Přikrčím se a doplížím na horizont. Proti větru. V podrostu. Na mýtince pode mnou se pase stádečko laní. Myšlenky se mi horečně rozběhnou a srdce rozbuší. Přidržím se luku a šípů. Soustřeď se! Lovecké vzrušení mnou proběhne jako elektřina. Lovecké vzrušení. Ani tolikerým opakováním nezmenšené.
Jsou nějakých sto metrů daleko. Mimo účinný dostřel. Chovají se sice naprosto bezstarostně, ale při sebemenším náznaku nebezpečí se dají na útěk. Tráva palouku je nízká, zahlédly by mě téměř okamžitě. Ve skrytu lesa je můžu pozorovat, ale není jak blíž. Ze všech stran chrání mou kořist nepřemostitelná propast vzdálenosti. Zelená a výsměšná.
Dnes už musím úspět. Poslední tři dny jsem neulovil nic. Zrovna teď. Chybí mi poslední dílek skládanky, potřebuji už jen trochu čerstvého masa a vyrazím. Listí na stromech žloutne. Dny jsou stále krásné a dlouhé, ale příroda začíná tiše šeptat, že zima přichází z hor. Musím si pospíšit. Kdyby všechno šlo, jak má, už jsem byl druhý den na cestě. Ale zařekl jsem se, že dnes vyrazím. Třebas o hladu.
O hladu. Za poslední týdny se mé chápání slova hlad naprosto změnilo. Prohloubilo se, neboť jsem zažil jeho netušené hlubiny. Pamatuji si hlady, když jsem si zapomněl vzít svačinu do školy. Od snídaně do oběda jsem nejedl a říkal jsem tomu hlad.
Dnes vím, že hlad je tehdy, když jsi pět dní neměl v ústech nic krom hořkých, tuhých kořínků a čaje z kopřiv a maliní. Že hlad je tehdy, když se ti třepou ruce v zimnici a hlava tě bolí tak, že myšlenky sypeš po zemi.
Ano, potkal jsem hlad. Dívali jsme se sobě navzájem do očí a v těch očích byla pravda. Hlad je pravda, holá a tvrdá pravda.
Také vím, že člověk vydržím mnohem víc, než si myslí. Má rezervy sil a možností, o kterých se mu ani nezdálo. Někdo mi kdysi řekl: Člověk není stroj. A já nemohu než souhlasit. Člověk není stroj. Žádný stroj by nevydržel tolik co člověk.
Poznal jsem, co dokáže odhodlání a bezvýchodnost. Není situace, které by nebylo možno čelit. Není boj, který by se nedal bojovat. Je jen slabost a smíření se s porážkou. Jenže člověk není stvořen pro porážky.
Svírám v ruce luk a svazek šípů. Uspěji, nebo neuspěji. Když se mi lov nezdaří, budu možná opět hladovět. Ale to není porážka. Porážka je beznaděj. Porážka je místo bez východiska. Porážka je pomalá smrt. Jenže člověk není stvořen pro porážky. Člověk může být zničen, ale nikdy ne poražen.
V jednom místě se po palouku táhne pás řídkých křovin. Od lesa až skoro ke stádečku. Je to jen malinká výhoda. Jen drobná nahrávka osudu. Příležitost, kterou drapsnu za pačesy. Život je hra, která se nedá uložit. Když něco zkazíme, nejde to vrátit zpátky. Nejde začít level od znova. Tím větší adrenalin.
Pomalu, téměř neslyšně se proplétám mezi stromy k nízkým křoviskům. Očima stále fixuji kořist. Modlím se, aby se jim ještě chvíli chtělo pást.
Čas se vleče. Nohy kladu velice opatrně do listí. Nesmí zbystřit. Ať se bezstarostně krmí. Přikrčím se ještě víc. Pomáhám si rukama. Konečky prstů se dotýkám země. Luk a šípy překážejí. Už jsem si několikrát vyčítal, že nemám toulec. Pořád bylo něco přednějšího. Lov co lov si ale vyčítám, že nemám toulec.
