Večer. Medový kotouč slunce stéká za obzor. Paprsky se lámou o kamení. Boty mám celé zaprášené. Na několika místech natržené. Nohy tíží únava. Jdu a čeká mě dnes už jen posledních pár kroků.
Zvednu oči a pokývám hlavou. Došel jsem. Došel jsem daleko a přede mnou se tyčí Hora. Shodím ranec ze zad. Mám na ramenou otlaky a záda mě bolí. Moje vybavení je neprakticky těžké, popruhy jsou upletené z lýka. Mám pocit, že už neudělám ani krok. Svalím se vedle rance.
Chvíli jenom ležím. Dýchám a počítám. Bílé mraky mi letí nad hlavou. Obloha je modrá a směrem k východu tmavne.
Přetočím se na ruce. Zvednu se a vytáhnu hubku. Štiplavě ze z ní dýme. Nalámu pár větviček a zanedlouho mi hoří drobný ohníček. Ohřeji vodu a hodím do ní pár kousků sušeného masa a špetku popela z kořene hlohu. Indiánská sůl. Maso rychle natáhne vodu. Ve finále to bude chutnat skoro jako normální vařená zvěřina.
Mezitím jdu pro vodu čerstvou. Nedaleko šumí potůček. Mám téměř pětilitrový měch. Sešitý ze tří králičích kůží. Poctivě vysmolený na všech švech. Voda z něho chutná dřevem a zatuchlinou. Naberu jen trochu na večerní čaj a vracím se k ohni. Plný měch vezmu až ráno.
Dlouho do noci pak sedím rozjímám a zpívám písně beze slov. Během měsíců strávených v lese jsem se naučil rozjímat nad věcmi, nad kterými jsem dříve ani nepřemýšlel. Jsem teď nějak víc součásti všeho toho světa kolem. Obklopuje mě příroda. Hned po probouzení zdravím bratra Slunce a sestru Vodu. Oslovuji švitořící ptáčata, stromy i zvěř. Možná je to jen z mého nedostatku komunikace a potřeby společnosti, ale cítím se být toho všeho nějak víc součástí.
Ráno vstávám časně. Vyhrabu se z kožešin. Jsem ztuhlý zimou a spánkem. Několik minut rozehřívám tělo cvičením. Protahuji svaly a připravuji se na další den. Pak se jdu umýt k potůčku a vařím si čaj. Pár borůvek a trochu sušeného masa. Žvýkám ho syrové. Je tuhé jako podešev, ale úžasně výživné a syté.
Některé věci si můžu nechat prozatím tady. Obuji si mokasíny, vezmu měch, kůže, pohorky a pytlík s masem. Vyrážím vzhůru. Z úpatí Hory, kde tábořím, je to ještě osm set metrů převýšení. Cesta za pokořením Hora začíná z jiné strany, ale přibližně ve stejné výšce.
Vystupuji rychle. Nerozhlížím se do krajiny. Není čas a já se musím soustředit. Přesto ale vnímám prostor. Kráčím po kamení nad úrovní lesů. Všechno je daleko pode mnou. Louky, řeky, jezera, města. Svět se táhne do dálky, vzpíná se k obzoru, a já kráčím nad ním. Velké šedivé balvany, sem tam kleč. Stoupám a každým krokem jsem blíž vrcholu.
Nastal den. Slunce se krvavě vyhouplo na obzor. Teprve teď se zastavím a oddechuji. Rozhlížím se. Hltám prostor .Vzduch čerstvý horami. Několik minut pouze stojím. Zvednu ruce dlaněmi vzhůru a jsem. Jenom jsem. Stojím nad lesy a stráněmi, pod nohama Horu a jenom jsem.
Pak vyrazím dál. Dělám pravidelné zastávky a šetřím síly. Snažím se hodně jíst a nutím se do tuhého masa. Potřebuji energii. Kolem desáté hodiny dojdu na vrchol. Ledový vítr sviští mezi kamením a honí cáry mlhy. Je zima. Lezavá podlézavá zima. Nezdržím se. Shodím svůj náklad ze zad, dlouze se napiji a scházím dolů. Druhou stranou. Stranou od ledového jezera a ještě kousek dál. Ke kamenné pláni, kterou chci vyzvat bosýma nohama.
Stojím na startovní čáře. Samozřejmě tady žádná startovní čára není. Začínám, kde končí les. Jen ostré kameny lemují cestu vzhůru. Zuji si boty. Sundám triko i improvizovanou kožešinovou vestu. Zbývají kraťasy, opasek a nůž. Já a Hora.
Srdce mi buší nedočkavostí i strachem. Měsíce a týdny a dny. Čas se jako přesýpací hodiny zúžil do jediného bodu. Chci a nechci. Najednou mi připadá, že jediné, po čem doopravdy toužím, je pořádně a dlouze se vyspat. Jen si lehnout a nevstat. Ležet.
