Opírám se zády o betonovou rouru a mám děsivou kocovinu. Hlava jako střep. Žádostivě přemýšlím nad růžovými pilulkami. Promáčené boty trčí z páchnoucí kaluže. „Ty taky vypadáš, jak já se cejtím,“ promluvím na sebe povzbudivě. Moc to nezabere.
V hlavě mi hučí jako v úle, jinak ji však mám čistou a jasnou.
Včera jsem se hrozně zprasil. Prochlastal jsem všechny drobné, co jsem měl po kapsách. Příště nebudu nosit tolik drobných.
Včera jsem se hrozně zprasil. Někdy je to ale zřejmě potřeba.
Člověk je poněkud choulostivý myslící stroj. Emoce se umí chovat jako počítačové viry a není divu, že čas od času se celý systém zacyklí. Pak myšlenky bobtnají, nabývají na intenzitě, začínají se stávat děsivými a jednomu by z toho praskla hlava. Naštěstí restart není příliš náročná procedura. Nejjednodušší tj. alkoholový přístup je znám už od pravěku.
Když jsem v špatnym stavu,
vyliju si hlavu.
Checht.
Naštěstí to vážně funguje. Skoro si myslím, že by u některých lidí nemusely propuknout psychické choroby, kdyby pravidelně chlastali. Můj soukromý názor.
Bolest hlavy se stupňuje. Beru to jako signál, abych nepřemýšlel nad kravinami a věnoval se seriózní práci. Musím se připravit na pokoření Hory.
Než se mi podaří myšlenky sešikovat tím správným způsobem, propuknou opět včerejší výčitky.
Zabíjel jsem. Dokážu jim teď už ale vzdorovat vyzbrojen silnou kocovinou. Stojím v čele hnutí odporu. My musíme být ti, kteří vyvrátí zvrhlou a do sebe zakroucenou společnost z kořenů. My nastolíme nový věk. To bohužel nejde bez trochy krve. Účel světí prostředky. Protože však už byly použity prostředky, jaké byly použity, je nutno dosáhnout i vytyčeného účelu, aby se prostředky posvětily. Co se stalo včera nemá být tím, co mě bude brzdit, ale naopak motivem, proč musím jít za svým ještě tvrději. Možná jsem zabíjel, ale nikomu nepomůžu tím, že bych se teď vzdal. Čas nejde vrátit zpět.
Musím pokořit Horu. To je můj cíl, za kterým musím jít.
Cíl, kterému však nejsem o nic blíže než včera. Ačkoli vlastně z hlediska časové chronologie jsem. Pokud totiž svého cíle dosáhnu někdy v budoucnu, jsem na časové ose tomuto dosažení blíže dnes, než včera...
Drž hubu!
Přestaň řešit filosofické slinty!
A seber se, vojáku!
Ano, pane!
Musím se sebrat. Posbírat veškeré své odhodlání, sílu a chytrost. Dneškem začíná boj.
Mnoho let jsem se připravoval. Trénoval jsem tvrdě. Denně jsem týral své tělo a ducha. Teď bude vše zúročeno. Dneškem začíná boj. Válečná krev se mi rozlévá do končetin. Musím vyskočit na nohy. Cítím obrovský nápor své energie. A vím, že mám sílu. Sílu dojít cíle.
Mnoho let jsem se připravoval. Cíl byl tehdy zastřený. Za obzorem. Neviděl jsem ho jasně. Jen jsem ho tušil a pomalými krůčky jsem doufal, že se mu přibližuji. Tušil jsem ho, snažil jsem se ho dosáhnout co nejpoctivěji, ale neviděl jsem ho. Nemohl jsem jít přímo.
Až teď. Teď teprve vidím svůj cíl jako na dlani. Tyčí se přede mnou. Velký a těžký. Rouhá se mé síle, ale já vím, že dojdu až na vrchol.
Muž často nezná cestu. Má obrovskou touhu vydat se, ale nezná svou cestu. Hledá a nenalézá. Je ochoten vzdát se všeho a vydat se na cestu, která ho navždy změní, ale nezná ji.
Kolikrát jsem se ptal sám sebe: Kudy teď? Jak moc jsem nevěděl. Stál jsem na rozcestích a všechny cesty byly průměrné. Všechny přinášely utrpení i radost, štěstí i zármutek, ale žádná nebyla tou Cestou, kterou jsem hledal. Kolik jsem marně probděl nocí, abych se dozvěděl kudy mám jít, proč stojím tam, kde stojím… Marně.