Pokud uspěji, bude to můj čtvrtý jelen. První kůže se mi nepodařila vydělat. Během několika dní začala páchnout a shnila. Podruhé už jsem byl o něco úspěšnější. Kůže stále trochu páchne rozkladem, ale je pevná a hřeje. Za to, jak jsem vyčinil třetí už se skoro ani nestydím.
Tři jelenice. A vlastně jen dvě. Plus několik zaječích kožek. Trocha nasušeného masa, mokasíny, pár nádob z břízy a měch. Luk šípy a několik ok na drobnou zvěř. Na dva řádky v seznamu a přece týdny dřiny. Týdny a týdny dřiny. Kdybych si prve byť jen připustil, kolik práce budu muset odvést. Kolik námahy. Kolik dní a bezesných nocí… Jenže člověk dopředu nikdy neví, a pak už je v tom. Život běží a máš co dělat, abys mu stačil. Nepřemýšlíš, jestli. Nebo jestli vůbec. Přemýšlíš jen jak. Jak přežít a dojít k cíli. Návrat neexistuje.
Stádečko se stále klidně pase. Dosáhl jsem pruhu křovin. Plížení teď bude ještě o kousek náročnější. Proplétám se mezi ostnatými větvemi šípku. Za úkryt platím škrábanci na tváři a na rukách. Pálí v nich pot, ale já se to snažím nevnímat. Krok za krokem, od keře ke keři a oči přilepené na hnědých hřbetech laní.
Na nohou mám mokasíny. Vlastní výroba. Stály mě dva dny a nejlepší kus kůže. Ale nemůžu si je vynachválit. Skvěle cítím každou nerovnost, na kterou šlapu, což je při plížení neocenitelné. Jsou ale přesto dost pevné a chrání chodidla před zraněním. A taky hřejí. V lese přichází zima od nohou. Bosé nohy na studenou zem a zápal plic.
Pohorky, v kterých jsem vyrazil, začínají být na rozpadnutí. Nechtěl jsem je úplně dotrhat. Potřebuji je k pokoření Hory. Na Horu musím nejprve vylézt s vybavením. Jídlo, pití, oblečení a boty. Potom se teprve vrátím k jejímu úpatí, zuji se a vydám za jejím pokořením. Bosé chůze si užiji cestou nahoru víc než dost. Proto se mi druhé boty budou náramně hodit. Jedny nechám na úpatí a v druhých sejdu, až Horu pokořím. Až Horu pokořím…
Vítr se trochu stočil. Naštěstí správným směrem. Jde od zvířat. Cítím jejich pach a ona můj ne.
Posledních několik metrů mezi trním, pak už jen pás trávy. Jsem od nich necelých čtyřicet metrů. Na takovou vzdálenost si účinností luku ještě nejsem úplně jistý. Střílel jsem vždycky z větší blízkosti. Zkusím se dostat ještě o kus víc k nim. Můj chabý luk ocení každý metr k dobru. Lehnu na břicho. Plazím se travou. Šípkové keře za zády. Stébla šumí příliš hlasitě. Je to k zbláznění. Každý centimetr je vykoupený potem. Napětí by se dalo krájet. Jeden nevhodný pohyb. Tráva zašumí jen trochu varovně a bude po lovu. Ještě kousek.
Dal už nemohu. Zuby pevně zaťaté soustředěním. Hledám kořist. Je mi v podstatě jedno jakou. Může to být klidně starší kus. Kůži už nepotřebuji a ani nemám čas ji vydělat. Potřebuji jen trochu čerstvého masa. Tři čtyři kila. Mrzí mě, že kvůli tomu musím zabít celé krásné a majestátní zvíře, ale bohužel.
Pak si všimnu maličkého koloucha, který se proplétá mezi nohami matky a tet. Ať neplýtvám, pomyslím si cynicky.
