Sedím za stolem a přemýšlím. Uprostřed čtyř stěn. Za zavřeným oknem. Kolem vzduch, který dýchám už přes hodinu. Všechno nehybné. I já jsem statický jak pravidelné hrany nábytku. Přikovaný myšlenkami na židli.
Sháněli jsem s tátou školu, kam by mě přijali. Marně. Samá byrokracie. Papír na papír a potvrzení o přijetí formuláře. Otrávené upocené úřednice. Od dveří ke dveřím. Klepat, vysvětlovat, zůstat nepochopený. Po půl dni jsem si začal myslet, že potřebuji razítko i na to, abych se šel vychcat.
„Asi půjdeš makat.“, prohlásil táta s úsměvem. Nevěděl jsem, co si mám myslet.
Teď sedím ve ztuhlém pokoji a dribluji si v hlavě s míčem myšlenek. Uprostřed prostoru. Jako by se přesýpalo kamení.
Musím se donutit začít něco dělat. Utrhnout táhlý sopel myšlenek, které nemají smysl.Upřít mozek na to, co chci a potřebuji.
Do hor.
Slíbil jsem to borcům. Zima odešla. Příroda je probuzená. Začíná hýřit barvami léta. Nabízí se žádostivě jako žena na kraji čtyřicítky.
Do hor.
Protáhnout nohy, dát co proto achilovkám a vymést čerstvým vzduchem smog z plic. Hlavně však generálka na pokořením Hory.
Chvíli přecházím po pokoji. Otvírám skříně a vyšupuji šuplíky.
Někde jsem měl mapu. Člověk něco někam uklidí a pak to nemůže najít...
Tady.
Asi po půl hodině.
Třetí šuplík vpravo, pod hromadou papírů, které byly kdysi potřeba. Nejnebezpečnější ohnisko nepořádku je slabost nevyhodit věci, které by se „třeba mohly jednou hodit“.
Rozložil jsem mapu po stole. Srovnal k severu a trochu vyhladil na přehybech. Někde už se začíná trhat.
Autobusem. Pěšky dál. Přes hřeben. Můžu počítat dobrý sedmdesát. Ať si zamakáme. Jezdím prsty po malých tištěných cestičkách. Sčítám a odčítám vzdálenosti. Překročím přesně stou vrstevnici, když najdu řešení. A vlakem zpátky.
Ještě chvíli bloudím očima po mapě. Představuji si lesy, louky a potůčky a hledám dvě vhodná místa na přespání.
Vyhodili mě ze školy. Jsem příliš divoký a nebezpečný. Nehodím se do dnešního světa. Do mírného sladkého světa. Nehodlám ale přijmout, že bych se měl světu přizpůsobit. Nesouhlasím s dnešním světem a budu bojovat.
Už zase se babrám v parazitních myšlenkách. Soustřeď se!
Musím ještě připravit iniciaci do rituálů Hory.
Pokoříme Horu. To budiž našim nejhlubším protestem. Říkáme si Beránci. V tom pojmenování je vše. Beránci. Slabí, sladcí, hodní a milí. Říkáme si Beránci, aby nás to sralo. Abychom nerezignovali a nezačali být lhostejní. Nikdo z nás totiž beránek není a nebude!
Zákonné zklidňování chlapců nastupuje v půli osmé třídy. Na vrcholu puberty. S pár spolužáky jsme tenkrát založili rebelské hnutí. Chtěli jsme se nařízení vzepřít. Nešlo ani tolik o přesvědčení, jako spíš o potřebu protestu vůči čemukoli. Tehdy jsem ještě netušil, že mě zákon mine.
Byli jsme čtyři. Já, Vláďa, Honza a Peter. Sprejovali jsme na opuštěné zdi výkřiky nesouhlasu. Tiskli jsme tajné protipolitické letáky a tak. Zkrátka jsme byli drsní.
Pak ale přišla demagogie a vymývání mozků při hodinách výchovy k odpovědnosti. Všichni jsme obrátili o sto osmdesát. Byli jsem povolní k čemukoli.
Táta měl tehdy hodně práce, aby mě přemluvil. Musel zneužít pravomoci veřejného činitele, ale zklidňování mě nakonec minulo.
Moji tři kamarádi takové štěstí neměli. Ze dne na den. Tragická proměna. Aspoň já jsem ji jako takovou vnímal. Jejich podstata, jejich vnitřní mužné přesvědčení se zhroutilo do sebe. Začaly jim pocity méněcennosti a sebeobviňování. V podstatě irelevantní. Ale existují skutečnosti, které unikají našemu rozumu a chápání. Nevím jak a proč, ale přišli o cosi nenahraditelného. Podvědomě a hluboce to postrádali.
