Kapitola 1

„Získal sem pro naši věc Šelmaje Kefira!“
„Aha... No, jestli myslíš, že sem z toho nějak zvlášť nadšenej, tak ne. Mně z toho člověka vždycky trochu mrazilo v zádech.“
„Je fakt, že je z těch lidí, u kterých prostě nevíš, co si myslí a co chtěj. Zase je ale známý jako jeden z nejlepších šermířů ve městě.“
„Jo a taky se mluví o tom, že by moch bejt úplně nejlepší, kdyby se místo ohánění penisem, oháněl trochu víc mečem.“
„Taková jeho temnější stránka. Koluje o něm vtip: víš, jak se pozná ošklivá ženská? Šelmaj s ní ještě nepíchal. Je na baby, ale jinak neznám zásadovějšího člověka a přísnějšího moralistu.“
„U mě člověk, kterej je nevěrnej i svejm milenkám, nikdy morální nebude... já sem svou ženu nikdy nepodvedl...“ nedokázal však zcela ztlumit vyčítavý povzdech.
Oba muži na sebe chvíli mlčky pohlíželi. Natan Jariba sklonil oči jako první. Byl to vysoký dobře rostlý muž, s obrovských hrudníkem a mohutnýma chlupatýma rukama. Prošedivělá plešatící hlava seděla na silném tučném krku. Přes masité rty a výrazný kulatý nos, který byl neustále červený pro nemírné pití, působil jeho obličej nevýrazně. Kuže na tvářích se mu leskla potem a prosvítali v ní jemné žilky. Čelo rozbráděné vráskami se táhlo vysoko vznůru a mizelo pozvolna v řídkým vlasech. Pokud zrovna nepil, což bylo bohužel dost často, vyzařovala z jeho očí bodrá poctivost. Když pil, díval se omluvně, smutně a nechodil pro ránu daleko.
Jeho společník o půl hlavy menší, drobný, zlodějských pohybů si pěstoval na své úzské bradě ostře střiženou vous, který vévodil celé tváři. Vlasy velice pečlivě sčesané kryl příznačnou zelenou čapkou. Každý jeho rys byl stejně jako vous střižený velmi ostře. Vystupující lícní kosti, čelist, ústa, krk. Působil velmi nepřístupným, nebezpečným dojmem. Těkavé oči jiskřily zpod hustého obočí a nejednomu při jeho pohledu přeběhl mráz po zádech. Jmenoval se Zabud Ataj, ale málokdo mu řekl jinak než Kupec.
Už je to dávno, kdy naposledy kupoval nebo prodával hmotné zboží, posledních třináct let ho živily informace.
„Je to podivný, ale poslední dobou nevim, jestli jí víc nenávidím, nebo miluju.“ dodal nakonec Natan.
„Možná i tohle je důvod proč sem a ještě asi dlouho zůstanu sám.“ dotkl se Kupec jeho ramena, „Ale zpátky k Šelmajovi. I vzhledem k posledním událostem je pro nás naprosto nezbytný. Hodně lidí si bude stranu vybírat převážně podle osobností a on je ten, za kým půjdou.“
„Ty si vážně myslíš, že dojde k nepokojům? Poslední občanská válka byla velkou lekcí. Všichni se bojí dalšího krveprolití.“
„Procházím městem a poslouchám. Pod povrchem to vře. Tlumená nespokojenost, mezi strachem a nedůvěrou. Zákony jsou příliš přísné. Lidi nenarovnáš do stejných krabic. Tahle napjatost mohla držet léta, ale s příchodem toho proroka, se situace začala hýbat.“
„Prorok. Nemá ani jméno a podle toho jak mluví je nejspíš blázen...“
„Nebo osvícenec. To však není důležité. Staří bozi si s novými nikdy neporozumí a jedni budou muset ustoupit. V tom víru se pak odhalí i řada skrytých věcí.“ ztišil hlas, „A mám strach, aby se lidi nedozvěděli o bratrech dřív, než bude všechno připravené. Musíme zabránit chaosu.“
Natan Jariba mlčky otáčel korbelem po hrubém stole. Uvažoval tak pomalu, že se dal pozorovat sled jeho myšlenek.
„Šelmaj Kefir...
… pamatuju si, jak vynášel tu brunetu, co omdlela na tržnici, určitě ji taky píchá.“
Kupec pokrčil rameny: „Je pro mě záhadou, jak může mít tolik obdivovatelů. Podle toho jak žije, bych spíše myslel, že na něj budou ostatní žárlit a závidět mu. Je to jeden z těch případů, kdy vim, že lidem nikdy nebudu rozumět.“
„A jak si s nim můžeš být tak jistej. Jeho nikdy nikdo neovládne...“
„Ovládat ho nemůžeme, ale můžeme se s ním spojit. Jeho naprosto vytříbený smysl pro spravedlnost ho jednoznačně staví na naši stranu.“
„Smysl pro spravedlnost a kurví ty nejctnostnější městký paničky... DOPRDELE!“
Zabud sebou trhl. Natanovi projevy agrese ho vždycky malounko děsily. Byl zvyklý na jeho výbušnou povahu, ale z rukou, které by hliněný korbel rozmáčkly snadno jako vaječnou skořápku, šel strach. Byl by dodal: Každý máme své slabosti, s významným pohledem na rychle se prázdnící džbán piva, ale jizlivost nakonec radši polkl.