Ostatní se mi rozplývají. Zaostřil jsem na vybraný kus. Čekám vhodný okamžik. Koncentruji se. Znovu a znovu si opakuji v hlavě pohyb za pohybem. Budu rychlý. Budu rychlejší, než oko stačí postřehnout. Hra skončí dřív, než začne. Hra. Hra o vysokou vsázku. Tak vysokou, že bych se nedopočítal.
Do nadcházejícího okamžiku se sbíhá celá minulost a z něho se zase rozbíhá celá budoucnost. Nadcházející okamžik v sobě vlastně nese celou tíži života. Veškerá bolest, vzrušení a naděje. Všechno namačkáno do zlomku vteřiny. Veškerá touha i strach. Sny i fantazie. V jednom okamžiku.
V okamžiku, ve kterém je mi dáno být tím, kým doopravdy jsem. Připadá mi, jako kdybych se pro tenhle okamžik narodil. A byl bych ochotný pro něj i umřít. Je jako průhled do jiných světů. Do hlubší reality. Okamžik, kdy už netuším, ale vím.
Ruce stáhnu pod sebe. Prudce se zvednu do pokleku. Šíp nasazený. Napnu tětivu. Mířím. Hlavou mi běží dráha šípu. Zlomek vteřiny. Propočítávám. Luk zadrnčí. Šíp proťal ticho.
Smutné oči laní na mě nevěřícně zírají. Objevil jsem se nepozván na večeři. Přestaly přežvykovat a jen se dívají. Snad věčnost. I šíp se zastavil v letu. Čas se nehýbe. Jen já, smutné oči laní a vystřelený šíp. Pak se čas zase rozběhl. Laně se rozprchly všemi směry a šíp našel cíl. Probodl kolouškovi hrdlo a zůstal trčet. Zvířátko udělalo několik plačtivých kroků. Zachrčelo a svalilo se do trávy. Snaží se zvednout. Volá po mamince a z hrdla mu prýští světlá krev.
Je mi ho líto, jenže stalo se a muselo se stát.
Nožem mu rychle proříznu krk a stáhnu ho z kůže. Ořežu maso, svážu pruhy šňůrou upletenou ze šlach a vracím se k ohni. Doutná pod vrstvou popela.
Nůž otírám o nohavice. Mám na sobě stále tytéž kraťasy, v nichž jsem vyrazil. Jsou na mnoha místech děravé a barvy už naprosto neurčité. Vrstvy zaschlé krve mé i zvířecí se mísí s bahnem, listím a fleky od jídla. Jsem rád, že ještě drží pohromadě.
Chvíli si nůž prohlížím. Je jako můj deník. Můj jediný nástroj, který od počátku mám. Všechna práce prošla skrz něj. Mnohokrát jsem ho ztupil a mnohokrát znovu brousil. Kouskem pískovce a pak dalším. Čepele pomalu, ale jistě ubývalo. Je teď štíhlá. Méně než poloviční. Štíhlá jako u starých nožů v babiččině kuchyni.
Důkladně si prohlížím ten matný kus oceli a před očima mi znovu běží uplynulé měsíce. Dřina a dřina a dřina. Teď už u konce. Stále nechápu, jak jsem to všechno dokázal. Spíše mám chuť říct, že mi to všechno bylo dáno dokázat. Mám pocit, jako kdyby na mě Někdo po celou tu dobu dohlížel…
Dlouze fouknu do ohniště. Rudě zažhne. Fouknu ještě jednou, vyberu pár nejlepších uhlíků. Opatrně je vložím do hubky. Pak ohniště překryji hlínou. Věci mám sbalené už od rána. Jen se přezuji do pohorek, k ranci na záda přivážu krvavé maso zabalené do kusu kůže a vyrazím.
Slunce se sklání k západu. Mám ještě tak tři hodinky světla, během kterých se pokusím ujít co nejvíc. Pak si rozdělám malý ohníček, opeču si maso, najím se a půjdu spát.
Zítra ještě ne, ale pozítří dorazím na úpatí Hory.