Hodil jsem starosti za hlavu. Jdou mimo. Jsem venku. Krosnu na zádech, nohy v pohorkách a před sebou sraz s ostatními Beránky. Myšlenky se mi rozletují jako mladé vlaštovky z hnízda. Je mi dobře.
„Zdravím,“ pošlu na uvítanou úsměv a mávnu v náznaku salutování.
Chlapci už na mě čekají. Dívají se vyčítavě. Zkontroluji čas. Ne nejdu příliš pozdě. Tři minuty. Tak proč ty pohledy?
Stojí proti mně jako zeď. A vlaštovky myšlenek se vrací pod ochranná křídla lebky. Rozlet skončil.
Nasadím pohled: What’s up?
Odmítavé ticho.
„Udělal jsem něco?“
Bez reakce.
„Co vás, doprdele, tak bere?“
„Tak podívej,“ povykročil Vláďa o krok, „pozval jsem kluky o něco dřív, abychom ještě prodebatovali něco, co se týká tebe. Jde o ty tvoje návštěvy diskoték a to okolo. Každý jsme už ti říkal aspoň desetkrát, abys s tím přestal. Je docela těžké, mít tě jako autoritu, pokud se nechováš tak, abychom k tobě mohli mít úctu. Ale abych to zkrátil. Jednoduše: Ode dneška s tím přestaneš!“
Zatmělo se mi před očima. On mi oznamuje vzpouru. S bezelstným výrazem.
„Sundej si boty!“
Shodil jsem krosnu na zem a vymanil se z pohorek.
Byli jsme jako sehraní. Lehkým krokem jsem si vyměnili místa tak, že oblouky, po kterých jsme šli, vytvořily kruh. Celou dobu jsme se sledovali. Byl to nacvičený rituál.
Ve chvíli, kdy jsme se nohou dotkl jeho první stopy v trávě, vycákl mi v hlavě džber adrenalinu. Aktivoval se bitevní mód. Prudce jsme se srazili vprostřed kruhu.
Přenesení váhy doprava. Páku na ruku. Vysmekl se a strhl mě sebou na zem. Ještě ve vzduchu jsme se trochu přetočili. Skončil jsem napůl pod ním. Odrazil jsem pár pokusů o škrcení. Bylo to vysilující. Jen jsem se bránil. Nohama jsem marně klouzal po trávě. Nešlo mi zapřít se a překulit.
Naštěstí se trochu přecenil. Vložil moc energie do výpadu. Stačilo správně ho usměrnit. Stáhl jsem ho pod sebe. Několikrát jsme se převalili. Zkoušel jsem útočit, ale Vladimír uhýbal mým výpadům jako zmije. Bránil se a šetřil síly. Začínal jsem toho mít dost. Přebral iniciativu. Ze škrcení jsem se dostal jsem s vypětím sil. Páka na ruku. Dostal se na mě a držel. Musel jsem kapitulovat. Zaklepal jsem.
Něco velkého v mé hlavě se propadlo. Poprvé po pěti letech jsem prohrál. Poprvé jsem nevstal ze země jako vítěz. Pět let budovaný útes vydřených úspěchů zmizel v propadlišti. Jedno zaklepání. Skoro jsem se rozbrečel a byl jsem k nepříčetnosti rozčilený. Jeden blbej boj.
Těžce jsem vstal. Oči zabodnuté do země. Musím přiznat jeho autoritu. Nenávidím autority. Vladimír mě ale porazil. Zaslouží si uznání a autoritu. Stálo mě neuvěřitelnou námahu přiznat to sám svým myšlenkám. Pak se mi ulevilo. Bylo to tak správné a spravedlivé.
Stáhl jsem si z krku řetěz vůdce a hodil jsem mu ho.
„Běž s tím do hajzlu, já nemám zájem vést,“ hodil mi řetěz zpátky, „seš nejlepší. Jen už pro všechno na světě přestaň s tím svým nezřízeným masírováním vlastního chtíče.“
Polil mě led. Jedno pokoření nestačilo. Mam skloněnou hlavou a tiše si lížu další ránu na egu. Vím, že má pravdu, víme to všichni. Jenže pokora není moje silná stránka. Jen nepřiznat chybu.
