„Já to nechápu. Já to prostě nechápu. Jak a proč?“
„Moc rád bych ti pomohl, ale nerozumím tomu celému o nic víc než ty.“
„Připadám si teď hrozně trapně. Jak snadno člověk odsoudí druhého. Být po mém, už bys byl zavřený v blázinci a nacpaný prášky. Promiň mi to. Všechno vidím najednou jaksi barevněji. Skoro mi dává smysl i to, co jsi udělal s těmi pohorkami. Je to šílené. Bláznivé a připadá mi, že snad ty jsi tu jediný racionální člověk.“
„No, tak to bych neřekl. Do racionálního člověka mám hodně daleko. Chvílemi mám pocit, že do toho blázince opravdu patřím. Naštěstí jsou tu lidi jako ty, kteří mě včas vrátí na zem.“
„A co budeš dělat? Pase po tobě snad celý policejní sbor. Nevěřil jsem ti a promiň. Ale seš si jist, že chceš v tom svém podivném boji pokračovat? Já tě znám. Jsi super týpek, ale nikdy by mě nenapadlo, že z tebe režim bude mít takový strach. Jsi velitelem hnutí odporu, samozřejmě. Ale myslel jsem, že si spíš jen tak říkáme. Šli jsme do toho na krev. Krádeže na policii a jiné šílenosti, ale stále na úrovni přestupků.
Nemyslíš si, že teď už jsi to vážně přehnal? Zbít policisty, to už je příliš silný kafe. To už je na kriminál. Divíš se vůbec, že tě tak nahánějí, když jsi zbyl dva policisty? Třeba to nemá s Horou nebo režimem nic společného, prostě je to jen kvůli napadení dvou policistů…“
„Já musím pokořit Horu. Je to jako poslání. Zní to tak málo věrohodně a přece, kdybys byl v mé kůži, nezaváhal bys ani na chvíli.“
„Kde bereš takovou jistotu? Vím, že to bude hrozně těžké, ale kdyby ses jim teď sám přihlásil, možná vyvázneš jen s podmínkou. Uvědomuješ si vůbec, že se zaplétáš čím dál hlouběji a zanedlouho už nebude cesty zpět?“
„Už není cesty zpět. Nedovedeš si představit v jakém světě žiji. Nikdo si to nedokáže představit. Střepy chaosu. Nepředstavitelné příběhy bez souvislostí. Veškerá logika, kterou jsem celý život budoval se rozpadla. Svět nedává smysl. Jediné, co vím, je, že musím pokořit Horu.“
„Tvůj svět nedává smysl. Během svého dospívání jsi došel ke krizi identity. Není to nic neobvyklého. Dospíváme. Ztrácíme ideály dětství, které jsme si budovali. Piedestaly našich představ o životě. Všechno se hroutí. Ale proč sám sobě připadáš tak ohromně výjimečný, že ti je jedno kolika lidem ublížíš? Jen když dojdeš svého pochybného cíle…“
„Pochybného cíle? Kdo jsi, ty ďáblův advokáte? To jsem si hřál na prsou hada? Kolikrát jsi mě podporoval v mých snahách. Kolikrát jsi mě povzbuzoval, když jsme kráčeli za pokořením Hory. A to všechno byla jen dobře hraná divadelní etuda? Tos mi celou tu dobu lhal? Pochybného cíle…“
„Ne! Vždycky jsem stál za tebou. Vždycky jsem byl na tvé straně, ale kam až to došlo? Nenechal bych nikdy přítele na holičkách. Jde po tobě policie, a já nelituji ani trochu, že jsem s tebou, ač hrozně riskuji, že budu označen za spolupachatele. Nikdy bych tě neopustil, ale nemůžu tě nechat dělat něco, o čem zásadně nejsem přesvědčen. Kdyby sis uřezával ruku, taky bych ti nepomohl tahat pilu, ale snažil bych se ti v tom zabránit.“
„Působivé přirovnání.“
„To, co děláš, je šílené. Prožil jsi bláznivý víkend, který jsi sotva přežil. Jsi nevyspalý, nervy napnuté k prasknutí. Jsi vyčerpaný a máš zbytky kocoviny. Proč seš si tak jistý, že k tvému chování existují hlubší motivy, než jenom iracionální představa, že se tím tvůj svět zase vrátí do pořádku.“