Teprve dnes vidím svou cestu. Je těžší než všechny cesty, po kterých jsem kdy kráčel. Je kamenitá, trnitá a svažitá. Srdce puká námahou jen při pohledu na ni. A přece… Nikdy jsem po ničem netoužil víc, než kráčet tou cestou, neboť vím, že je to cesta moje.
Cesta!
Cesta!!
Cítím v sobě obrovskou sílu a mám chuť se rozběhnout. Běžet zběsile a zoufale, dokud nepadnu vysílením na své Cestě. Ale vím, že největší zbraní a silou člověka je rozum a sebeovládání. Udržím se tedy a stojím na místě.
Velký úkol je nutno rozdělit na úkoly dílčí a plnit je postupně. Divide et impera. Rozděl a panuj. Zas ten Machiavelli.
Nejlepší ze všeho by bylo, kdybych nebyl sám. Přibrat alespoň jednoho z nejskalnějších Beránků. Zachoval jsem se jako blázen s těmi pohorkami. Na druhou stranu mě někteří znají už přes deset let. I kdyby to byl jen zkrat, tak mě přece neodsoudí, kvůli jednomu zkratu. Navíc já vím, že to nebyl zkrat!
Vzhledem k tomu, že všichni kluci budou teď nejspíš ve škole, odložím zatím první úkol z časových důvodů.
Měl bych se dát do pořádku. Vypadám, jako bych spal v kanále, což je pravda. Páchnu alkoholem a špínou. Ukázkový bezdomovec. Na druhou stranu by to mohlo být dobrým maskováním. Takže odložím pro tuto chvíli i toto. Ostatní úkoly jsou pak v návaznosti na kontakt s ostatními Beránky. To znamená, že jsem v časové bublině. Musím počkat pár hodin, než se vrátí ze školy. Takovýhle prázdný čas ideálně využít na broušení nože, údržbu bot, nebo zašívání oblečení. Mohl bych i cvičit.
Bohužel nůž s veškerými brusnými náležitostmi je doma. Boty mám moderní látkové, nepraktické. Šít nemám čím a cvičit není rozumné. Bylo by to plýtvání energií. Nevím, kdy se mi podaří sehnat něco k jídlu, nebudu tedy plýtvat zbývající kalorie na cvičení.
Nebylo by ani rozumné potulovat se po městě a shánět něco si něco k jídlu. Jdou po mně. A zřejmě hodně, když obklíčili náš dům. Náš dům…
Občas mě až zamrazí, když si uvědomím, jak moc jsem sebestředný. Od včerejška mě ani nenapadlo, že bych mohl dát rodičům vědět, co se stalo a kde jsem. Asi o mě mají pořádný strach. Odešel jsem ráno na TPP a od té doby jsem se jim neozval. Jsou zvyklí, že občas zmizím a pak se objevím, ale většinou se snažím dávat o sobě vědět.
SMS nenapíšu. Mobil skončil na sobotní hranici také. Možná ale dobře, lokalizace podle mobilního telefonu není pro policii žádný problém. Měl bych ale přece jen dát rodičům vědět. Ale jak? A vůbec co?
Milí rodiče, omlouvám se, že jsem včera nedorazil domů. Zmlátil jsem tři chlapy, dva z toho byli policisté a někoho z nich jsem nejspíš ubil k smrti. Teď po mně jdou. Tajná policie obklíčila náš dům, ale asi jste si jich nevšimli, neboť jsou v civilu. Jinak jsem v pořádku. Bydlím v kanále, smrdím jako splašky a po včerejšku mám ještě pořádnou kocovinu. Mám vás rád. Váš syn.
Výborné. Tohle jim napíšu, budou se za břicho popadat…
Nebo mám snad o své situaci mlžit? Co když už všechno vědí od policie?
Nakonec jsem se odhodlal. I kdyby už všechny formální náležitosti věděli, neví to nejdůležitější. To, co mi leží v srdci a co už bych jim nikdy nemohl říct, kdybych náhodou selhal.
Je zvláštní psát na chodník křídou vyznání syna rodičům. Ale píšu. Je to nejsnazší a doufám, že i nejbezpečnější. Otec si to přečte až půjde z práce. Mamince to poví:
Díky za vše. Hrozně si vás obou vážím. Dali jste mi, že teď jsem, kým jsem, a věřte, že ať věci dopadnou jakkoli, budete na mě moci být hrdí.
Hrbím se s křídou nad dlažbou. Ještě vykřičník. Tak.