„Někdo má jednu holku, někdo jich má holt víc, když ho to baví, proč ne…“
„Píchals mi sestru!“
Aha, tak proto. Druhá mrazivá sprcha za poslední vteřiny.
Myšlenky se sypaly jako lavina. Každá z těch dívek, se kterou jsem strávil noc a zajímalo mě jediné, má minulost, budoucnost, přátele, rodinu, sny, touhy a naděje. A došlo mi, že nejde vytrhnout člověka z jeho historického kontextu a pak ho do něj zase nepoužitého vrátit.
Společný čas je pouto. Obohatíme se, nebo si ublížíme. A vytetujeme se sobě navzájem do paměti a do minulosti. Ať si to chceme připustit, nebo to odmítáme.
A já bych nedal dohromady ani jejich jména.
Doprdele.
Otočím se, aby neviděli moje slzy.
Doprdele.

* * *

Už sedíme ve vlaku. Překvapuje mě, že jsem neztratil nic ze své autority. Vytrousil jsem jen své vlastní přesvědčení o ní. Nechápu, že ke mně stále vzhlíží. Že jsem stále tím, kým jsem býval v jejich očích.
Zprvu jsem se těžce vtěsnával zpátky do své role. Mé ego je oteklé a oboulované. Ale nakonec už sedím na nepohodlné drncající sedačce zase já.
„Můžeš na chvíli?“
Ondra. Dostal na starost nováčka. Adam je s námi na výpravě poprvé. Zřejmě je potřeba uvést některé souvislosti na pravou míru.
Rozhovor i se závěrečným odůvodnění proběhne mlčky. Ondra mi postupně ukazuje obsah Adamovi krosny. Šampón. Deodorant. Sprej do bot. Držím jazyk za zuby, protože jen to mi umožní udržet nervy na uzdě. Trpím výbuchy agrese a na některé podněty jsem zvlášť citlivý.
Jednou jsem doma rozbil televizi. Židlí.
Sedí spolu zamilovaný pár v kině. Tulí se k sobě, když ona najednou znechuceně ucukne. V jejích očích je odsouzení. Odsouzení člověka, jako by nebyl člověkem. Následuje šťavnatá scéna na nechutně zapocené podpaží. Páchne až na diváka. Naštěstí existuje řešení: Náš deodorant!
Vždyť člověka jeho živočišná podstata naprosto kompromituje a ponižuje. Je poznat tvá tělesnost? Pak se tvá lidská hodnota blíží k nule! Hlavou mi proletěly všechny ty nashromážděné snímky z reklam na kosmetiku. Jedna jako druhá ponižuje lidskou animální podstatu. Jsem dennodenně masírování poselství nové éry. Přichází nadčlověk, který v sobě popře všechno zvířecí.
Moje bezmoc skřípnutá mezi obrovskými mlýnskými kameny masmédií ve mně probudila nekontrolovaný odpor. A rozbil jsem televizi. Židlí. Od té doby mě pohled na veškerou kosmetiku dráždí jako rudý kus hadru.
Stálo mě kopec sebeovládání jen tiše vzít jednu nádobku po druhé a vyházet je rytmicky a mechanicky z okna. Pak jsem se roboticky upjatý sebekázní přesunul zpátky na své místo a vypnul mozek sledováním míjející krajiny. Ondra mu to vysvětlil.
Sedím a pozoruji stíny obrazů tam za sklem. Myšlení se mi opět propadá. Ze srdce opovrhují kosmetikou. Nesouhlasím s přehlížením naší tělesné podstaty. O to víc jsem teď znovu usvědčován ze svých diskotékových orgií v koupelně. Šampón. Kondicionér. Antiperspirant. V myšlenkách se opět patlám vším tím ponižujícím svinstvem a je mi ze sebe sama zle. Proč tak často děláme to, čím opovrhujeme nejvíce?
Vystoupili jsme z vlaku na zapadlém vesnickém nádraží. Na zádech krosny a ruce v kapsách. Díváme se po sobě a soumrak odbarvuje oblohu do oranžova. Počkám, než má svět přesně takovou barvu jako nostalgie a pak zavelím k pochodu.
Netrvalo dlouho a setmělo se. Naše čelovky jako světelné meče rozkrajují zhoustlé stíny a vykrajují v nich cestu.