„Dost o jeho charakteru. Pozítří se zúčastní schůze, která vlastně bude jedna z nejdůležitějších. Musíme promyslet, jak postupovat vzhledem k nastalým změnám.“ Kupec se zvedl a přehodil si plášť. Natan věděl, že sezení skončilo. Věděl taky, že teď už bude jenom dlouho do noci pít. Mávl za ocházejícím, který si přehodil kapuci a vyšel do podmračeného soumraku. O dlažbu tesklivě pleskal déšť. Natan si dolil zbytek piva ze džbánů, máchl jím směrem k hostinskému, aby mu naznačil, že ještě nenaplnil svou míru, a přemýšlel nad sebou a svým podivným společníkem.
Zabudu Atajovi se dařilo, na co sáhnul. Nesmírně zbohatl dovozem cizokrajného koření. Nějaký čas provozoval šermířskou školu, která vychovala nejednoho slavného bojovníka. Cestoval a hlavně mnoho znal. Mezi městskou honorací snad nebylo jediného, který by si nepřál, aby Zabud Ataj věděl o trochu míň. Kupec nakupoval, prodával a veškerý svůj sortiment nosil ve své nedostižné paměti. Nikdo přesně netušil, jakých výšin dosahuje jeho majetek, zřejmě ale patřil mezi nejbohatší občany. Žil sám.
Na druhé straně se Natan musel ohánět, aby uživil svou početnou rodinu. Nutno ale podotknout, že nemalou část z vydělaných peněz Natan propil. Pracoval jako řezník a ačkoli často chodil ještě do práce v podroušeném stavu, o místo se bát nemusel. V některých ohledech byl nenahraditelný. I mezi řezník platil za velkého siláka. Když bylo třeba, odnesl na zádech půlku krávy, nebo dva stokilové vepře. Před několika lety se vsadil, že pěstí rozbije lebku vola. Vyhrál. A když se jednou dostal do potyčky s městskou stráží ozbrojenou obušky, zbil jich šest na jednu hromadu. Hluboko v jádru byl dobrák, ale soustavné pití ještě prohlubovalo jeho přirozený sklon k agresi.
Zdatně pustíl žilou druhému džbánu a přemýšlel jako už tolikrát, proč Kupec řeší tyto důležité věci v první řadě s ním. Nebyl naivní. Věděl, že intelektuálně nevyniká, a siláků a hromotluků bylo po městě dost. Jistě nešlo o pakt ze známosti. Na to byl Kupec příliš vypočítavý. Natan tedy stále hledal, v čem je tak prospěšný. Když nenašel ani na dně druhé džbánu, objednal si třetí.
Pil vlastně každý den. Upíjel stíny, které se mu během dlouhých nocích vynořovaly v mysli. Přes den se nebál ničeho a práce zaměstnávala celou jeho pozornost. Ale když padla noc, slyšel někdy z temných koutů mrazivý šepot. Kdesi v hluboko v hlavě se otvíraly jámy myšlenek, před kterými nebylo úniku. Naučil se pít, a dělat to stejně poctivě, jako řezničinu.
V mládí toužil být zápasníkem. Měl k tomu také neobyčejné vlohy. Jeho učitel brzo objevil talent, který skrýval, a nabídl mu místo v zápasnické škole. Natanovi rodiče byli rolníci a kromě Natana měli ještě pět dcer. Když se otec doslechl, že by Natan měl být zápasníkem, tvrdě se proti tomu postavil. Pomalu stárnul a věděl, že již brzo bude potřebovat pomoc s obděláváním malých kamenitých políček. Jen čekal, až Natan dokončí povinnou školní přípravu. Syn ale toužil být zápasníkem víc, než po čemkoli jiné. Zle se pohádali.