Naše vztahy ochladly. Kluci se stali tiššími, odtažitějšími a stáhli se do svých ulit. Na povrchu pokoj, klid a mír. Boj a pláč schovaný za neprůstřelným sklem uvnitř.
Byli kámoši, takže jsem je v tom nemohl a nechtěl nechat. Z mála, co jsem věděl o hormonech vyplývalo následující: Napumpovat je testosteronem, až jim poteče z uší a vrátit jim jejich divokost.
Pro posílení bojovnosti a probuzení agrese užívají testosteron vojáci a policisté. Nedělal jsem si iluze o krádeži v armádním skladu. Neubránil jsem se však, udělat si pár iluzí o krádeži na policii.
Šel jsem já a nakonec jsem přemluvil i Vláďu.
Náš bojový plán byl dětinský a zoufalý. Zoufale dětinský a dětinsky zoufalý. Tehdy mi tak ale ještě nepřipadal. Všechno byla hra. Hra bez pravidel.
Takže: Přijdeme na stanici, že jsem tatínkovi s obědem. Dostaneme se do skladu, sebereme testosteron a vypadneme.
Jednoduché.
Primitivní a neskutečně pitomé. Riskovali jsme.
Ale stalo se.
Já a Vladimír.
Vzali jsme si kastrůlky, takové ty nerezové na nošení oběda.
Skvělá zástěrka. Jediné maskování.
„Kampak jdete?“, vrátnici jsme se tedy nevyhnuli.
„Tatínkovi… neseme oběd.“, až příliš okázale jsem zakinklal rendlíčky. Myslím, že z dynamiky pohybu muselo být jasné, že jsou prázdné.
Ale asi jsme podezření nevzbudili. Nechápu, protože jsem byl nervózní jak svině a stejně tak jsem mluvil. Přiškrceně. Žaludek sevřený do svěráku. Prošli jsme však.
Po první konfrontaci se nám přece jen ulevilo. Žaludeční svěrák povolil o dvě otáčky. Přesunuli jsem se k nástěnné mapě budovy. Půdorysy všech podlaží.
„Tady,“ zapíchl Vláďa prst. Zazubili jsme se na sebe a spiklenecky mrkli
„Počkej na mě,“ vybídl Vláďa na konci schodů. Vykradl se sám do chodby.
Skryl jsem se za palmu a pozoroval, jak zmizel za rohem. Neviděl jsem na něj. Teprve pak mi vyprávěl, co se dělo.
Zaklepal na ordinaci, když předtím šel a koukal po dveřích hledaje ty správné.
„Dobrý den, přejete si?“, tak padesátiletá sestra.
„Já… jsem tady za tím… za tím panem doktorem,“ natahoval vyděšeně, „co píchá testosteron.“ Samozřejmě si předem nepromyslel, co bude mluvit.
„Počkej…“ Chtěla pomoct, probudil se v ní mateřský instinkt k tomu zmatenému klučinovi. Ale Vláďa nečekal.
„Haló?“
Utíkal. Polekán svým vyděšeným koktáním. Myslel, že je prozrazen.
„Počkej přece!“ Z matky se stal diktátor. Chlapec v plném úprku minul strážníka. Měl na patře hlídku.
„Stát!“
Rozběhl se za ním. Dusot se rozlehl sterilní chodbou. Mihli se za roh. Vláďa mrštně změnil směr. Policista nestačil. V plné rychlosti srazil doktora, co zamykal jakési dveře. Všelijaké nástroje a léky se vznesly a rozlétly po celé šířce chodby. Třeskot rozbíjených lahviček zněl trochu jako ohňostroj. Nástroje chřestily. Nerezový tácek mezi tím vším tančil tango. Vláďa proběhl kolem mě po schodech a zmizel.
„Doprdele kluk!“
Policista se vyhrabal na nohy a udělal ještě několik rychlých kroků. Aby vyhlédl na schodiště a zkontroloval si sám pro sebe, že toho už nedožene.
„Zatracená práce.“ Sjel mě nenávistným pohledem a já se tvářil, aby bylo co nejméně nápadné, že jsem chtěl být nenápadný.
„V pohodě?“ Nezúčastněně se obrátil na doktora, který se ještě sbíral ze země. Aniž čekal na odpověď, šel si stoupnout zpátky na svou vartu.
Doktor asi moc v pohodě nebyl. Dost otřesený od pohledu. Byl už postarší. S námahou zvedal rozházené léčivo. Byl roztěkaný a nesoustředěný. Po chvíli odešel houpavě a trhaně.
Vzrušeně jsem dýchal.