Rozdělání ohně je otázkou pár okamžiků. Tupý nůž není nůž a ostrý je lepší než sekera. Nabrousit si nůž je jedna z prvních věcí, kterou se novopečený Beránek musí naučit.
Pohled do plamenů mě rozehřívá, až nakonec prudce vstanu a vztyčenou rukou useknu zapředené hovory. V tichu nechám ještě chvíli vyznít praskot hořících polen. Pak začnu mluvit.
„Přišli jsme tamtou cestou a kdo se po ní chce vrátit, ať tak učiní. Máte svobodu. Za hodinu jede poslední vlak. Kdo má strach ze strachu nebo z bolesti, ať se sebere a jde. Nikoho nenutím zde být. Ale chci aby bylo jasné, že vydat se pokořit Horu je a musí být každého osobní, vnitřně opravdové, rozhodnutí. Proto nechci slyšet už žádné slovo protestu. Nesouhlas projev teď. Buď odejdi, nebo zůstaň!
Hora. Co je to Hora? Hora je hora. Ale je i víc. Je to symbol. Symbol všeho mužného, tvrdého a nezlomného. Hora je odhodlání, boj a nebezpečí. Teprve pokořením Hory najdeš sebe samého a své srdce muže. Nejde o sportovní výkon. Hora není jen horolezeckou
výzvou. Hora je víc. Pokořit Horu může jen opravdový muž. Muž, který pak na vrcholu najde své mužství a pochopí čím ve světě je a čím má být.
Hora je odhodlání. Tisíckrát se budeš chtít vrátit. Bolest bude tvá všudypřítomná společnice. Každý krok se ti zařízne až do krve, ale ty musíš vytrvat. Vytrvat ve svém odhodlání a vyjít sám ze sebe. Od úpatí až k vrcholu se tedy půjde boso. Každé zrnko štěrku, kterým Hora je musíš zvážit a teprve zrnko po zrnku Horu pokořit.
Hora je boj. Boj s mrazem a živlem vody. Boj s vlastním strachem. Boj proti celému tvému tělu, které zoufale křičí: NE! Přeplavat ledové jezero není jen otázkou otužilosti. Je to rozhodnutí pro bolest, která je zbytečná. Není problém jezero obejít a je to dokonce rychlejší. Je to boj, ve kterém jde zvítězit jen železnou vůlí. Vůlí, která neustoupí žádné bolesti, žádným emocím, ani žádnému rozumovému argumentu. Teprve tehdy, když jsou jeho rozhodnutí upevněna takovouto vůlí, stává se z chlapce muž.
Hora je nebezpečí. Představuje tedy to, co muž potřebuje jako vzduch k dýchání. Bez nebezpečí muž hořkne a hřbet se mu ohýbá. Až zbude jen troska schoulená v gauči před televizí, kde se schovává před sebou samým. Protože jen nebezpečí smrti dává životu chuť, která přesahuje všechny chutě. Život na břitu nebezpečí znamená pro muž víc než cokoli, čeho by kdy mohl dosáhnout. A žádné uspokojení není tak velké, aby překonalo tuto základní touhu muže. Prožít nebezpečí. Poslední úsek – kolmá skalní stěna se tedy poleze bez jištění, bez opory, bez přítele. Budeš jen ty, Hora a tvůj strach.
Kdo se vzdá, bude toho litovat do smrti. Kdo vytrvá, nezalituje navždy.“
Než jsem si lehl, musel jsem být nějaký čas sám. Něco mě pudilo do lesa. Stojím opřený o strom a marně se snažím nahmátnou cosi jako obrovskou Myšlenku všude kolem. Ve slovech, která jsem řekl u ohně, chybělo něco zásadního. Dříve jsem to neviděl, ale když jsem před chvílí odhaloval mužské srdce, připadala mi moje slova najednou strašně prázdná. Jako bych byl jen hlučící zvon. Několik dní jsem hledal správné obraty a výrazy, abych vystihl podstatu mužství a mystiku Hory. Všechno jsem pochopil, všechno jsem řekl a přece ta obrovská a neuchopitelná Myšlenka všude kolem je mnohokrát víc než všechna moje moudrost.
