Je ráno. Do zpěněných vod paměti postupně střádám zbytky včerejška. Večer rozmyšlené myšlenky se v chomáčích špaget povalují po polštáři a po peřině. Jsou předžvýkané a natrávené.
Stavím si z nich jako z dětských kostek komín. Do díry, kterou mi do hlavy vystřelila brokovnice spaní.
Komín spadne a já nadávám. Ještě jednou seberu trochu trpělivosti a znovu stavím. Konečně.
Včera večer jsem potkal úřední dopis, který mi oficiálně ukončil studium. Jsem tedy nestudující a dnes se hlásím na úřadu práce. Proto budík v 7:00.
Jsem jakýsi necitlivý k podnětům z vnějšku. A není to ránem. Celý víkend mě tvrdě otužil. Mám hroší kůži.
Jdu ulicí a míjím davy lidí, kteří jsou mi ukradenější ještě o kousek víc než, co měla včera k obědu moje sestra. Žádnou totiž nemám. Proplétám se mezi nimi a mohli by tak stejně dobře být dopravními kužely. Jediné, co pro mě znamenají, je, že zavazí.
Ale cítím nutkavou potřebu stále se otáčet. Pronásleduje mě jakýsi stín. Stínová osobnost. Moje nevědomí, jak by řekl Jung?
Náboženský démon?
Opět se na mě nalepila tajná policie?
Nebo jsem paranoidní a není to stín jen stihomam.
V osm, to je za 13 minut, mi začíná TPP, test pracovních předpokladů. Jedna z mála věcí dnešní společnosti, která mi dává smysl. Každý nezaměstnaný při své evidenci na úřadu práce absolvuje tento test a jeho výsledky jsou počítačově zpracovány, což umožňuje efektivně a rychle najít pro každého práci, která odpovídá jeho schopnostem.
Naštěstí se můžu identifikovat libovolným dokladem totožnosti. Řidičský průkaz jsem neměl na výpravě sebou a tedy jsem ho jako jediný nespálil. Hned po skončení testu musím zajít na město a vyřešit tam všechny slizké papírové záležitosti. Nebo přesněji papírové záležitosti se slizkými úředníky. Kdybych byl jen o trochu větší rebel, vůbec bych si doklady vystavit nenechal. Ale teď na sebe nějaký čas potřebuji neupozorňovat. Než se vody ustálí. Nebudu zbytečně riskovat, neboť jde o mnohem více než jenom o moji bezpečnost. Musím pokořit Horu!
„Tépépé?“
„Hned proti schodům.“
Děkuji? Ne neděkuji. Je to její práce a navíc nemám chuť někomu děkovat.
Místnost je téměř plná. Usedám k poslednímu volnému počítači a snažím se vnímat svět kolem sebe co nejpovrchněji. Abych nezešílel zlostí. Samí vykastrovaní buzíci. Malí, přihrbení. Jejich roztěkaná očka bloudí po obrazovce a jediná jejich čest je pokora z pocitu méněcennosti.
Typický výkvět dnešní společnosti. Stádové ovce, u kterých nezáleží na věku. Jsou impotentní fyzicky i psychicky. Stáří jenom mění jejich barvu. Otroci obrazovek, dělníci práce a galejníci zkostnatělé byrokracie. Muži jsou vyhynulý druh.
Ženy jsou v místnosti v menšině, ale snaží se tvářit, že tu nejsou vůbec. K smrti se stydí za to, co z mužnosti zbylo těm tu a všem ostatním.
Je mi zle. Klíčí ve mně děsivý hněv.
„Můžete začít.“
Hlas bez emocí, nemastný, neslaný, nechutný. Člověk bez člověka, loutka a figura, které zbylo něco z mentálních funkcí. Nechalo se to žít a dělat stále dokola totéž. Skoro se bojím dívat se do obrazovky, abych také neztratil duši. Primitivní národy věřily, že člověk ztratí duši, jestliže ho někdo zobrazí. Dnes lidi věší na internet sami sebe v takové míře, že radši přestali věřit na duši. Aby si nemuseli přiznat, že už jí svou chtivou tlamou dávno pozřel démonický moloch informací…
Soustřeď se!
Zírám do testu a klikám odpovědi. A. B. A. C. B. D. D. C.
Hodiny tikají neuroticky stejnoměrně do rytmu času. Tik tak. Tik tak. Tik tak.
A.
Tik tak. Tik tak. Tik tak.
B.
Tik tak.
C.
Rozhlédnu se kolem a vidím plejádu slabošsky zarputilých výrazů. S myší v ruce bojují svůj boj. O život plošší a prázdnější než nepopsaný list papíru. Klik. Klik. Klik.