Před chviličkou kolem mě prolétl Vláďa, pak ta srážka a ještě dveře.
Policista srazil doktora dřív, než stihl dveře zamknout. Tajemné dveře.
Přišoural jsem se k nim. Rozhlížel jsem se, jestli nikdo nekouká. Pak jsem pootevřel, prosoukl se mezerou a zabouchl. Opřel jsem čelo. Prudce jsem vydechl a snažil se zpomalit rozbušený tep.
Za mnou se cosi pohnulo. Šramot a hluk. Otočil jsem jako štvaná zvěř. Kdo tu je?
Průvan.
Trochu jsem se uklidnil. Procházel jsem místnost. Očividně sklad. Regál za regálem. Testosterolin.
Horečně jsem začal vyhrabávat jednotlivá balení z krabic do kastrůlků. Maskování tam i zpátky.
Aby nebylo šťastných náhod v našem pochybném plánu málo, při odchodu jsem u dveří našel svazek klíčů. Urodil se nápad.
Zkoušel jsem je tak dlouho, dokud jeden nepadl do zámku. Odmotal jsem ho a schoval. Poté jsem ho používal už pravidelně. Zřejmě ho nikdo nepostrádal. Zámky nevyměnili.
Je mi stále do smíchu, když se vracím k našemu dětsky naivnímu plánu, který nepočítal vlastně s ničím. Ale který beze zbytky vyšel. Umožnil nám pravidelný přístup k testosteronu.
Půl osmé. To už jsem tak starý, že neudržím myšlenky? Zas jsem se zamyslel.
Dost ale!
Musím se chystat.
Večer na diskotéku.
Nechce se mi. Nemám na nic chuť. Jen někam zalézt a spát.
Vykoupat.
Oholit.
Navonět.
Deodorant.
Hadry.
Gel na vlasy.
Jako robot.
Bez přesvědčení se patlám vší tou drogérií a připadám si umělý jak margarín.
Nakonec vyráží do sychravého podvečera.
Mám na nohou černobílé lesklé boty. Moderní, okázale čisté boty. Dostávám nehoráznou chuť skočit do blátivé kaluže. Zašpinit tu strojenou upjatou parádu. Moje fasáda na mě visí jako špatně padnoucí brnění. Tak proč to pořád dělám?
Stále se snažím sám sebe přesvědčit, že je na balení holek něco mužného. Jenomže je to děsně povrchní žvást. Pravdy pramálo. Zvykl jsem si jen na pravidelný přísun endorfinů. Vysávám je z děvčat po litrech. Dávno s ničím z toho, co budu dnes večer dělat, nesouhlasím. Škoda, že život je plný toho, o čem jsme se rozhodli, že už to víckrát neuděláme.
S cvakáním ke mě doškobrtala nakopnutá konzerva od piva. Peter. Ruce v kapsách rozevlátě rozkročen hltal teniskami chodník.
„Zdar, ty vypadáš, jak Sněhurka, kam valíš?“
„Běž do prdele,“ odbil jsem ho za tu Sněhurku.
„Je roztomilé, jak mluvíš drsně a vypadáš u toho jako kremrole se šlehačkou.“
Vyzývavě jsem se rozkročil a zaujal bojové postavení. Pak mi došlo, že bych se umazal.
„Neser mě, víš, že ti kdykoli nakopu prdel.“
Peter se ušklíbl. Věděl, že dneska je moje mužná póza jen nepodařené divadlo. Věděli jsme to oba.
„A kam teda?“ zeptal se, protože odpověď už znal.
„Na diskotéku,“ dostal jsem ze sebe jako kdybych žvýkal pozpátku rohlík. Ani jsem k němu nezvedl oči. Borci mi tyhle moje noční radovánky hodně vyčítali. Hodně. Hodně.
Skoro jako dva životy. Indián a drsný chlap. A cukříček dvakrát do týdne.
Brousím očima chodník u Peterových ošoupaných bot. Vím, co si o mně myslí a myslíme si to oba. Nic neřekl, což bylo horší, než kdyby na mě vysypal kýbl slov. Dusil mě svým mlčením.
Po chvíli odešel tak, abych si to zapamatoval.
Měl jsem chuť ho zbít. Roztlouct mu ksicht jako přepravku nefunkčních žárovek. Nenáviděl jsem ho, protože jeho mlčení mi nastavilo zrcadlo. A máloco děsí víc, než nahá pravda o nás samých.
Kurva.
Nakopl jsem popelnici až se rozsypala po silnici. Pak jsem se rozběhl po zámkové dlažbě. Blátivými kalužemi. Nasrat na všechno ty nažehlené pentle. Jsou mi jen krunýřem zbabělce.