Natan utekl ke svému učiteli, který, aby jeho rodičům ulevil od starostí, nabídl nadanému chlapci bydlení a stravu přímo v zápasnické škole. Když se to ale dozvěděl Natanův otec, strašně se rozčílil, že Natan jednal za jeho zády a začal ho surově bít. Chlapec se bránil a ačkoli mu bylo jen třináct, byl na svůj věk velmi silný. Srazil otce na zem. Ten se stal hněv přímo nepříčetným. Natana přivázal ve stodole ke trámu, vzal tuhý bič, k pohánění volů a bil hocho tak dlouho, dokud ten neomdlel. Se zkrvanenými zády ho pak nechal přivázaného celé tři dny. Do ran mu masařky nakladly vajíčka. Boláky se zanítily a chlapec proležel dva měsíce ve vysokých horečkách mezi životem a smrtí. Velké šeredné jizvy mu zohyzdily celá záda. Když se uzdravil, začal s otcem pracovat na poli, nikdy s ním už ale nepromluvil ani slovo. Za pár let starý pán zemřel. Matku už byla mrtvá dávno a sestry se stačily provdat. Natan prodal statek, koupil malý domek na předměstí a uchytil se jako řezník. Tehdy ho začaly pronásledovat noční můry a on začal pít.
Dokončil třetí džbánek, opřel se hlavou o politý stůl a kdyby mu už dávno neoschly slzy, byl by oplakával to, co v něm bylo už dávno mrtvé.
Usnul. Byli na něj zvyklí, takže ho nechali v klidu snít sladký sen o kariéře zápasníka.
Nad ránem se vypotácel z lokálu. Páchl vyčpělým pivem, potem a těžkým kouřem dýmek. V hlavě mu trochu zvonilo, myšlenky zakopávaly podobně jako on.
„Bratři,“ zabručel do rašícího strniště, „oni jsou bratři...“ Vlekl se na nejistých nohách dál a rukama šátral po útržcích hovorů včerejška. Opřel se o roh oprýskaného činžovního domu a zvracel. Musí něco sníst, než půjde do práce. Představil si vyčítavé pohledy dalších řezníků a jen se pousmál. Však už si zvykli a půlku krávy hodí na záda jen on. Podíval se na své mohutné ruce, znovu se mu navalilo a ještě jednou se pořádně vyzvracel. Utřel pusu rukávem a vydal se rozvleklými kroky dál.
Pak se opřel zády o žlutě omítnutou zeď jakéhosi baráku. Pomalu se svezl do sedě a usnul. Míjeli ho muži spěchající do práce. Jejich chůze rychle doznívala na tiché dlažbě.
Probudil ho nezvyklý hluk. Zaklel, protože slunce už stálo příliš vysoko. Ať byl jakýkoli, pozdní příchody do práce nesnášel. Vysápal se na nohy. Kolem proběhla patrola městké hlídky. Obušky v ruku, štíty připravené k obraně. Nepokoje, proběhlo Natanovi hlavou. Válka začala. Z vedlejší ulice sem vtrhl rozběsněný dav. Každého vojáka přečíslily trojnásobně, pětinásobně, desetinásobně. Vyrvali jim z ruky obušky, zrazili je na zem, tloukli. Natanovy proletěl kolem hlavy kámen. Pak mu za zády zazněly rozkazy. Již o poznání větší oddíl městské hlídky se formoval do pevných obranných řad. Natan jen nechápavě koukal. Udělal krok dopředu a jeden z kamenů, které házeli povstalci, ho zasáhl do hlavy. Ztratil vědomí a padl na špinavou dlažbu. Vojáci postupovali, ale dav houstl. Hole, obušky a hlavně kameny. Vojáci byli zatlačení zpět, kde se opět zformovali a probíjeli se vzbouřenci vpřed. Vlna bojujích se přelévala jako příboj tam a zpět a stovky nohou dupaly po bezvládném těle ležícího řezníka. Bylo pevně stavěné a odolávalo dlouho, ale když se vojákům konečně k večeru podařilo dostat rozvášněný dav pod kontrolu, ležel na ulici mrtvý. Jedna z mnoha obětí půtek toho dne.


Kapitola 2

Leban Tabaot kráčel ztichlým městem. Byla ještě tma. Nový den se probouzel jen pomalu. V levé ruce nesl velký štít, na hlavě přilbici a hruď měl krytou šupinovou zbrojí. Téměř dvacet let už sloužil u městské hlídky. Po deseti letech pak mu bylo dopřáno cti nosit zbroj i mimo službu. Měl ji doma umístěnou na předním místě a pravidelně o ni pečoval, takže se stále leskla jako nová. Leban, kterému táhlo na čtyřicet, byl střední postavy, rozložitý a podsaditý. Kulatá tvář s očima téměř bez řas působila dobromyslně. Jeho muži však věděli, že jako velitel je velmi důsledný, a kdo ho někdy slyšel řvát, rozhodně by se s ním nechtěl pouštět do sporu.
„Pane!“
„Dobré ráno Davide, dejte si pohov.“ pozdravil kadeta salutujícího ve dveřích strážnice. Byla to velká budova. Její součástí byla zbrojnice, kasárna, cvičiště, ale i například velká kuchyně a jídelna mužstva. Kariéra městkého strážnika nebylo úplně snová, ovšem skýtala mladým mužům jistotu výdělku a i těm nejchudším zajistila dobré životní podmínky.