Ucítím na sobě pohled. Soustředěný pohled lovce. Pryč. Nepřemýšlím moc, o koho jde. Musím zmizet. Dusot několika párů bot běžících za mnou mě jen ubezpečí. Jdou po mně.
Lidé vyděšeně vykukují z ulity své rutiny. Hlavy skloněné k chodníku se napřimují. Míjím nevěřícné výrazy. Slova jako útěk nebo pronásledování už dávno nemají ve slovníku. Proto se tak diví. Jsou k popukání.
Zabočím vpravo. Ještě trochu zrychlím, chodník stoupá. Běžím. Musím je setřást stůj, co stůj. Takže běžím. Běžím jako o život. A možná opravdu o život.
Opět trochu doprava. Malým parčíkem. Je tu několik pejskařů. Dívka, za kterou bych se jistojistě otočil, vlnité zlaté vlasy, krásné oblé boky, úzký pas. Mám ale ještě tolik rozumu, abych ji rychle vytěsnil z hlavy. Běžím o život.
Je tu několik pejskařů. Provazy vodítek natažené do prostoru. Kdopak zakopne? Proplétám se mezi nimi a vím, že moji pronásledovatelé to budou mít o mnoho těžší. Představuji si v hlavě tu scénu. Dupotem poděšení psíci začínají chaoticky pobíhat. Vodítka se napínají všemi směry jako laserové paprsky a běžící nohy o ně zakopávají. K tomu štěkot, vrčení a křik paniček. Usměji se, přeletím silnici a prudce zabočím do úzké uličky.
Hluk mých kroků bobtná ozvěnou. V rozbitém asfaltu na mnoha místech cákají kaluže. Slyším je. Jsou stále za mnou. Neotočím se, protože je dokážu spočítat jen podle sluchu. Jsou čtyři. Počet tedy opadl. Nabral jsem náskok, ale nesmím polevit ani na vteřinu.
Ostře vlevo. Někdy bych se chtěl naučit probíhat zatáčky na betonu smykem, ale jde mi to zatím jen na štěrku. Zrychlím a je mi hrozně dobře. Usmívám se. Letím mezi nechápavými lidmi pěší zónou.
Zvuk sirény. Kdesi nedaleko přede mnou. Do ulice vrazí policejní vůz. Jejda. Jejda a doprdele. Vpravo. Na čele mi vyrazil studený. Teď už to není zábava. Jsem hnaná zvěř.
Nervy napjaté k prasknutí, svaly stejně tak. Těkám horečně očima kolem. Nikde žádná skrýš. Nikde cesty k úniku. Naopak. Proti mně se vyloupnou další tři policisté. Jsem obklíčen. Přede mnou, za mnou. Po stranách domy. Nesmím zastavit. Nesmím zpomalit. Není čas na přemýšlení.
Napravo. Plot z bílých latí. Ještě krok. Jediná cesta k úniku. Snad.
Odrazím se. Změním směr a plnou vahou vrazím do plotu. Latě praskají. Proletím jimi. Stěží udržím balanc. Zavrávorám a cítím v nohách hroznou únavu. Ještě pár kroků přes zahradu. Ovocné stromy rozkvétají. Doběhnu k domu a proskočím oknem dovnitř. Buďte mi milosrdné, střepy ze skla.
Naprosto neprožívám ten dům jako něčí domov, něčí soukromí. Je to jen prostor. Prostor, o kterém doufám, že mi pomůže k útěku. Doběhnu na druhou stranu. Okna. Přibrzdím svůj běh a srdce mi zpomalí, až skoro k zastavení. Žilami se rozlije mráz.
Dům je obklíčený.
Mám najednou v hlavě prázdno. Doteď mi mozkem probíhaly všechny šance a eventuality útěku. Bezpočet alternativních budoucností. Nyní jsem ale doběhl na konec svých možností. Jsem v pasti.
Jen černá táhlá beznaděj se mi rozlévá mezi myšlenkami. To je tedy konec? A nevidím do budoucnosti dál, než pár vteřin. Poprvé v životě srovnala současnost krok s budoucností. Mám dokonce strach, že ji předběhne.
„Ve jménu zákona, vyjděte z domu s rukama nad hlavou!“
Předpokládám, že myslí: s vlastníma rukama nad hlavou. Kde bych tady taky sehnal cizí uřezané ruce, že?
Běž do hajzlu s tím sarkasmem…
„Nepřibližujte se k domu, jsem ozbrojený…“