Tiše a v naprosté bezbrannosti se snažím nahlédnout alespoň letmo do té Myšlenky, ale ona se jen usmívá. Neskutečně blízko a nedosažitelně vzdálená.
Pichlavý štěrk mi kamenuje bosé nohy. Na patách se objevují šrámy času. Krvavé až k umlčení. Běžíme a závodíme spolu. Já a moje bolest. Smyslná stařena s tělem mladé dívky. Rudá a vrásčitá. Z bezzubých úst se jí hrne hnilobný dech a já se dusím. Zírám pevně dopředu a snažím se ignorovat, jak krouží kolem. Meluzína oblečená do jater alkoholika. Umřel bych strachem při každém dalším kroku, ale nesmím si ho připustit. Pokořím Horu. Ještě jeden krok. A ještě jeden.
Stopa pravé nohy krvácí. Z prolákliny po celém chodidle. Břidličný střep jím projel jako plastelínou. Musím zrychlit, aby se pot smísil se sestrou krví v bublavém incestu. Opřu se o bolest. Svého jediného souputníka.
O neprostupnou bariéru sveřepého odhodlání se odrážejí zprávy ze světa. Kolem voní kleč, šumí horský potok, slavík šveholí. Já krvácím. Zuby pevně zpečetěné bolestí. Vytrvat. Vytrvat. Vytrvat.
Vyrvat se ze světa prostřednosti a dojít k cíli.
Dobíhám na sráz. Jako na vysněný horizont života. Dole šumí ledové jezero. Vlny se tříští o skaliska jako životní plány. Stávám se jedinou myšlenkou, která mi zůstala. Pokořit Horu. A vrhám se dolů jako ta myšlenka. Svoboda mě obteče. Svěží vzduch a stav beztíže.
Proťal jsem hladinu a mrazem se mi zastavilo srdce. Čas se zpomalil, jako mrznoucí voda. Neskutečně pomalu teču mezi bublinami zpět ke slunci. Sípavě si naplním chladem zteřelé plíce vzduchem. Snažím se plavat, ale přimrzám k modrým záplavám vln. Lepí se na mě drobné krystalky řezavé zimy. Tuhnu a voda obrušuje mé odhodlání jako smirkový papír.
Utopíš se pro své velké cíle, protestuje malý průměrný život, a já bych si smrt skoro přál. Krouží kolem v overalu z pěnících se vod. Je přísná pragmatická a nebolí víc než ticho.
Ještě jedno tempo. Jako přístavní dělník. Mám dlaně plné mozolů. Loupou se a znovu narůstají s každým dalším proboleným pohybem.
Demaskovaná smrt je najednou chůvou. Má na sobě pletený svetr z modré vlny a přivíjí mě ke svému mohutnému poprsí. Umíš si moc hezky hrát na rytíře, maličký.
Tempo a ještě jedno. Zkřehlé jako nahá pomněnka.
Břeh. Prsty se mi svíjejí po oblých balvanech a kloužou. Ztratil jsem v dlaních cit a Hora se mi dunivě vysmívá.
Vidím ji před sebou. Ztepilá a žádoucí. Musím ji tedy pokořit, aby si konečně připustila svůj věk. Žena v letech. Já – muž!
Zablesklo se. Jiskry statické elektřiny se sypou po skalní stěně dolů, sténají a vyčítají. Neprojdeš!
Nohy krvavě rozedřené a roztřesené námahou. Mráz zažraný pod kůží. Vítr, který nese chlad. Ale moje srdce buší tomu všemu navzdory. Jsem socha z kamene. Jsem muž.
A vydávám se na poslední úsek poutě za sebou samým. Za pokořením Hory.
Bořím zkamenělé prsty do sněhu napadaného na skalních výčnělcích. Chladím žár rozedraných nohou o chladivou žulu. Jistícím lanem je mi nezlomná touha.
Našlapuji s lehkostí jako Golem uhnětený z lidských končetin. Horolezecká stěna do nebe. Potůčky hodin se slévají v obrovský vodopád a já stoupám s tak soustředěnou samozřejmostí, s jakou se chodí do kostela.
Vidím svůj život stokrát a tisíckrát viset jen na rukou po celém skalním masivu. Jako vánoční ozdoby. Šplhám. Srdce začíná supět únavou a poskakuje asynchronně v hrudi. Vydechl bych, ale nejdřív za převisem. Svaly pálí, dlaně se rosí studeným potem.