Jsem jako ztroskotanec uprostřed moře ostrých pichlavých zvuků. Tik klik klik klik tak klik tik tak…
„Směl bych Vám s něčím poradit?“
Úředník. Sjedu ho pohledem. Dohlíží na hladký průběh zkoušky. A já zřejmě nejsem dost hladký a úlisný. Ptal se mě. Ptal se krásně slušnou formulí, ale stačí letmý pohled. Slabošsky se schovává za svými slovy. Oči mu utíkají kamkoli, jen aby se na mě nepodíval. Obraz naprosté rezignace a prohry všeho, co mohlo být dobré. Vzorová stádní ovce. Pýcha a chlouba režimu.
„Ne!!!“
Prudce jsem se vztyčil. Přečnívám ho dobře o hlavu. Veškerá zloba, frustrace a hořkost ve mně explodovala. Prudkým kopem jsem mu prošlápl hrudníček a čas se zastavil. Zvuky se propadly do temna podprahového dunění na hranici několika herc. Nemohl jsem se ani hýbat. Jen jsem pozoroval nejpomalejší filmovou scénu svého života.
Jako hadrová panenka mužík rozhodil ruce. Nohy mu zatřepaly ve větru. Nesmírně pomalu doplachtil ke dveřím. Mohl jsem si prohlédnout jeho nechápavý výraz úsek po úseku. Dveře se pod ním nejprve prohnuly, pak zapraskaly o sedmnáct tónin níž a vylomily se. Dopadl na ně zády, překulil se a vydal se na dlouhou a strastiplnou cestu ze schodů. Každá hrana se mu poctivě zakusovala do těla. Byl jsem fascinován. K dokonalosti propracovaná mechanika pádu. Končetiny harmonicky vlály. Hlava se s neuvěřitelnou přesností odrážela od betonu. Tik tak. Tik tak.
Jen jsem tajil dech a sledoval to neuvěřitelné drama.
V hlavě se mi rodilo cosi nepoznaného a já začal vnímat, že jsem zabil sebe jako součást tohoto světa. Že jsem se prorodil mimo svět.
Začal jsem se trochu hýbat, čas se zrychloval ke svému normálnímu rytmu, ale já věděl, že už nikdy nebude nic jako dřív. Dokázal jsem se projevovat do vnějšího světa. Dokázal jsem ho pozorovat a vnímat, ale už jsem žil jinde. Mimo svět. Na mé kůži byla ještě jedna kůže, kterou jsem kolem navršil. Uvědomil jsem si syrově a plně sama sebe.
Pak, abych se i ve světě, kterému se říká realita, nějak demonstroval, jsem odešel z úřadu. Pod schody jsem překročil svíjející se postavu a ani jsem se neohlédl.
Moje mysl oproštěná od zbytečností vnímání běžela nezkaleně a naplno. Dokázal jsem být mimo svět a odtud nahlédnout pod povrch událostí. Jako indiánský šaman. Medicinman.
Všechno ve mně tančí. Poskakuje kolem pradávného ohně lovců. Opadávají ze mě strupy a skořápky nastřádané za dlouhé roky v nepravdivém a nepřirozeném světě. Začínám vidět jasně. Cítím a vnímám. Poprvé. Doposavadní vjemy byly přes tlusté zimní rukavice. Objektivní realita kopíruje můj tvar a obmyká ho jako bublina. Ale už je vně. Není mezi mnou a mnou. Stojím sám před sebou obnažený od všech umělých myšlenek, manipulací světem a demagogií.
A naplňuje mě hlubokou radostí, když vidím svou nepomíjející lidskou podstatu a hodnotu. Nezničitelnou, nepomíjející, definitivní a nesmrtelnou.
Duši?!
Tancuji. Pohyb je souladem a harmonií těla, mysli, duše. Svět to nevnímá. Jen já uvnitř tančím. Svět vidí, jak běžím. Zběsile bez cíle běžím šedou ulicí.
Běžím a necítím únavu. Ani nemůžu cítit únavu a vyčerpání. Je to jen výmysl světa jak ponížit lidskou důstojnost. Výmysl, kterým se snaží přesvědčit člověka o jeho limitech, malosti, nízkosti a nicotnosti.
Proč se tolik lidí nechá přesvědčit o tom, že nemají na to splnit si své sny?
Moje projekce do reality doběhla k lesu. Zastavím se, přestanu tančit a rychle spočítám svou vzdálenost od města. 13 kilometrů. Daleko jsem se protančil.
Terén se začíná vlnit. Pahorky pění a kynou až k zasněženým štítům nedalekých masívů a kdesi v dáli Hora.
Zavřu oči a přenesu své vědomí na její vrchol. Otevřu je. Cítím ostří ledového horského vzduchu. Rozhlížím se kolem. Pod mraky splývá obzor v nekonečnou zeleň lesů. Ještě níž pastviny, lučiny, města. Maličcí lidičci. Auta na silnicích. Všechno křehoučké a roztomilé. Odsud by člověk skoro věřil, že je svět dobrý.
