
„Mě nikdy neměl rád“, pokračovala žena „a tobě taky neodpustil, že sis mě vzal“.
Znovu obrátila pohled do zahrady. Paříž. Jiný svět než tato naše Itálie, hospodářsky, morálně i politicky dosud zdevastovaná po rakousko-pruské válce. A naděje na změnu v nedohlednu.
Téměř nehybná ruka ležícího starce se lehce zachvěla. Muž se k němu naklonil a tiše řekl: „Signore Antonio…“ a stařec jedním prstem ukázal směrem ke klavíru, který vytvářel symbolickou dominantu tohoto ponurého pokoje. Muž beze slova vstal, zasedl ke klavíru a zavřel oči. Jakoby chtěl uniknout z míst, odkud odchází život, začal tiše a měkce hrát skladbu „Va pensiero“, sbor Židů z opery Nabucco.
Žena se obrátila zpět do pokoje. Hudba ji vrátila do reality, spíše do minulosti. Je to už pětadvacet let, kdy při premiéře této opery v La Scala zpívala hlavní roli. Právě tehdy se poprvé setkala s tímto mužem, který se po dlouholetém důvěrném přátelství stal jejím manželem. Zvolna prošla pokojem a zastavila se u lůžka. Pozorně se zadívala do tváře starce, kterého její manžel v dopisech nikdy neoslovil jinak než „drahý tcháne“.
Skladba dozněla a žena tiše, jakoby s pocitem úlevy řekla: „Zemřel“.
„Mě nikdy neměl rád“, pokračovala žena „a tobě taky neodpustil, že sis mě vzal“.
Znovu obrátila pohled do zahrady. Paříž. Jiný svět než tato naše Itálie, hospodářsky, morálně i politicky dosud zdevastovaná po rakousko-pruské válce. A naděje na změnu v nedohlednu.
Téměř nehybná ruka ležícího starce se lehce zachvěla. Muž se k němu naklonil a tiše řekl: „Signore Antonio…“ a stařec jedním prstem ukázal směrem ke klavíru, který vytvářel symbolickou dominantu tohoto ponurého pokoje. Muž beze slova vstal, zasedl ke klavíru a zavřel oči. Jakoby chtěl uniknout z míst, odkud odchází život, začal tiše a měkce hrát skladbu „Va pensiero“, sbor Židů z opery Nabucco.
Žena se obrátila zpět do pokoje. Hudba ji vrátila do reality, spíše do minulosti. Je to už pětadvacet let, kdy při premiéře této opery v La Scala zpívala hlavní roli. Právě tehdy se poprvé setkala s tímto mužem, který se po dlouholetém důvěrném přátelství stal jejím manželem. Zvolna prošla pokojem a zastavila se u lůžka. Pozorně se zadívala do tváře starce, kterého její manžel v dopisech nikdy neoslovil jinak než „drahý tcháne“.
Skladba dozněla a žena tiše, jakoby s pocitem úlevy řekla: „Zemřel“.
Pravidla soutěže: http://www.litweb.cz/news.php?readmore=149
*************************************************************************
Takže, milí moji LitWebáčci,
listopadovou tajenku uhodla jako jediná
maaty!
Gratuluji!
=o)
Protože hádala a uhodla ve druhém kole,
její odměna bude mít barvu stříbrnou. A protože
uhodla všechny tři hrdiny, budou ty stříbrňáky hned tři.
Vám ostatním prozradím, že ti tři v pokoji se jmenovali
Giuseppe Verdi
Giuseppina Strepponiová
a
Antonio Barezzi.
V listopadu vám hlavinky motal
(vskutku skvěle)
JC senior.
Bravo a děkujeme!
:+
listopadovou tajenku uhodla jako jediná
maaty!
Gratuluji!
=o)
Protože hádala a uhodla ve druhém kole,
její odměna bude mít barvu stříbrnou. A protože
uhodla všechny tři hrdiny, budou ty stříbrňáky hned tři.
Vám ostatním prozradím, že ti tři v pokoji se jmenovali
Giuseppe Verdi
Giuseppina Strepponiová
a
Antonio Barezzi.
V listopadu vám hlavinky motal
(vskutku skvěle)
JC senior.
Bravo a děkujeme!
:+