Ještě před začátkem služby zašel Leban do jídelny a dal si hrnek černého kafe. Jeho žena vařila skvěle, ale takové kafe jako na strážnici neuměla. Potom se odebral do kanceláře velitelství, kde si vyzvedl denní rozkaz. Jeho jednotka už na něj seřazená čekala. S úsměvem si vyslechl hlášení desátníka. Měl ty chlapce rád a oni k němu měli úctu. Velké městské hodiny právě odbíjely sedmou, když vyrazili do ulic.
Několik dní už město bylo jako na trní. Lidé se slučovali ve větších skupinách, než bylo obvyklé. Šepot byl temněji zbarven. Muži, který už dvacet let procházel ulicemi a hlídal pořádek, dělala tato změna starosti. Denní rozkaz byl psán stroze a bezpečně. Leban ale mezi řádky četl problémy. Všechno začalo s příchodem toho proroka, uvažoval. Nikdo ho nezná, ani jeho jméno, ale mnoho lidí svými slovy uhranul. Už mu několikrát naslouchal. Nepochopil všechno, co prorok říkal, ale protože si byl vědom, že není z nejbystřejších, příliš ho to netrápilo. Žil si svůj spokojený život a bozi ať už staří, nebo noví ho nezajímali. Viděl ale hodně lidí, kteří prorokovi viseli na rtech. Kterým přinášel smysl života, který už dlouho hledali.
Za svoji kariéru už se Leban střetl v různých půtkách s bezpočtem lidí. Věděl, že jediným nebezpečným soupeřem je soupeř beze strachu. Nebo soupeř, který bojuje za něco, co pro něj znamená víc než strach. Když rozháněl dav nespokojených úředníků, kteří protestovali za vyšší platy, stačilo trochu pohrozit a protestující se rozprchli. Šlo jim jen o trochu peněz navíc a případný výprask jim za ně nestál. Když ale stál, proti rozzuřeným dělníkům, kteří už dva měsíce nedostali zaplaceno a jejichž děti měli hlad, musel nakonec ustoupit, ačkoli protivníků bylo daleko méně. Představoval si, že teď by musel čelit lidem, kteří budou bojovat za svůj smysl života a v takovém případě je každý strach slabý.
Rozestavil své muže podél náměstí, sám se opřel o jeden z antických sloupů, přemýšlel a naslouchal prorokovým slovům. Jako jeden z nejzkušenějších velitelů byl na hlídání davu prorokových posluchačů nasazován pravidelně. U každého z věrozvěstů, kteří co pár dní do města přicházeli, hrozily potenciálně nepokoje. Byla to daň, za svobodu slova. Každý, koho byl dav ochotný poslouchat, mohl mluvit veřejně. Tihle proroci pak měli zvláštní schopnost, že jim lidé naslouchali a často ve velkém množství.
„Zřekněte se svých představ. Co člověka činí nešťastným jsou jeho představy. Každá představa je ve svém podstatě falešná. Nikdy nepochopíme život v jeho celistvosti. Naše chápání bude vždy jen neúplné, zastřené a zkreslené. Stejně tak naše představy, představy o životě, budou zkreslené a falešné. Je nutno příjmout, že nikdy nepochopíme. Musíme se zříct svých představ, které nás činí nesvobodnými...“
Leban byl velmi praktický člověk, jeho schopnost myšlenkové abstrakce nedostačovala k plnému pochopení, ale prorokův hlas byl velmi sugestivní a příjemný. Leban brzy zapomněl, kde je i na své povinnosti a naslouchal.
„Člověk je ze své podstaty šťastný. To, co činí člověka nešťastným jsou jeho představy. Představy o tom, jakým způsobem by měl být šťastný. Ve svých představách si nalžu, nebo si nechám nalhat, co všechno potřebuji ke štěstí a že dokud toho nedosáhnu, nebudu šťastný. Nebudu šťastný, dokud se neožením. Nebudu šťastný, nekud nevydělám hodně peněz. Nebudu šťastný, dokud si nekoupím dům. Nebudu šťastný dokud... A těchto dokud je tolik, že je nikdy všechny nedokážu uspokojit. Nebudu šťastný dokud... A nakonec nebudu šťastný nikdy. Kdo z vás je šťastný, kdo z vás, kteří mě posloucháte, by teď plně a pravdě dokázal říct, že je šťastný? Možná někdo ano. Třeba si někdo opravdu myslíš, že jsi šťastný. Třeba jsi tu někdo zamilovaný, kdo máš skvělou ženu...“
Skvělou ženou, přemítal Leban Tabaot, já mám skvělou ženu. Byli jsme vždycky spíše jako přátelé. Pomáhali jsme si prožívat život, v jeho těžkostech, doplňovali jsme se. Během posledních měsíců se ale náš vztah nádherně prohloubil. Nikdy jsem jí to neřekl, ale dnes vím, že ji miluju. Víc než kohokoli na světě. Že je pro mě vším. Jak za poslední měsíce zkrásněla, jak se o mě stará, jak...