„Ničemu nerozumíš. Neslyšíš, jak lidé úpí? Žijí absolutně nepřirozenými životy. Člověk už není člověkem. Nadešel čas změny!“
„V tom máš pravdu. Tvá východiska jsou správná. Společnost potřebuje změnu. Pod povrchem to bobtná. Ale jsou správné i tvé závěry? Ty si vážně myslíš, že jsi ten člověk? Že ty máš být prvním hybatelem revoluce? A i kdyby, stačíš na to sám? Vždyť se topíš ve světě plném paradoxů. Máš dost starostí sám se sebou a chceš zachraňovat lidstvo.“
„O mě přece vůbec nejde. Jsem jen pěšák ve velké partii. Jak snadno takového pěšáka obětovat, může se však i proměnit v dámu, nejsilnější figuru, dojde-li dost daleko. Nevím, jestli jsem ten člověk. Po pravdě toho vím velmi málo. Vím jen, že jsem jediná loutka v tomhle podivném divadle, se kterou můžu hýbat.“
„Zase z toho děláš velkou hru. Za velkou hru toho jde samozřejmě hodně schovat. Prohřešky, které začínají být velkými hříchy pro jednoho, ale velká pravda a velké cíle je přece unesou. Místo, aby sis přiznal svá selhání a své chyby, snažíš se je zamaskovat. Všechno slouží velkému účelu, že?
Já říkám toto: Jsme malí lidé a na světě je nás bezpočet. Každý si žijeme svůj malý život, máme své malé touhy, malé problémy a pracujeme na svých malých zahrádkách. To je život. Jednotliví lidé nepíší dějiny. Samozřejmě, že se velkým historickým událostem nasazují tváře. Je to pak pro člověka pochopitelnější. Jenže jak se čas valí, lidstvo se přelévá a na jednotlivých tvářích nezáleží.“
„Dějiny jsou jako lavina. Hmota se kupí, energie roste, někdo však musí být první hybatel. Někdo musí vytáhnout kámen, ačkoli ví, že ho padající masa pohřbí zaživa.“
„Jsi tedy mučedník? Ten, jehož skutky nemohou být souzeny jako skutky obyčejných lidí? Historie si nasadí tvou tvář, protože naše malé životy jsou ti málo… Ale řekni mi, připadáš si opravdu tak výjimečným, že jsi mimo morálku a zákon? Že sám smíš soudit své činy?“
„Ne. Nejsem oprávněn soudit své činy. Doufám jen, že ten, který je jednou bude soudit mi bude milosrdný.
Pověz mi, Petere, po čem skutečně toužíš?“
„Filosofe! Někdy mě víc děsíš tím, co říkáš, než tím, co děláš. Ty se ponoříš do svého vnitřního světa a pak se vynoříš někde úplně jinde. Marně hledám logiku souvislostí. Nejděsivější je, když ji pak postupně nacházím. Připadám si, že si se mnou hraješ. Jak kočka s myší. Děsíš mě i teď. Odzbrojíš mě jedinou otázkou. Budoval jsem svoji oponenturu vůči tvým výstřelkům. Konečně začínala dostávat tvar. Myslel jsem, že tě začínám přivádět k rozumu a ty se takhle zeptáš.“
„Promiň. Nešlo mi o tu otázku. Nechtěl jsem nikterak zneužívat její útočnou sílu. Chci jen tvou odpověď na ni, neboť na ní vystavím svou tezi. Pak se snad pochopíme.“
„Ty už tedy počítáš s mojí odpovědí? Myslíš, že je to pro mě méně děsivé? Znáš předem mé odpovědi na otázky? I na otázky, které jsou tak náročné? Jedno ti ale nemůžu upřít, ty jsi člověk, kterého si ostatní zapamatují. Nepřemýšlíš jako normální lidi. Je to tvůj největší dar i tvoje největší slabina.
Po čem skutečně toužím? Já mám rád život. Vážně si užívám, že žiji. Rád jím dobré jídlo, rád se napiji, mám rád akci. Když můžu vypadnout s někým z Beránků ven, je to paráda. Užívám si život. I v takových situacích, kdy to ostatní neumí. Jednou jsi dole, jednou nahoře, a já umím mít radost ze života i když se třeba všechno nevyvíjí podle mých představ.