Připouštím si k tělu myšlenky, jaké by to asi bylo. Postupně se v těch myšlenkách rozpouštím, až nakonec zjistím, že sedím na zemi a čas mi protéká mezi prsty. Zatnu zuby a znovu si připomenu, že život je boj. Nesmím polevit ani na vteřinu.
Udělám první krok a pak další. Ostré hrany kamenů se mi hladově zakusují do chodidel. Cítím bolest a mé odhodlání je najednou jakési scvrklé.
Zastavím se. Zatnu zuby a udělám další krok. Kolikrát jsem ve snech pokořoval Horu. Vždycky jsem byl hrdina. Každý krok byl hrdinský. Připadal jsem si tím nejmocnějším mužem. Dnes opravdu kráčím vstříc svému snu a vše je děsivě šedé. Obyčejnější, než středa vprostřed týdne. Jdu a místo hrdinství cítím jen bolest a zklamání. Tohle je Hora, na kterou jsem tak dlouho čekal? Mám chuť se otočit a odejít. Ne pro tu bolest, ale pro to zklamání. Proč? Proč všechny sny zevšední dotykem? Jsem trpce znechucený a znovu zastavím.
Jaký je vlastně rozdíl, jestli Horu opravdu pokořím, nebo ne? Pouhá formalita. Fajfka do chlívečku v dotazníku. Pokořil jsem Horu. A co z toho?
Stojím a myšlenkami se propadám do stále hlubšího bahna skepse. Znovu se vrací samotné otázky bytí, které jsem měl za poslední měsíce tak důkladně zodpovězené. Jistoty se bortí, všechno kolem se točí v bachratém chumlu myšlenek a já se ztrácím.
Kdo jsem? Jen otrok svých iluzí a vnitřních světů? Magor? Fantasta?
Stojím a topím se na dně zapáchající stoky, kterou jsem už dávno považoval za vyčištěnou. Nejsem schopný dalšího kroku. Bolí mě chodidla a přestávám tušit, co je realita. Ztracen v chaosu. Marně se snažím zorientovat. Už se nebráním. Břitké hroty otázek se mi zaryjí mezi žebra. Děvka bolest se mnou laškuje.
Děvka bolest.
Vem ji čert.
Seru na ni a jdu.
Jdu a ostré hrany kamenů se mi znovu zarývají do chodidel.
Jdu a radši bych nesl batoh plný kamení, než tenhle bordel v hlavě. Ale jdu, protože už vím, kdo jsem. Santiago – muž, kterého nezlomili.
Vystoupím na horizont. Cesta se svažuje dolů. A tam mezi skalami a balvany trůní ledové jezero. Mohl bych ho obejít. Bylo by to snazší i rychlejší. Pokud ale chci pokořit Horu, musím do jezera.
Rezignace se o mě otřela jako závan myšlenek. Hřeje a šeptá o mrazu pode mnou. Nač si hraješ? Myslíš, že pro ty drobty bolesti budeš lepším člověkem? Co změníš? Vždyť život je jen zběsilý úprk za kusem žvance a tlupa teatrálních lží. K čemu sny a touhy? Všechno jsou to jen sračky z té samé hromady. Bolest a ticho, chlast nebo chleba. Všechno jsme vyhrabali z jednoho velkého smetiště marnosti. Nenaděláš nic. Hrej si na hrdinu. Ubližuj si. Ubližuj si, ať si připadáš lepším člověk.
Řvu. Křičím navzdory sklaní stěně. Oči mi krvácí slzami. Jsem rozervaný až po páteř. Řvu, pláču, ale kráčím dál a nořím se do ledové vody.
Plavu a zdá se mi, jako by miliony malých špendlíků rozbodávaly celé mé tělo. Svět už nikdy nebude takový, jaký byl. Nemůžeme se vrátit do dětských let. Můžeme jen kráčet kupředu. Kráčet kupředu, nebo se zastavit a počkat, než nás sežere gangréna času. Plavu a zdá se mi, jako by miliony malých špendlíků rozbodávaly celé mé tělo. Ještě jedno tempo a ještě jedno. Odřu si kolena, postavím se na bolavé nohy a vylézám na druhý břeh.
Vylézám z vody a plně se soustředím na stěnu před sebou. Je vysoká. Posledních dvě stě metrů převýšení. Převážná část na kolmé skále. Bez jištění, bez záchrany. Jen já a Hora.
Poprvé si naplno uvědomuji, že jde vážně o život. Hra skončila. Všechno předchozí mohla být šílená ztřeštěná hra. Teď skončila. Chybný krok a je po hře. Napořád.