„...dovedl by sis představit, že bys o svou lásku přišel? Že bys zjistil, že celé je to jen velká iluze? Dovedeš si představit, že bys i pak byl šťastný? Ne, říkám ti. Jestli jsi šťastný jen na základě toho, co máš. Na základě chvilkového naplnění svých představ, pak jsi vlastně nešťastný. Nešťastný, protože jsi nesvobodný. Jen si připusť svůj strach z toho, že přijdeš o své štěstí. O to, co tě dělá šťastným. Pohleď na svůj strach ze ztráty štěstí. Ze ztráty všeho, pro co pro tebe má smysl žít. Nejsi teď nesvobodný? Nejsi otrokem svého majetku, svého štěstí? Představ si, že o to, co tě činí šťastným příjdeš, budeš pak stále šťastný? Amen, amen, pravím ti, nikdo, kdo hledá své štěstí v naplňování svých představ, nikdy šťastný nebude“
Leban se zachvěl. Před očima mu vyvstala jeho krásná žena, nahá, jak ji tak často vídal. S dlouhými hustými vlasy, jiskrným pohledem, měkkými plnými ňadry. Viděl ji a věděl, že je mu vším. Že by se zřekl všeho, jen aby si ji uchoval. Ji, svoje štěstí.
Kolem desáté hodiny řeč skončila. Náměstí bylo plné lidí a jejich zástupy se táhly jako chapadla přilehlými ulicemi. Když prorok sestoupil z řečniště, dal Leban svým vojákům znamení, aby se připravili. Byla to ta nejnebezpečnější chvíle. Rozvášněný dav tísnící se na odcházejícího proroka mohl lehce někoho ušlapat. Všechno však probíhalo v naprostém klidu a harmonii. Dav se před prorokem ukázněně rozestupoval a on žehnal na obě strany svou vyhublou asketickou rukou. Nedošel ani na okraj náměstí, když se z řečniště ozval pevný, zvučný hlas.
„Občané! Slyšeli jsme o falešných představách, slyšeli jsme o iluzích a já už nemůžu dále mlčet, odpusťte.“ lidé se po sobě překvapeně dívali, „Slyšte opis ústavy psané krví našich otců: '...proto bude každé přátelství, každý příbuzenský vztah a každá náklonost v budově parlametnu trestána smrtí.' Nechtěl jsem mluvit, dokud jsem neměl jistotu, ale dnes již dále mlčet nesmím. Dva ze sedmi ministrů jsou bratři a zasluhují tedy smrt.“ Na náměstí padlo hrobové ticho. Samozvaný řečník seskočil a ztratil se v davu. Bylo léto, ale Leban Tabaot by se vsadil, že nad hlavami lidi slyší vít ledový vítr. Ticho se postupně tříštilo jednotlivými výkřiky, až se rozpadlo v šílené kakofonii řevu. Rozpad představ a hromadná deziluze davu, vedly k explozi energie. Lidé zmateně pobíhali, naráželi do sebe a jen místy někdo hlučnější řval chaotické příkazy. Leban Tabaot urychleně svolal své muže k sobě. Chvíli trvalo, než se probili poblázněným chumlem lidí. Pak vychrlil rozkazy a poslal pro posily. Věděl, že je nejlepší zkrotit dav teď, dokud nemá vůdce, ale měl jen málo mužů a navíc netušil, jak se bude celá situace vyvíjet. Postupně ale cítil, že na zásah začíná být pozdě. Výkřiky se sjednocovaly, pobíhání lidu přestávalo být chaotické. Dav získával společnou vůli. Okamžitě vyslal dalšího posla. Navrhl obsadit městkou hlídkou všechny ulice vedoucí z náměstí, utěstnit zde dav a udusit všechny zárodky protestů. Než ale stačily dorazit posily, začali se protestující valit z náměstí ven.
„Smrt bratrům.“
„Dost lží.“
„Vydejte nám budovu parlamentu.“
Skrytá agresivita se probudila, kdo neměl chuť protestovat, měl chuť se aspoň rvát. Někdo zahlédl Lebanův oddíl a zahulákal. Pestrý houf dělníků, řemeslníků a povaleču se vrhl na dvě desítky uniformovaných strážců pořádku. Každý člen městké hlídky měl u sebe meč, ale používat ho směl jen při vnějším ohrožení. Na rozhánění protestů a demonstrací měli dlouhé pevné obuchy. Postavili se ve dvou řadách zády ke zdi a snadno odráželi útoky neozbrojených násilníků, kteří své pokusy odnášeli šrámy a boulemi. Do tuhého začalo jít, když útočníci začali vytrhávat dlažební kostky a házet jen na sešikované strážniky. Ani velké štíty a přilbice nechránily dostatečně a leckdo krvácel. Netrvalo naštěstí dlouho a městské hlídce dorazily posily. Dobré tři stovky ozbrojených a organizovaných mužů rychle rozprášilo dav. Leban dostal čerstvé muže, nové rozkazy a poklusem vyrazil na místo určení.