Sleduji cestu, po které jsem přiběhl až k místu, kde stojím. Kde stojí můj obrys zaříznutý do reality, obrys, který jsem svlékl a vystoupil z něj. Stojím, sleduji, prostupuji se svým duševním zrakem a jsem. Jsem. Jsem na vrcholu Hory. Jsem jejím vrcholem. A existuji stejně nepomíjitelně jako Hora sama.
Steču po úbočí Hory očima, jako po bocích krásné dívky a něžně jí zašeptám: „Já se vrátím!“ I s tělem se sem vrátím. Teď už ale musím jít. Zpátky do svého místa ve světě.
Kulisy kolem se postupně mění. Alej stromů, keře, zahrady, domy.
Pod nohama mi vyroste chodník. Kamenný chladný chodník bez srdce.
Začínám míjet lidi.
Uvědomuji si, jak jsme si navzájem blízcí a podobní. Stejně nablýskaná ega a k obědu stejné hranolky. Jsme si tak blízko ve všem, co děláme, co žijeme a přitom se míjíme. Jsme si odcizenější než nepřátelé. Jsme cizinci ve vlastním světě. Sami.
Míjím v protisměru dav a dávím se jím. Míjím dálnice do dálného vesmíru vysochaných lidských osobností a osobuji si být mezi nimi osamělý. Míjím gesta určená pro jiné a také úsměvy a prosby a strachy, pro které v mém světě není místo. Míjím oči zčervenalé pláčem a plaché červánky studu, že kdy musely být. Míjím děsivou skutečnost s avantgardním jménem Realita. Drze cizí a okázale svůj procházím těsnou šachtou vykutanou do masivu času. Cupitám vprostřed kulatého světa své hlavy a míjím turisty s ostentativně velkými objektivy, co opustili opravdový život a jen občas ho obhlédnou jako starobylý obelisk. Míjím tváře vylíčené do úsměvu fasádou make-upu. Za nimi je pouze prázdno a drmolící úzkostlivé rty: Co jiného nám zbylo?
A míjím obžerství a vzdor a pýchu, protože není pro co žít.
A míjím prázdné bulvy lebek těch, kteří kráčí, aby dokráčeli k dalšímu kráčení.
A míjím smrt a hlad ukradených tužeb, poněvadž se patří to, čemu demokratický dav přikyvuje.
Míjím altruisty z povolání, kteří by tak rádi byli sobečtí, jen mají strach.
Míjím duhu ve všech odstínech černé a až nehorázně plastickou beznaděj a marnost, protože každý je neomluvitelně sám vprostřed světa své hlavy a svých snů.
Neumíme se asimilovat. Umíme jen asi-milovat, kdy se někoho přidržíme ve svém míjení
prsty spletenými do polibků dlaní a ani to nám nejde. Aspoň pořád ne tak pořádně
jak by bylo potřeba a ubližujeme bližním.
Já si ale dovolím prominentně si prominout svá doposavadní míjení a začnu být sám sebou. Začnu žít svému srdci!
„Můžete jít s námi?“
„Ne…“
Policisté. Vždycky, jsem se cítil bezpečněji, když někde nebyli, než když tam byli. Pronásledoval mě neodvrhnutelný pocit, že jsem něco provedl. Že jsem porušil nějaký mně neznámý zákon a že za to budu po zásluze potrestán. Je třeba exemplárně trestat malé ryby, aby se ukázala přísnost. Aby nikdo neměl pochybnosti o spravedlnosti. Aby se napravila pošramocená reputace, že na velké ryby a hříšníky nikdy nedojde. Trestají se jen ti malí, téměř nevinní, ale za to o to víc.
Policisté. Nápravný mechanismus společnosti, když se někdo vymaní z otroctví konvencí a chce být sám sebou. Je nutno, aby všichni měli stejně ohnutý hřbet. Pokrytectví, zaslepenost a nepřirozenost života lze budovat jen, když jsou všichni stádovými ovcemi. Jediný může najít pravdu pro všechny. A není horšího strachu, než je strach z pravdy. Ti, kdo prohlédli hru stínů a vyšli z jeskyně, musí být násilím vráceni zpátky. Pravda by znamenala změnu a začátek života. A změna děsí skoro tolik co pravda. Je nám dobře v našich zafuněných a smradlavých brlozích. Srdce nechat radši shnít, protože léčit ho bolí.
Všichni, kdo vyšli z jeskyně musí být separování od ostatních. V karanténě vězeňských cel, svěracích kazajek, klecí a psychiatrických léků.
Společnost se brání pravdě a změně. Amen.