Po čem skutečně toužím? Není to pohodlný život. Není to neomezená zábava, obžerství, a opilství. Není to pro mě ani, být nesmírně bohatý. K čemu? To všechno je prázdnota a marnost. Kdesi hluboko cítím, že život je něco víc, než jen žít. Že má trvalejší a přesahující rozměr. Občas to vidím jasněji, občas jen matně tápu. Jestli se však ptáš po čem skutečně toužím, pak je to, abych prohlédl a dokázal se dotýkat ryzí pravdy o našem životě.“
„Pěkně jsi to formuloval. Moc pěkně. Navíc se mi to hodí do mé logické výstavby. Neškleb se tak. Jaks řekl: Život to není jen matérie. Je v něm sice hromada zábavy a dalších příjemností, ale žádná z těch viditelných a povrchní věcí nestačí. Na to je lidská duše příliš hluboká žumpa. Je něco za tím hmotným a viditelným. Existuje Cesta. A já ji viděl.“
„Kdybych měl spočítat, kolikrát já viděl svoji cestu. Přesně jsem věděl, kým jsem a kam mám jít. Vždycky to trvalo tak týden. Pravidelnost života odšoupla to „prozření“ kamsi do pozadí. Žádný mystický zážitek neobstojí před stereotypem. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Na nějaký čas jsem byl uspokojen v té transcendentní části své duše, než jsem opět začal hledat to, čím bych ji naplnil. Říkám ti, viděl jsem mnohokrát a pokaždé falešně. Promiň, že jsem tak skeptický, ale některým věcem už vážně nevěřím.“
„Jak jsem říkal, dokážeš člověka úžasně vrátit na zem, když se ztratil ve svém světě. Dokážeš ho ale taky úžasně usadit v jeho rozletu.“
„Nazval jsi mě ďáblovým advokátem a zřejmě jím opravdu jsem. Člověk nikdy nemůžu objevit pravdu sám. Některé věci potřebují zrcadlo, aby se mohly projevit jisté aspekty jejich podstaty. Člověk potřebuje člověka. Jsi vůbec ochoten hledat pravdu o svém prozření, nebo jsi o něm tak neochvějně přesvědčen?“
„Chceš nahlodat mou víru? Vždyť bez víry v to, co chci dělat, nevykonám nic.“
„Nechci nahlodat tvou víru. Chci jí jen očistit. Je natolik opravdová, aby kvůli ní umírali lidé? Jestli totiž není, jestli jde jen o tvé přeludy. Bláznivé nápady mládí, které dnes jsou a zítra odejdou, pak jsi horší než středověký kacíř. A patříš na hranici.“
„Středověký kacíř. Musím se smát. Umíš krásně vystavět diskuzi. Tak plasticky, skoro cítím tvé očistné plameny na tváři.
Ale máš pravdu, jak si můžu být tak jistý?“
„Žijeme ve stálé nejistotě. Hledáme pravdu, ale stále se jen mýlíme. Protože jediná věc, kterou umíme opravdu neomylně, je mýlit se. Jak si můžeš být jistý? Srdce ti může lhát. Rozum ti může lhát. Přátelé ti můžou lhát. Knihy ti můžou lhát. Kde je pak pravda? Vím jediné. Každý člověk má svůj účel. Svůj kontext. Musíme se vydat ze svého bezpečného domova, abychom potkali sami sebe. Neboť toto setkání nás poznamená na celý život. Nic už nebude takové, jako bylo předtím. Mnohokrát budeš toužit vrátit se zpátky do pokojného přístavu dětství. Nikdy se ti to už nepodaří. Jsi odsouzen být tím, pro co ses narodil. Každý, kdo upřímně hledá pravdu, sem jednou dojde. Neznám tvůj kontext. Nevím, kdo jsi. Ale jestli jsi opravdu našel pravdu, nenech se zastavit. Nenech se zastrašit. Svět má sice moc způsobit bolest a zabít tělo, duši však zabít nemůže. Svou duši můžeš zabít jen ty sám. Pokud opustíš Cestu, která je pro tebe připravena.“
„Usmívám se. Náš hovor utekl poněkud daleko od policejní honičky.
A vážně ti za něj děkuji, Petere. Kdo ví, jestli zachráním svět? Kdo ví, jestli nejsem jenom blázen zralý na kazajku?
Teď ale potřebuji nůž, spacák a pár dalších věcí.“