Vzbouřenců bylo velké množství a byli předvapivě jednotní na to, jak živelný byl počátek povstání. Na veliteství městské hlídky bylo pořádně rušno. Kapitáni sklonění nad mapou města posouvali podle přicházejích zpráv figurkami a štěkali úsečné rozkazy. Byli povolání všichni záložní členové městské hlídky. Muži se urychlěně strojili do uniforem a zbrojí, chápali se obušků a štítů a seskupení do malých oddílů vybíhali do rozvášněných ulic.
Teprve k večeru se podařilo dostat hlavní část demonstrantů pod kontrolu. Cely praskaly ve švech. Nikdo ale nebyl obviněn, horké hlavy zůstanou přes noc v šatlavě, aby vychladly, a ráno je pustí. Městská hlídka jen usilovně pátrala o muži, který rozšířil zprávu, která zvedla dav. Ale nikdo si ho dost dobře nevšiml. Nakonec alespoň zatkli proroka za podněcování nepokojů. S výrazem mučedníka mlčel na všechny otázky vyslýchajících.
Mezitím už Leban Tabaot dávno kráčel domů. Byl potlučeny a unavený stálým pobíháním a bojem, takže ho velitelé pustili ze služby dříve, aby se dal dohromady, kdyby ho bylo potřeba další den.
Míjel vytlučená okna, díry po vytrhaných dlažebních kostkách, ale nic z toho nevnímal. Měl myšlenky už jen pro svou krásnou ženu a její vášnivé objetí. Vracel se o celé dvě hodiny dříve než obvykle, ale těšil se, že bude svou ženu sledovat, jak měkkými kroky krouží kuchyní, když mu bude vařit večeři. Šel a snil si jako malý kluk.


Kapitola 3

Terese bylo dvaatřicet. Jedenáctým rokem byla ženou seržanta městské hlídky Lebana Tabaota. Manžela nikdy nemilovala. Naučili se však velmi dobře vycházet a krom toho, že jim bozi nedopřáli dětí, žili spokojeně a měli se rádi. Pomalu vedle sebe stárli. Lebanovi řídly vlasy, Teresa pozvolna nabývala přes prsa i přes břicho. Za posledních několik měsíců ale jako kdyby se rytmu času vzepřela. Snad ještě nikdy nebyla krásnější. Závistivé sousedky si špitaly, že už je to jen poslední záchvěv ženskosti, než se i Teresa stane jednou z tlustých starých městských paniček, které lásku nadobro nahradily dobrým jídlem. Ona ale znala pravdu. Ona a on.
Poprvé okusila vášeň a trýzeň romantické lásky a její vyzrála ženskost vzala za své. Propadala chvílím malomyslnosti, kdy hodiny brečela do polštáře. Jindy ji přepadala euforie, kterou téměř nedokázala ovládnout. Střídavě zatínala pěsti, tiskla zuby a oči jí žhnuly. Úzkostlivě se ale snažila skrývat své city. Před světem i před dobrým manželem.
Láska ji překvapila toho nejvšednějšího dne. Jako každou středu vyšla s košíkem v levé ruce na pravidelné městské trhy. Z okolních vesnic přicházeli rolníci, pastevci, lovci, rybáři, hrnčíři proutkaři a jiní řemeslníci, aby město zásobovali plody své práce. Byla důstojně oděná s šálem kolem hustých hnědých vlasů, které jí záviděla nejedna mladší krasavice. Vesele se usmívala, procházela pokřikujícím davem, co chvíli se pozdravila s někým známým a její živé zelené oči poskakovaly po pestrých krámcích a nabízeném zboží.
V jednu chvíli se veškerý ruch zastavil. Jak kdyby někdo ostrým nožem odkrojil čas. Její pohled se potkal s jiným. V přísných temných očích se zrcadlila vůle a odhodlání. Teresa věděla, že ji vídí až na dno duše. Byla najednou tak nahá, jak ji manžel nedokázal svléknout za jedenáct let manželství. Cítila se být najednou malounkou dívenkou, křehkou a zranitelnou. Toužila po hrubých rukách, které by jí oblékly. Toužila se nabídnout těm očím, dát se jim vším, čím byla, do nejjemnějších záhybů šatů.
Když se čas opět rozběhl, bylo to tak neočekávané, že klopýtla a kdyby se nezachytila postranní latě jednoho ze stánků, byla by upadla.