Páteří mi projel záblesk děsu. Spadnu. Roztřásám se vyčerpáním. Hrůzou. Už jen pár chytů a odpočinu na římse. Ale každý další je těžší než balvan a drtí jako špatné svědomí.
Bože. Noha. Smekla se. Visím na prstech a marně komíhám lýtky horským vzduchem. Hora se mi vysmívá. Ruce natažené na skřipci gravitace praskají. Ujíždějí. Trhají se. Padám.
V němém zoufalství se chytám výkřiků pádem roztrženého hrdla. Pozadu ubíhám do temnoty. Jen marně vztahuji ruce ke kazatelsky vztyčenému prstu Hory. Balvany a čas se do mě zaboří a bude konec…
Probudil jsem se. Tichý stan a šumění lesa kolem. Jen v mé hlavě tepou střepy roztříštěného snu jako parní buchary kováren. Srdce se mi obalilo studenou skořepinou úzkosti. Takové, jaká přichází, jen v doprovodu řezavých pochybností o tom, co jsme považovali za smysl našeho života. Co když nezvládnu pokořit Horu?
Musím ven.
V ledové vzduchu podzimního časného rána budu z bolesti stavět naději.
Kyselina mléčná se mi nalévá do svalů z každým dalším klikem. Pálí a přetavuje železo touhy v naději.
Až už se nezvednu na rukách. Jen s námahou se vyškrábu na nohy. Abych vrhl své rozpálené tělo do mrazivé potoka. Další záplava bolesti. Protože jen z bolesti může vyrůst něco velkého.
Až nakonec bolest očistí mou mysl. Přichází prozření. Je to víc než nápad. O hodně bolesti víc než nápad.
Jen něco málo suchého oblečení na sebe nasoukám. Zahřeji se pohybem. V přítmí vycházející slunce sbírám klestí i větší větve. Pod rukama se mi prozření naplňuje a zhmotňuje. Vytvářím budoucnost a jsem její pán.
Rostoucí plameny mi bičovaly oči a s ohněm narůstalo i mé uspokojení.
Kůže mi žhnula odletujícími jiskrami.
Slyšel jsem praskot suchého dřeva.
Sál jsem pach pálící se gumy.
Na jazyku vyprahlo.
Blízko do extáze. Klekl jsem si, rozepjal ruce a opájel se. Pokořím Horu.
„Seš magor?!!!“
Zápach hořících podrážek probudil mužstvo. Všechno pak proběhlo tak rychle, že jsem ani nestačil sledovat. Teď sedím ve vlaku a jen zpětně si přehrávám v hlavě film. Ve čtyři ráno, kdy mě probudil děsivý sen o nezdolané Hoře, mi můj následující postup přišel přesně logický. Teď s chladnou hlavou mám pochybnosti…
Jen zoufalství a nevyhnutelnost vybičuje člověka k maximálnímu výkonu. Horu nepokoří jen jakýsi pokus typu: V nejhorším příště. Musí to být naprosto věrné rozhodnutí. Buď si nepřipustit možnost vzdát to a vrátit se, nebo tuto možnost nemít. Což je snazší na sebekázeň. Rozhodl jsem tedy za všechny. Nevratně.
Zapálil jsem oheň. Sesbíral jsem všechny naše boty a naházel je na hranici. Tráva byla olezlá jinovatkou a nikdo by si asi nevybral jít po ní boso. Kdyby nemusel. Vnímal jsem obětovanou hodnotu bolesti. Plameny se propalovaly podrážkami bot a ploskami nohou jako mráz. Nic člověka neosvobodí víc, než nevyhnutelnost.
Borci se probudili a ještě v rozespalosti měli strávit scenérii jako z náboženského hororu. Na malé mýtince, nedaleko les, hoří obrovská vatra. Na ní planou drahé a kvalitní pohorky. A šílený kněz posedlý ďáblem vzývá ducha ohně.
Magor.
Podle kazuistického práva jsem byl spravedlivě odsouzen. Nikoho nezajímal důvod, proč jsem to udělal. Magor. Mlčky mě opustili a odsoudili k doživotnímu vyhnanství v mém vlastním světě. Magor.