Je mi zima. Třesu se a ruce mám ztuhlé. Nohy pálí – bolavé od kamení. Cítím únavu a nade mnou se tyčí obrovská skalní stěna.
Ještě se můžu vzdát. Zachovat si život. Jenže co by z života zbylo, kdybych se zřekl svých snů? Život beze snů je horší než smrt, je to pomalé a táhlé umírání.
Krátce prohřeji svaly a zkusím první chyt. Očekávej mě nahoře, Smrtko.

* * *
Stojím a o tvář se mi tříští cáry mlhy. Vítr si pohrává s mraky nad vrcholkem. Občas není vidět na pár kroku, občas je krajina pode mnou vymodelována do nejjemnějšího detailu.
Stále tomu nemůžu uvěřit. Bojím se, že se probudím. Že ztratím sen, který držím v ruce. Zavřu oči a otevřu je opět na vrcholku Hory. Zmocňuje se mě úžas a zimnice.
Zabalím se do kožešin, budu jen tak odpočívat a užívat si slastné únavy. Zbývá jediné. Vytáhnu nůž. Ostří lehce obtáhnu o kožené pouzdro a pak si pomalými pohyby vyryji do hřbetu levé ruky znak Hory. Symbol krvácí, rána je rozšklebená a místy hluboká až na kost. Bolí.
Pláču.
Modlím se a směji. Zabalený do kožešin na vrcholu Hory. S rukou pořezanou do krve, odřenýma nohama a naplněným snem.

Epilog

Jdu. Kolem se míhají baráky a ulice. Trochu prší a déšť se roztlouká o chodník. Halím se do kožešin, protože je mi zima. Ochladilo se. Poslední letní dny za sebou bouchly dveřmi. Je smutný uplakaný podzim a listí opadává.
Pronásledují mě rozpačité a nechápavé pohledy lidí. V dáli slyším sirénu a vím, že zpívá pro mě. Rozhlédnu se po svobodném světě. Užívám poslední vteřiny a jsem smířen s tím, co přijde.
Lidé popírají svou živočišnou přirozenost. Boj proti tělesné pachu a ochlupení byl jen začátek. Pak přišla myšlenka, která odstranila poslední rozpory mezi tím, jaký je člověk a jaká je společnost.
V posledních letech značně vzrůstalo napětí mezi muži a rolí, jakou jim vyhradila společnost. Spor se vyhrocoval. Muselo přijít konečné řešení. Ironií osudu to byla žena, kdo přišel s nápadem. Nepochopím, ale ten nápad se ujal. Rozšířil se jako mor, jako epidemie bezduchých marných životů a není cesty zpět. Není cesty zpět.
Všechno je velice jednoduché. Ve věku 14 let se chlapci podle zákona kastrují. Ztrácí svou bojovnost a divokost, ztrácí touhu po nebezpečí, ztrácí to, co bylo v rozporu s podnešku postaveným hladkým světem. Muži jsou milí, učesaní a klidní. Beránci.
Tak jednoduché a tak nenapravitelné. Já sám jsem se povinnému zklidňování vyhnul. Souhře okolností pomohl můj skvělý táta. Teď ale vím, co mě čeká v první řadě. Po pěti letech přestanu porušovat zákon a nosit svém mužství.
V paměti hrabu vzpomínky na změny, které se udály s kluky, co jsem znal. Mám trochu strach, že přijdu o duši a nejen kousek těla. Mám však už i naději. Vím, že svět může být jiný. Že člověk může žít v souladu se svým srdcem. Prohlížím si hřbet levé ruky. Rána je rozšklebené a mokvá. Zaschlé stružky krve ji rámují. Při každém pohybu se znovu a znovu otvírá. Bolí. Ale já ji nesu jako pečeť na svém srdci.
Nesu ji jako pečeť na svém srdci a nesu ji i jako znamení odporu. Hora. Je na čase povstat. Zbořit společnost, která se bojí všeho, co je velké a silné. Která kastruje své hrdiny.
Docházím ke konci své cesty. Z protějšího chodníku na mě nevěřícně zírají chlapci z hnutí odporu. Peter. Vláďa…
Ano jsem živ. Zvednu krvácející ruku. Pokořil jsem Horu. Vzepřel jsem se svému osudu. Pokořil jsem Horu a můj příklad strhne lavinu.
Obklopili mě policisté. Jsou všude. Nebráním se a jen se usmívám. Jsem Santiago, muž, kterého nezlomili. Vím, co bude následovat. Ztratím to, co mě dělá mužem. Ale nikdo mi nemůže vzít to, kým jsem. Pokořil jsem Horu. Rána na levé ruce krvácí a krev kape na asfalt. Jako symbol. Jako znamení odporu a můj příklad strhne lavinu.