„Dávej pozor, ženská...“
Jedna z vystavených sošek se zakymácela, zratila rovnováhu a hliněný bůžek se roztříštil o kamenou dlažbu tržiště. Terese zalapala po dechu. Dav, dusný vzduch a ostré ranní slunce ji rozhoupaly vědomí. Pak svět se finálně zakymácel a Teresa se sesula v mdlobách na zem.
Když se probudila, opírala se zády o studenou zeď Malukova chrámu. Ucítila chladivý dotek mokrého šátku na čele a málem znovu omdlela, skláněly se nad ní ty oči, které zastavily čas. Oči a muž, kterému patřily. Šalmaj Kefir byl vysoký, ramenatý a štíhlý. Věk Teresa těžko odhadovala. Rozhodně už nebyl mladík, ale byl to ten typ muže, který se s příbývajícími lety stává ještě mužnějším. Tváři vévodil velký orlí nos a výrazné lícní kosti. Pod hustým obočím jiskřily ony charismatiské oči rámované vráskami. V celém jeho výrazu bylo cosi mýtického. Vzhled bájného hrdiny jen podtrhovaly jako uhel černé zvlněné vlasy a lehká kožená zbroj obepínající mohutné pletence svalů na ramenou a pažích.
Postupně se ji v hlavě začaly rodit myšlenky. První ucelená byla, že ji na těch rukách musel nést, aby ji dostal z tržiště sem, a málem se rozplakala, že nebyla při vědomí. Opět se rozpouštěla v malou naivní a bláznivě zamilovanou dívenku. Mužovy oči, už ale dávno nebyly přísné. Naopak se zamžily starostlivým výraz.
„Už se Vám udělalo lépe?...“
„Děkuji.“, dostala ze sebe v napůl úlevném a napůl úpěnlivém pozdechu.
„Pojďte, doprovodím Vás domů.“
Opatrně ji pozvedl. Připadala si nemožně lehká a pořádně nechápala, co se s ní děje. Částečně ji dovedl a částečně donesl domů, uložil ji do postele, podal jí džbánek vody, popřál brzké uzdravení a odešel. Odešel.
Terese, která nestačila ještě nabrat plného vědomí, stále ještě nic nedocházelo. Jen postupně se vracela k sobě domů, do své postele, a když přišel večer manžel domů, její stav ho polekal.
Několik dní chodila jako tělo bez duše. Jako kdyby byla opravdu nemocná. Nejedla, špatně spala, stále se jen nepřítomně dívala. Leban si začínal dělat starosti. Snažil se z práce chodit co nejdříve domů. Pozval dokonce lékaře. Ale ani ten příčině Teresiných potíží na kloub nepřišel. Předepsal teplé obklady na lýtka, studené na čelo a vývar z kořene kostivalu. Teresa se nikomu ani slovem nezmínila. I kdyby měla tak důvěrnou kamarádku, se kterou by se mohla sdílet, stejně byla ve svých citech příliš zmatená. Když manžel odešel ráno do práce, sedla na stoličku ke dveřím a čekala. Čekala bez naděje. Možná má osud někdy slabost pro beznadějné, každopádně osmého dne Šelmaj Kefir zaklepal u jejích dveří.
Vzal si ji očima a tělem tak, jak si ani nedovolila doufat. A když pak leželi nazí a propletení, byla už všechno slova zbytečná.
Potkali se, jak ještě ani jeden nepotkal jiného člověka. Rozuměli si, jako kdyby vyrostli bok po boku a milovali se, jako kdyby mezi nimi nestála bariéra těl. Tak to aspoň zamilováná Teresa četla mezi doteky a krásněla.
Ozvalo se tiché zaklepání. Teresa byla okamžitě na nohou a bosá dotančila ke dveřím. Jejich oči se potkaly. Objala ho a vtáhla dovnitř. Zůstal stát a ona ustoupila o pár kroků vzad. Opět se na sebe dívali. Dlouze a vášnivě. Pomalu velmi pomalu zvedla ruce, uvolnila šaty a nechala je klouzat do svých plných křivkách na zem.
Jeho pohled pomalu stékal po šíji dolů. Teresa bylo pravdu krásná. Velká ňadra s hrdě vztyčenými bradavkami, ploché břicho s tajemným zákoutím pupíku svažující se až ke kučeravě zarostlému klínu sevřenému z oboustran pevnými ztepilými stehny. Šelmajovy oči zvlhly něhou. Ztrácely svůj arogantní lesk. Jemně a něžně hladily zralé křivky ženy před ním.
Pak k ní přistoupil, políbil ji na žhnoucí rty a objal ji hrubýma rukama.
Teresa nedokázala složit jednotlivé obrazy v chronologickou posloupnost. Leželi spolu v objetí. Oba nazí. Věděla, co muselo předcházet. Pamatovala si jednotlivé útržky, jednotlivé doteky, šňůru zbroje, kterou se horečnětě snažila rozšněrovat. Pamatovala si pocity, ale ne čas.