A možná že jsem opravdu magor. Tohle jsem přehnal.
Seděl jsem už asi hodinu sám na paloučku a hořící hromada pomalu pohasínala. Balancoval jsem na žiletce dvou variant. Pak zvítězila ta neliberální. Svlékl jsem se do kraťasů, shrnul všechny své věci na hromadu a plnou náruč jsem přiložil na oheň. Nechal jsem si jen nůž. Přepásal jsem se, otočil k ohni zády a vyrazil. Svobodný jako nikdy doposud. A taky mi nikdy nebyla taková zima a nezažil jsem takový hlad.
Sedím v prázdném kupé. Topím si naplno a stále se třesu. Člověk se osvobozuje, když se zříká věcí. Ale odtud potud. Teoreticky bych byl nejsvobodnější, kdybych se vrhl po hlavě ze srázu, to už by mě nevázalo nic, ani gravitace. Jenže...
Nohy mám od prachu a zaschlé krve. Posledních pár stovek metrů jsem na vlak dobíhal. Po štěrkové cestě. Že bych nestihl vlak by mě tolik netrápilo. Za hodinu pojede další. Ale jdou po mě.
Nebo trpím stihomamem. A jsem totální magor. Paranoidní totální magor.
Dal bych ale stejně ruku do ohně, že mě sledují. Ruku do ohně? To není šťastné úsloví po včerejšku, když jsem dal do ohně vlastně všechno a pak jsem v noci v horách málem umrzl.
Instinkty mám za posledních pár desítek hodin napjaté jak struny na houslích. Dva muži v černých přesně padnoucích kvádrech s brýlemi nejdou v mým šlépějích náhodou. Ani si nemyslím, že podle obleků tak seriózní a solidní pánové budou dobíhat vlak víc než půl kilometru. Takže jsem usoudil, že dobíhali spíše mě.
Zřejmě jsme si na sebe poštval tajné jen proto, že mi nedochází základní souvislosti. Aniž si chci fandit, vypadám jako pravěký lovec mamutů. Zarostlý, špinavý, bosý, do půl těla a s nožem za pasem. Jaký kontrast, proti učesanému, upravenému a navoněnému dnešku. Přílišná rebelie. Jako pěst na oko. A asi i nějakou tu pěst na oko utržím. Tenhle víkend jsem to vážně přehnal. Už to dál nejde. Napětí mezi mnou a Horou už je dále neúnosné. Jestli ho nerozseknu, bude mě stát život. Buď já, nebo ona. Příští víkend naostro.
Teplo z radiátoru už konečně seškrabalo mráz z mých údů a dostalo se i pod kůži. Vlak drncá, kolébá a já se nechávám unést. Usínám…
„Mohu vidět vaše jízdní doklady?“
Po kouscích střádám myšlenky rozsypané spánkem po celém kupé. Jízdní doklady. Nemám, samozřejmě. Krom toho, že jsem vlak dobíhal se dvěma tajnými v patách, jsem včera spálil i peněženku s penězi a všemi doklady. Protože s nimi prostě nesouhlasím. Jsem, kdo jsem bez ohledu na kusy papíru a plastu, bez ohledu na tituly před a za jménem bez ohledu na jméno, bez ohledu na rodiče, bez ohledu na cokoli. Jsem, kdo jsem.
Pokud se člověk přizpůsobí světu, naučí se konvencím v chování. Naučí se znát svoje limity. Naučí se, co se patří a co se nepatří. Po včerejšku mi nezbylo nic krom těchto naučených formulí a balíčků chování. Během dnešní noci jsem ve svých myšlenkách spálil i je, abych se alespoň něčím zahřál a neumrzl.
Mám hlavu dokonale vyprázdněnou od všech struktur a zachovám se tak, jak to považuji za správné já.
Vyskočil jsem oknem. Náraz na sklo byl tvrdší, než jsem očekával, bylo dvojité. Vnímal jsem, jak letím vzduchem uprostřed vodopádu střepu a tvrdý náraz. Sebral jsem se na nohy a zhodnotil, že zvládnu jít. Podle slunce jsem určil směr a vyrazil. Bolest a mráz je naštěstí jen pocit, který se dá nevnímat.