Políbila ho, aby mu dala na srozuměnou, že se chce ještě milovat. Přitáhl ji k sobě a polibek opětoval, měli ještě skoro dvě hodiny, než se Leban Tabaot vracel ze služby.
Byli do sebe příliš zaklesnutí, aby slyšeli kroky v chodbě. Polekaně se odtáhli, až jeho velký stín zakryl dveře. Leban nedokázal popadnout dech. Slovo od slova mu v hlavě běželo prorokovo kázání. O štěstí a falešných představách. Všichni tři mlčeli, jak se slušelo na pohřeb iluzí. Když se Leban konečně pořádně nadechl, vydal řev, který zněl jako agónie a tasil meč. Šelmaj pružně vyskočil a postavil se proti ozbrojenému nahý. Leban zkouzl očima po jeho široké hrudi, až k přirození, které se po prudkém pohybu ještě legračně kymácelo mezi stehny.
„Ženo...“, zaúpěl. Teď vyskočila z postele i Teresa. Leban ji loktem srazil zpátky do peřin. Soustředil už se jen na svého protivníka. Byl zkušený bojovník a ani nahého soupeře nepodceňoval. Pomalu se přesouval a zatlačoval Šelmaje do rohu místnosti. Napřáhl se bodl. Teresa s rozpolceným srdcem se konečně rozhodla. Pro svého miláčka. Dříve než meč dopadl, vskočila mezi muže a čepel probodla její krásné břicho. Vyděšeně zírala na svého muže, křečovitě zatínala ruce do vzduchu, jako je před chvílí zatínala do milencových zad, pak ji hlava poklesla, plné prsy povadly a ona se svezla v kaluži krve na zem. Lebanovy oči nabyly výrazu čirého zoufalství. Ruka se zbraní poklesla, zíral na svou mrtvou ženu a z čepele pomalu odkapávala krev té, co mu byla vším. Všechno by jí odpustil, ale teď už nebylo jak.
Šelmaj využil jeho chvilkové nepozornosti, skočil, vystřihl kotrmelec a dostal se zpátky do středu místnosti. Leban za ním sekl, z meče se rozstříkla krev a zbarvila v krůpějích protější stěnu. Sekl znovu a Šelmaj jen tak tak uhnul. Ještě jeden sek. Šelmaj však už získal stabilitu v nohách. Rychlým pohybem zachytil ruku držící meč, pootočil se a stáhl Lebana pod sebe. Ten ztratil rovnováhu a padl na záda. Šelmaj mu vykroutil meč z ruky a přiložil mu ho ke krku. Oba muži námahou těžce dýchali. Nahý a obzrojený, bezbranný v brnění. Šelmaj četl v Lebanových očích o nenávisti, kterou umlčí až smrt. Věděl, že neustane, dokud jeden z nich bude naživu a vlastní život mu byl bližší. Bodl. Čepel projela hrdlem a zastavila se až v dřevěné podlaze. Umírající muž chroptěl, škubal sebou a z úst mu stříkala krev a pěna. Šelmaj ho pozoroval chladnýma očima, dokud nevydechl naposled. Pak posbíral své oblečení, pomalu a pečlivě se ustrojil a vyšel na ulici. Slunce se sklánělo k západu a přijemný večerní vzduch rychle přebil pach krve. Šelmaj věděl, že se vražda bude vyšetřovat a věděl také, že jeho s ní nikdo spojovat nebude. Neměl ani s Teresou ani s Lebanem nic společného. Necítíl výčitky svědomí, bylo mu jen líto Teresy. Poslední dobou byla z jeho milenek nejlepší. Pokrčil sám pro sebe rameny. Bude jiná. Zajde si teď někam na večeři a pak ho čeká krátká šichta pro jednoho obchodníka. Jeho zboží bylo sice poněkud kontroverzní, ale podle zákona bylo všechno v pořádku a platil dobře.
Kráčel dál a přemýšlel sám nad sebou. Jestli je opravdu tak bezcitný. Veškerá jeho morálka byla napsáná na listech ústavy. Miloval ženy, protože byly krásné a protože ho chtěly. Žádnou nikdy nenutil. Jen si bral, co mu nabízely. A dnes toho obtloustlého důstojníka městské hlídky zabil v sebeobráně. Byl připravený nést následky za své úlety svůdníka, ale smrt byla příliš velkým trestem, takže se jí vzepřel.
Po jedenácti letech společného života, potkala Teresu a Lebana i společná smrt. Jeden meč, na kterém se mísila jejich krev, společný pach umírání. Možná trochu symbolicky se rudá kaluž vytékající z Teresina břicha mísila s krví tryskající z Lebanova krku. I po smrti spolu. V objetí. Jako přátelé.